Takíja, lež ve prospěch víry - mýtus nebo realita?

Nepřátelé islámu vedení svou záští a strachem prosluli svým základním činem, kterým je sestavování si nereálného obrazu islámu a muslimské komunity, který má jen velmi málo společného se skutečností. Tento obraz islámu, “islám islamofobů” pak skutečně a oprávněně vzbuzuje pocity strachu, hnusu a opovržení, což je někdy přiživováno ojedinělými postavičkami ze samého okraje názorového spektra muslimské společnosti, kteří pokřivili učení islámu a nemají žádnou pravomoc vystupovat v jeho jménu. V následujícím kroku je tento uměle vytvořený “pseudoislám” roubován na muslimské komunity za každou cenu. Případný nesoulad mezi skutečností a hypotézou je vysvětlován laxností muslimů vůči náboženským pravidlům anebo jejich údajným pokrytectvím – což má být institut tukjá, neboli takíja, který prý muslimům umožňuje “bezostyšně lhát nevěřícím, kdykoli jim z toho kane prospěch osobní, či společný.” Takíja v podání těchto jedinců má v praxi znamenat, že muslimům je dovoleno na oko odmítat některé nepříjemné aspekty islámu proto, aby si získali srdce nemuslimských posluchačů ve stylu „když ptáčka lapají, hezky mu zpívají.“

Zde se pokusíme nahlédnout, co stojí za tímto termínem ve skutečnosti. Samozřejmě, někdo by si mohl myslet, že se autor tohoto článku snaží tuto taktickou lež použít také. Pokud je čtenář takového názoru, nenutím jej, aby dále pokračoval ve čtení mé statě. Co se mně samého týče, to, co o mých pohnutkách soudí čtenář, mi je absolutně jedno. Jediné co sleduji a o co usiluji, je objektivita poznání zdrojů islámského práva, které se této problematice věnují a jaké je skutečné stanovisko šarí’y.

Nejčastěji uváděné texty, mající podporovat tuto myšlenku jsou v prvé řadě slova Alláha:

لا يَتَّخِذِ الْمُؤْمِنُونَ الْكَافِرِينَ أَوْلِيَاءَ مِنْ دُونِ الْمُؤْمِنِينَ وَمَنْ يَفْعَلْ ذَلِكَ فَلَيْسَ مِنَ اللَّهِ فِي شَيْءٍ إِلا أَنْ تَتَّقُوا مِنْهُمْ تُقَاةً وَيُحَذِّرُكُمُ اللَّهُ نَفْسَهُ وَإِلَى اللَّهِ الْمَصِيرُ

Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný. Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Bůh vás varuje před sebou samým a u Boha je cíl konečný. (Álu ‘Imrán:28)

Podle Ibn Abbáse je tento verš zjeven kvůli konkrétní události, kdy trojice medínských židů, Hadždžádž bin Amru, Kahmes bin Abí Hakík a Kajs ibn Zejd naoko přijali islám, družili se se skupinou muslimů a snažili se je odvrátit od islámu. Ostatní muslimové tuto skupinu před nimi varovali a žádali je, aby se s nimi přestali družit. Leč oni nedbali rady svých bratrů.[1]

Dále Bůh stanovuje jako výjimku situaci, pokud se muslim nalézá přímo mezi nepřáteli islámu a snaží se najít spojence a ochránce proti nim, neboť je jinak ohrožen na svém životě, kdyby se s nimi pustil do křížku. To se týká ojedinělých zemí v ojedinělých časech, v nutnosti.[2] Abú Dardá říká: „Chováme se k některým lidem mile, leč srdce naše je proklínají.“[3] Pak u nich zažádají ochranu, formálně, ale vnitřně, v duši se s nimi neztotožňují. To je i názor Sufjána.[4] Ibn Abbás říká: „Jazykem, abyste se před nimi zachránili, ale v srdci to tak nemyslíte.“[5] Tj. Pokud od nich hrozí bezprostřední ohrožení, lze s nimi sounáležet formálně, ale v srdci odporovat jejich nevíře. Natolik aby bylo možno se od nich zachránit. Použit je výraz „tukáten“, ve jmené formě „takíjjaten.“ Toto platilo v době začátků islámu, v mekkánském období, kdy někteří jedinci sídlili sami mezi nepřátelsky laděnými nemuslimy.[6]

