Toto nové stvoření znamená probuzení k novému životu, který není životem o nic méně, než byl tento život náš, jenž žijeme právě nyní. Ba co více, je životem, který si označení život zasluhuje ještě omnoho více, nežli tento náš život, který známe, shodně Božím Slovům:
وَمَا هَٰذِهِ الْحَيَاةُ الدُّنْيَا إِلَّا لَهْوٌ وَلَعِبٌ ۚ وَإِنَّ الدَّارَ الْآخِرَةَ لَهِيَ الْحَيَوَانُ ۚ لَوْ كَانُوا يَعْلَمُونَ
„Tento život pozemský není leč zábava a hra, zatímco pobyt v životě budoucím je tím životem pravým – kéž by to jen věděli!“ (‘Ankebút: 64)
Pozemský život je sice hodnotou sám o sobě a je v jádru dobrý, ale je současně i nedokonalý a pomíjivý. Probíhá v neúplném světě, který neodvratně spěje ke svému konci, stejně jako tento krátkodobý život, který ani nenaplňuje veškerý potenciál života. A navíc i existující možnosti tohoto omezeného života na dobu určitou jsou neustále oklešťovány lidskou nespravedlností a zlem. To proto, aby bylo zlo rozpoznáno jako zlo podle svého negativního účinku a aby dobro bylo dle svého účinku pozitivního rozpoznáno jako dobro. Má-li lidmi vykonávané dobro mít pozorovatelný a rozpoznatelný účinek, má-li přinášet do světa zlepšení, pak musí na světě logicky existovat nedokonalosti a nedostatky, které bude toto vykonávané dobro zlepšovat.
Avšak až teprve onen nový život, život po posmrtném vzkříšení, naplní beze zbytku celý potenciál skutečného života tak, že se stane Životem s velkým Ž, oproti pozemskému bytí, které bylo životem na zkoušku, „jenom jako“ a v limitech stanovených omezení. Všechny lidské smysly, zrak, sluch, hmat, čich a chuť, budou v tomto životě fungovat lépe a intenzivněji. Budou umožňovat daleko bezprostřednější a opravdovější počitky. Veškeré kapacity a schopnosti lidské fyziologie i mysli budou pracovat zbaveny všech podob pozemské nedokonalosti, limitů a omezení, způsobem jaký si nelze na tomto světě ani zdaleka představit.
Tato skutečnost ničím neomezeného a trvalého Života se pak u věřících a dobro konajících naplní způsobem naprosto a dokonale pozitivním po všech stránkách ducha, duše i tělesnosti. A u těch zbývajících se naplní strašlivým utrpením a příšernou bolestí, věčným zatracením, z něhož nebude úniku ani smrtí, ani bezvědomím, ani otupěním vůči jedné bolesti díky bolesti jiné, ani tím, že se ji člověk naučí snášet a zvykne si na ni.
O tom Vznešený Alláh praví, když promlouvá k obyvatelům Pekla:
اصْلَوْهَا فَاصْبِرُوا أَوْ لَا تَصْبِرُوا سَوَاءٌ عَلَيْكُمْ ۖ إِنَّمَا تُجْزَوْنَ مَا كُنتُمْ تَعْمَلُونَ
“Hořte v něm a vytrvejte či nevytrvejte – vše pro vás jedno je, vždyť odměnu jen za to, co konali jste, dostáváte!” (Túr: 16)
Vše výše uvedené je na tomto světě umožněno přirozenými omezeními lidského vnímání, která na světě onom zcela přestanou existovat.
Ijjás ibn Mu’áwíja, zvaný též az-Zekí, tj. Bystrý, ještě jako dítě odpověděl židovským a křesťanským chlapcům, kteří se posmívali muslimům za jejich údajně hloupé přesvědčení, že podle nich obyvatelé ráje sice jedí a pijí, ale nevylučují, a že jejich mužná síla nikdy nepomíjí. Jeho odpověď následovala výše uvedený princip a zněla takto: „I vy přece dobře víte, že když člověk na tomto světě něco sní, jedna část potravy doplní jeho síly a jen další část je vyloučena. Avšak v Ráji Alláh bohabojné odmění tím, že promění na jejich sílu z potravy úplně vše a beze zbytku.“1
Tedy nejenže znovu ožije v těle duše každé jedné osoby a s ní i hmota jejího těla, ale i tento konkrétní jedinec, pod podmínkou, že bude oddaným věřícím a dobro konajícím Božím služebníkem, zároveň zažije naplnění duševních i fyzických potěšení a slastí měrou takovou, že je to na tomto omezeném a nedokonalém světě nemožné a nemyslitelné. Nasycení na onom světě dojdou všechny jeho žádosti a motivace, shodně tomu, jak islám věří v soulad duchovna i tělesna a k této harmonii ve své věrouce i praxi volá a vyzývá.
Předsudek popíračů tělesnosti na onom světě
Instinkt sebezáchovy a touhu po životě vložil Alláh do každého živého tvora, člověka nevyjímaje. A každý živý tvor instinktivně usiluje o pohodlí ve smyslu uspokojení svých životních potřeb a snaží se vyhýbat nepohodlí, újmě a utrpení. Je přirozené mít rád chutné a zdravé jídlo a pití a nenávidět odporně chutnající jedy. Je přirozené toužit po vztazích, lásce a jejím naplnění duševně i fyzicky. Samota a umrtvování pohlavního pudu se přirozenosti naopak vzpírají. Na ničem výše jmenovaném přece není nic inherentně špatného či hříšného – naopak je nelidské a kruté snažit se tyto vrozené a přirozené pudy v lidské bytosti udusit a zabít. Vždyť špatný a hříšný může být jedině způsob, jakým jsou tyto přirozené touhy naplňovány, což se stává tehdy, když protiřečí Božímu Zákonu.