مَنْ كَفَرَ بِاللَّهِ مِنْ بَعْدِ إِيمَانِهِ إِلا مَنْ أُكْرِهَ وَقَلْبُهُ مُطْمَئِنٌّ بِالإيمَانِ وَلَكِنْ مَنْ شَرَحَ بِالْكُفْرِ صَدْرًا فَعَلَيْهِمْ غَضَبٌ مِنَ اللَّهِ وَلَهُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ

Na toho, kdo zapře Boha poté, co již uvěřil – kromě toho, kdo byl donucen, zatímco srdce jeho klidné bylo ve víře – a zejména na toho, kdo hruď svou nevíře otevřel, dopadne hněv Boží a pro něj je připraven trest nesmírný (Nahl:106) Ibn Abbás smýšlí, že verš byl zjeven kvůli rodině ‘Ammára ibn Jásir, jehož otec a matka, umučení a krutě zavraždění mekkánskými pohany se stali prvními mučedníky islámu. Nutili je zříci své víry, ‘Ammárovu matku Sumejju uráželi, že přijala islám kvůli svému muži, napínali ji mezi dvěma velbloudy a vbodli ji oštěpem do pohlaví. Poté před mladíkovýma očima zavraždili i jeho otce. I ‘Ammár sám byl krutě mučen a ve slabé chvíli políbil kurejšovskou modlu. Za to byl některými muslimy osočen, že odpadl od víry, načež byl seslán tento verš, aby jej očistil tím, že dosvědčuje pevnou víru v jeho srdci.[7]

Druhým argumentem je fakt, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم podle podání Umm Kulsúm zakázal veškerou lež, kromě situace snahy o usmíření dvou znesvářených bratrů muslimů, nebo lichotek mezi manželi, nebo při válečné lsti.[8]

Islámský právní odborník Abú Hámid Al-Ghazzálí vysvětluje případy toho, kdy je dovoleno skrýt pravdu ve své knize Ihjá ‘Ulúmu d-dín, spolu s citacemi verdiktů učenců selef. Jde výhradně o situace, kdy chceme sebe, nebo svého bližního uchránit před bezprostředně hrozící vážnou škodou a nespravedlností, např. když jej pronásleduje někdo, kdo ho chce zabít, tak zatajíme, že je přítomen na nějakém místě, ačkoli to víme, nebo když jej chce někdo chce nespravedlivě potrestat na těle, zdraví, nebo tím, že jej vyžene, či mu odejme bydlení. I pak je však nutno uvažovat, jestli stejného cíle nedosáhneme i za použití pravdy, nebo si nejsme stoprocentně jisti, jestli zalhat musíme. Pokud je jedna z odpovědí na poslední jmenované překážky kladná (tj. odklonění škody lze dosáhnout i vyřčením pravdy, nebo si nejsme jisti, že jsme přinuceni lhát), musíme říci pravdu. Lhát ohledně předpisů víry, ohledně učení, které přinesl Boží Prorok صلى الله عليه و سلم, je absolutně nepřípustné v jakékoli situaci a je zakázáno hadísem Božího Posla صلى الله عليه و سلم: „Ten, kdo o mně zalže, nechť si připraví místo v pekle.“[9] Pokud se toto bezprostřední ohrožení týká nás samých, máme vždy možnost výběru mezi tím, jestli zalžeme, nebo povíme pravdu.[10]

To dokládá příběh Hubejba ibn Zejd al-Ansárího, kterého lžiprorok Musejlema dal rozřezat na kousky, neboť vytrvale odmítal uznat jej za pravého proroka. Hubejb obětoval sám sebe, aby vlil do srdcí muslimů odvahu a pevné přesvědčení o své víře.[11]

Selef aplikovali také výhradně jen tento přístup, jak dokládá případ Byzantinci zajatých muslimů v čele s Abdulláhem ibn Huzejfou. Nabídli mu poklady, ženy a moc, když se vzdá Boží víry, ale to nepomohlo. Tak se jej snažili násilím pokřtít. Bezúspěšně. Pak přivedli ostatní muslimské zajatce před Abdulláha a mučili je, načež přišel sám byzantský císař a nabídl, že když Abdulláh políbí jeho čelo, bude i se všemi svými spolubojovníky propuštěn. Abdulláh to učinil a po svém návratu mu bylo řečeno od Omara ibnu l-Chattáb: „Každý by měl políbit Abdulláha ibn Huzeju na čelo a já začínám první.“[12]

Tomuto přístupu se za celou historii islámu nikdo nevymykal, kromě příslušníků falešných sekt, kteří pokřivili čisté učení islámu. Máme na mysli zejména sektu ráfiza, známou také jako ší’a. Ší’ité v prostředí sunnitské nadvlády rozvinuli zvláštní doktrínu nazývanou takíja, resp. tukjá, která jim umožňuje lhát (tj. skrývat své ší’itské přesvědčení a názory, stejně jako konfliktní aspekty své věrouky) před sunnity, kdykoli jim z toho kane zisk, zejména zisk nových sympatizantů. Tato praktika je však takřka výhradně zacílena na muslimy, kteří nesdílejí ší’itská přesvědčení, tedy zejména na sunnity. Ahl Sunna jako takoví naprosto odmítají ší’itskými doktrínami dědičné vlády nad ummou vyhrazené výlučně ‘Alího potomkům a jsou rozhořčeni tím, že ší’ité např. první tři správně vedené chalífy, Abú Bekra, Omara a Osmána prohlašují za nevěřící, nebo těžké hříšníky. Proto ší’ité tyto a jiné konfliktní body své zvrácené věrouky následovníkům odkazu Proroka a jeho druhů do očí zapírali a zapírají, což je známo. A Alláh nechť nás uvede na správnou cestu.

Nyní uvedeme další důkazy z Koránu a Sunny, které odmítají tezi o takíji vůči nemuslimům.

Alláh přikazuje:

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ وَكُونُوا مَعَ الصَّادِقِينَ

Vy, kteří věříte! Bojte se Boha a buďte s pravdomluvnými! (Tewba:119)

لِيَجْزِيَ اللَّهُ الصَّادِقِينَ بِصِدْقِهِمْ وَيُعَذِّبَ الْمُنَافِقِينَ إِنْ شَاءَ أَوْ يَتُوبَ عَلَيْهِمْ إِنَّ اللَّهَ كَانَ غَفُورًا رَحِيمًا

Aby Bůh mohl odměnit spravedlivé za upřímnost víry jejich a mohl potrestat pokrytce, bude-li chtít, nebo jim prominout. Vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (Ahzáb:24) Oba tyto verše mají obecnou platnost. Aby byly zúženy a zkonkretizovány na vztah pouze k věřícím, musel by existovat jiný důkaz, který by to jasně dokládal. Žádný takový není k dispozici.

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا كُونُوا قَوَّامِينَ لِلَّهِ شُهَدَاءَ بِالْقِسْطِ وَلا يَجْرِمَنَّكُمْ شَنَآنُ قَوْمٍ عَلَى أَلا تَعْدِلُوا اعْدِلُوا هُوَ أَقْرَبُ لِلتَّقْوَى وَاتَّقُوا اللَّهَ

إِنَّ اللَّهَ خَبِيرٌ بِمَا تَعْمَلُونَ

Vy, kteří věříte! Buďte přímí před Bohem a buďte svědky spravedlivými. Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví – a to je blíže k bohabojnosti – a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Máida:8)

To zahrnuje spravedlnost vůči tomu, kdo je odlišného názoru, než máme my. A takový člověk zasluhuje spravedlnost ještě více, než ten, kdo má stejný názor jako my.

Patří sem spravedlnost v pohledu na šarí’atské texty. Sem spadá uspořádat důkazy podle jejich váhy, nečinit mezi nimi rozdíly, jedny brát a jiné nebrát, podle svých tužeb, nebo kvůli názorovému proudu, který zastáváme. Naopak, shromážděny musí být všechny důkazy pro danou otázku, aby se došlo ke správnému řešení.

Sidk (pravdymilovnost) zahrnuje i přesvědčení, že ”není malého hříchu, když se v něm setrvává, ani velkého hříchu, pokud se z něj kaje.“ Je plodem upřímnosti vůči Alláhu, vede k čestnosti, je pramenem důvěryhodnosti a vlivu na druhé, proto je jeho formování u da’íje jednou z nejdůležitějších povinností. A naopak, ta snad největší hanba je pro da’íju, bude-li mu připsána neupřímnost. Pak bude jeho výzva k dobru a odvrácení od zla lidmi odmítána. Příkladem toho je Abú Sufján, který odpovídal byzantskému císaři Herákliovi pravdivě na jeho otázky, týkající se Božího Proroka. Abú Sufján, ač sám nevěřící, se i přesto bál lhát, aby nebyl lidmi prohlášen za lháře. Pravdymilovnost člověka se odráží na jeho obličeji, chování i pohybech a je lidmi rozpoznatelná. Mnozí lidé, když poprvé spatřili Proroka صلى الله عليه و سلم, řekli: „Toto není tvář lháře.“ Abdulláh ibn Selám, rabín medínských židů, se přišel podívat na Proroka, když tento přesídlil do Medíny. Rabín se chtěl přesvědčit, je-li Muhammed صلى الله عليه و سلم skutečný prorok. Později vypověděl: „Když jsem mu pohlédl do tváře, viděl jsem, že to není tvář lháře, ani hlas lháře. První slova, která vyřkl, byla: „Ó lidé, šiřte pozdrav, krmte hladové a modlete se v noci, když ostatní lidé spí, vejdete tak do ráje smíření.“[13] Toto vše zvětšuje možnost přijetí toho, co se říká a také není pochyb, že úspěch islámské osvěty vyžaduje upřímnost ve všech slovech, činech a úkonech, stejně jako vážnost a nadšenost při předávání pravdy i to, že slova musí přicházet přímo od srdce. Slovo ze srdce dosahuje do srdce, leč slovo z úst dosahuje jen do ucha. Toto je přímo opačné klamání, hraní. Lidé dříve nebo později pravdu prokouknou a poté se od da’íje, který hraje, odvrátí. Pokud upadneme do „bílých lží,“ ztratí se důvěra a lidé nebudou naslouchat. V šarí’e nejsou černé a bílé lži, pokud to není pravda, je to lež, i když je to z legrace, nebo míněno vážně.[14]

Anas ibn Málik vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم řekl: „Ani jediný z proroků neměl zapotřebí se podbízet.“[15] Lépeto řečeno snad ani být nemůže.

Boží Posel صلى الله عليه و سلم v podání Abú Hurejry říká: „Kdo bude tázán na nějakou znalost a pak ji skryje, bude mu v den soudný uvázána ohnivá uzda.“[16] Kontext hadísu naznačuje znalost náboženskou, dávání odpovědi. Hadís má všeobecný význam, neexistuje žádné podání, které by ho omezovalo pouze na vztah k věřícím a nikoli nevěřícím.

Posel Boží صلى الله عليه و سلم také pravil Abú Zarrovi: „Bylo mi přikázáno říkat pravdu, i když by byla hořká. Bylo mi přikázáno říkat pravdu a nebát se žádné hanby pro Boží potěšení.“[17]

Abú Hurejra vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl: „Nejhorší je ten, kdo má dvě tváře. To je osoba, která přichází k jedné skupině s jednou tváří a k druhé skupině s jinou tváří.“[18] ‘Ammár ibn Jásir řekl: „Slyšel jsem Božího Posla صلى الله عليه و سلم říci: „Člověk s dvěma tvářemi na tomto světě bude mít v Ohni v Soudný Den dva jazyky.“ Procházeje okolo jistého obtloustlého muže Prorok řekl: „Toto je jeden z nich.“[19]

Abú Hurejra, nechť je s ním Alláh spokojen, vypráví od Božího Proroka, že tento řekl: „Tři jsou znaky pokrytce: když mluví, lže; když slíbí, slib poruší; a když je mu důvěřováno, prokáže se jako nedůvěryhodný.“[20] Tj. je čestný ve své řeči, důvěryhodný ve svém slibu, důvěryhodný a zodpovědný v provádění toho, co mu bylo svěřeno. Neklame a nepodvádí, nelže a není vinen pokrytectvím. Tedy pravdomluvnost a čestnost jsou hlavními dobrými vlastnostmi, zatímco falešnost je hlavou zkaženosti a zla. Tedy čestnost muslima drží daleko od všeho zla, špatných činů a nemocí srdce. Proto, cokoli z činů vykoná, koná pro Alláha, Jediného, který je čist a dalek od všech nedostatků, a nikoli proto, aby získal nějakou vezdejší pozici, slávu, nebo pověst.[21]

Dalším argumentem je šarí’atský zákaz zrady a porušování smluv, úmluv a dohod. Zákaz zrady je jedním ze základních pravidel Islámu. Zrada je považována za zakázanou (arab. harám) v jakékoli podobě. Smyslem podepisování příměří a smluv a jejich dodržování je zajistit trvání míru a vyhnutí se válce, islám považuje za základní pravidlo tyto smlouvy a dohody dodržovat. Dokonce i když nepřítel zradí, muslimům není dovoleno učinit to stejné, nýbrž musí nepřítele jasně informovat o tom, že podmínky smlouvy byly porušeny, předtím, než nastoupí k odvetě, aby nepřítel nebyl šokován. Alláh praví:

وَإِمَّا تَخَافَنَّ مِنْ قَوْمٍ خِيَانَةً فَانْبِذْ إِلَيْهِمْ عَلَى سَوَاءٍ إِنَّ اللَّهَ لا يُحِبُّ الْخَائِنِينَ

Obáváš-li se zrady od lidí, hoď jim nazpátek úmluvu stejným způsobem, neboť Bůh věru nemiluje zrádce. (Anfál: 58) Takováto zákonná úprava umožňuje nepříteli revidovat svá rozhodnutí a zvážit zisk z mírové smlouvy. Toto přispívá k omezení válčení a působí jako prevence výbuchů násilí, napomáhá udržení stavu míru, kdykoli je otřesen a rozvíjí důvěryhodné vztahy mezi muslimy a nemuslimy.[22]

Nakonec uvádíme stanoviska některých učenců, dvou středověkých a tří novodobých, k této a podobným otázkám. Všechna byla převzata z islámských publikací určených primárně muslimským čtenářům.

Weki’a ibn Džerráh říká: „Islámští učenci píší, co je jim k dobru i co je proti nim, zatímco následovníci tužeb píší jen to, co je jim k dobru.“[23]

Ibn Hazm al-Andalúsí říká: „Kdokoli, kdo hledá hodnotu onoho světa, by měl hledat společnost hodnotného a neměl by vyhledávat jeho společnost jinak, nežli jako nejvznešenějšího přítele. Toto jsou lidé sympatičtí, štědří, pravdymilovní, družní, trpěliví, důvěryhodní, loajální, velkodušní, svědomití a opravdoví přátelé. Pravdymilovnost se sestává ze spravedlivosti a odvahy.“[24]

Selmán ibn Fahd al-‘Awda, přední učenec ze Saúdské Arábie, říká: „Aby praktikování víry jednoho člověka bylo správné, musí být založeno na upřímnosti vůči Alláhu a nikoli na dvojí tváři, pokrytectví a podlézavosti.“[25] Na jiném místě objasňuje: „Lži přibíhá jen nešťastník, ponížený a slaboch.“[26] Konkretizuje, co myslí: „Jsou i da’íje, kteří se namnoze uchylují k simulacím (arab. at-tewríjja), takže neříkají, co si skutečně myslí. Poté se odhalí, že lidé ve skutečnosti tyto vyzyvatele k islámu pochopili špatně a tito pak bývají obviněni ze lži. Příliš velké užívání těchto slovních kliček pak přímo vede k toleranci k malým, bílým lžím, s ospravedlněním, že jsou nutny pro obecné blaho. Proto, mějme se na pozoru! Da’íjo, když tě situace nutí ke lži, nečiň to!“[27] Nakonec uzavírá: „Naše upřímnost v nošení tohoto břemene islámské osvěty přitahuje lidi, aby přijímali náboženství islámu. Nepřístojné je pro nás, abychom byli jako herci v divadle, kteří se před lidmi ukazují tak, jak to neodpovídá skutečnosti. Takoví se velmi rychle odhalí a lidé se od nich vzdálí.“[28]

Fewzí al-Ásárí, student Ibn ‘Usejmína, předního islámského učence následujícího odkaz selef, říká: „Je nepřípustné pro věřícího, aby lhal nevěřícímu. To není z dobré morálky, dobrých mravů a dobrého vychování. Posel Boží صلى الله عليه و سلم nikdy nelhal nevěřícím. I před svou prorockou misí byl znám jako Sádik – tj. Pravdomluvný. Důkazem toho jsou slova samotných Mekkánců, když si je Prorok صلى الله عليه و سلم svolal, aby jim obeznámil své učení. Řekli: „Nikdy jsme od tebe neslyšeli lež.“[29] Mnozí tekfírovci prohlašují, že nevěřící nemají žádná práva, že je dovoleno okrádat je, podvádět je apod., ale to je nesprávné, neboť to škodí islámu a muslimům.“[30]

Přední saúdskoarabský učenec a šarí’atský expert Muhammed Sálih al-Munedždžid zakazuje lhát a podávat lživé informace žadateli víza do USA.[31] Stejný autor také říká: „Muslimovi není dovoleno podvádět anebo přisvojovat si cizí majetek, i kdyby se jednalo o nevěřícího.“[32]

[1] Wáhidí: Asbábu n-nuzúl.

[2] Tefsír Ibn Kesír, komentář verše Álu ‘Imrán:28.

[3] Sahíh Buchárí.

[4] Tefsír Ibn Kesír, komentář verše Álu ‘Imrán:28.

[5] Tefsír Ibn Abbás, komentář verše Álu ‘Imrán:28.

[6] Tefsír Dželálejn, komentář verše Álu ‘Imrán:28.

[7] Wáhidí: Asbábu n-nuzúl.

[8] Sahíh Muslim.

[9] Obecně přijatý shodou al-Buchárího i Muslima.

[10] Al-Ghazzálí: Ihjá ‘ulúmu d-dín, bosenský překlad, 5/432-438; shrnuto, parafrázováno a kráceno.

[11] Tefsír Ibn Kesír, výklad verše Nahl:106.

[12] Tefsír Ibn Kesír.

[13] Podle Ahmeda, at-Tirmízího a dalších.

[14] Rabwa – pomocný úřad pro islámskou osvětu, Usúli d-da’wa.

[15] Zaznamenal Abú Dawúd, hadís č. 3094. Uznán za sahíh al-Albáním v Silsiletu ahádísi s-sahíha pod číslem 1723.

[16] Zaznamenali Ahmed jako sahíh, Abú Dawúd, Tirmízí jako hasan, Ibn Mádža a Bejhekí, sahíh je dle Ibn Hibbána a Hakíma. V Ibn Mádžově verzi stojí „každý, kdo se naučí nějaké znalosti a pak ji zatají.“

[17] Musned Ahmed, 5/59.

[18] Buchárí: Adabu l-mufrad, hadís č. 1309 (v angl. překl.).

[19] Ibid, hadís č. 1310 (v angl. překl.).

[20] Obecně přijímaný. Zaznamenal Buchárí i Muslim.

[21] Halabí, A.H.: 40 hadísů o islámské osobnosti.

[22] Dopis západu, saúdský pohled. Vydala Ghalnaa Publications.

[23] Sunen Dárekutní, 1/19/33.

[24] Ibn Hazm: Achlák we s-sijer.

[25] Al-‘Awda, S.F.: Achláku d-da’íji, str. 17.

[26] Ibid., str. 18.

[27] Ibid., str.19.

[28] Ibid., str. 23.