Právě o tom hovoří Vznešený Alláh ve svých slovech:
قُلْ مَنْ حَرَّمَ زِينَةَ اللَّهِ الَّتِي أَخْرَجَ لِعِبَادِهِ وَالطَّيِّبَاتِ مِنَ الرِّزْقِ ۚ قُلْ هِيَ لِلَّذِينَ آمَنُوا فِي الْحَيَاةِ الدُّنْيَا خَالِصَةً يَوْمَ الْقِيَامَةِ ۗ كَذَٰلِكَ نُفَصِّلُ الْآيَاتِ لِقَوْمٍ يَعْلَمُونَ ﴿٣٢﴾ قُلْ إِنَّمَا حَرَّمَ رَبِّيَ الْفَوَاحِشَ مَا ظَهَرَ مِنْهَا وَمَا بَطَنَ وَالْإِثْمَ وَالْبَغْيَ بِغَيْرِ الْحَقِّ وَأَن تُشْرِكُوا بِاللَّهِ مَا لَمْ يُنَزِّلْ بِهِ سُلْطَانًا وَأَن تَقُولُوا عَلَى اللَّهِ مَا لَا تَعْلَمُونَ
„Rci: “Kdo zakázal šaty ozdobné, jež Bůh seslal služebníkům Svým podobně jako výtečné věci pro obživu?” Odpověz: “Toto je dáno na dobu života pozemského těm, kdož uvěřili, a bude to pro ně čisté v den zmrtvýchvstání.” A takto My činíme srozumitelnými znamení pro lid vědoucí. Rci: Pán můj věru zakázal jen necudnosti veřejné i tajné, hřích a bezprávnou svévoli; a dále, abyste přidružovali k Bohu to, k čemu On neseslal oprávnění, a mluvili o Bohu to, o čem nemáte ponětí.“ (A’ráf: 32-33)
Právě o tom hovoří i Posel Boží صلى الله عليه وسلم v hadísu Anase ibn Málikaرضي الله عنه o trojici lidí, jenž přišli k domům Prorokových صلى الله عليه وسلم manželek. Ptali se jich, jak Posel Boží صلى الله عليه وسلم uctívá svého Pána. Když se dozvěděli o Prorokových صلى الله عليه وسلم zbožných činech, začali své vlastní uctívání považovat za nedostatečné do té míry, až si řekli: „Kde je Prorok a kde jsme my, vždyť jemu byly už odpuštěny jeho hříchy minulé i budoucí!“ Na to první z nich řekl: „Odteď se budu v noci pouze modlit!“ Druhý řekl: „Odteď se budu celý rok přes den jenom postit a už nikdy půst nepřeruším!“ A třetí řekl: „A já se napořád zdržím žen a už nikdy se neožením!“ V tom za nimi přišel Posel Boží صلى الله عليه وسلم a řekl jim káravě:
أَنْتُمُ الَّذِينَ قُلْتُمْ كَذَا وَكَذَا أَمَا وَاللَّهِ إِنِّي لأَخْشَاكُمْ لِلَّهِ وَأَتْقَاكُمْ لَهُ، لَكِنِّي أَصُومُ وَأُفْطِرُ، وَأُصَلِّي وَأَرْقُدُ وَأَتَزَوَّجُ النِّسَاءَ، فَمَنْ رَغِبَ عَنْ سُنَّتِي فَلَيْسَ مِنِّي
„To jste vy, kdo řekl to a to? Při Alláhu, já se Alláha obávám více, nežli vy a jsem i bohabojnější, avšak i přesto se nejen postím, ale půst také přerušuji. Nejenže se modlím, ale také spím. A také uzavírám manželství. Kdo potom touží po něčem jiném, nežli po mé sunně, ten ke mně nepatří.“2
A jak také sám Posel Božíصلى الله عليه وسلم potvrdil, pravdu děl Selmán al-Fárisí رضي الله عنه, když svému pobratimovi Abu d-Derdovi رضي الله عنه, poté, co ho spatřil v otrhaných šatech bez jakéhokoli zájmu o tento svět a naprosto pohlceného skutky uctívání, řekl: „Ano, tvůj Pán má na tobě nároky, ale nároky na tobě má i tvé tělo a tvá rodina. Proto každému z nich splň jeho nárok.“3
Ti, kteří se dnes vysmívají smyslným popisům tělesnosti rajského užívání v islámu a interpretují je bulvárním a skandálním způsobem, přiváděje tak muslimy do rozpaků a útočíce tak na věroučné koncepty, které nebyly nikdy v historii islámské interpretativní tradice rozporovány, se potácejí od extrému prudérnosti k extrému obscénnosti. Nejprve tento svět zcela zavrhli a poté mu naprosto propadli.
Sami si uvnitř sebe sami nesou dějinnou zátěž a stigma toho, že jejich kulturní, věroučné a filozofické pozadí nebylo schopno se s otázkou vezdejší slasti a povahy tohoto světa vypořádat. Nejprve sami sobě zakázali i to, co Alláh učinil na tomto světě dovoleným a přikázali si celibát a mnišství, umrtvující askezi a poustevnictví, aby to potom nakonec stejně nedodrželi, jak přibližuje Vznešený Alláh:
وَرَهْبَانِيَّةً ابْتَدَعُوهَا مَا كَتَبْنَاهَا عَلَيْهِمْ إِلَّا ابْتِغَاءَ رِضْوَانِ اللَّهِ فَمَا رَعَوْهَا حَقَّ رِعَايَتِهَا
„A mnišství si oni zavedli jako novotu – a nepředepsali jsme jim je – usilujíce zalíbit se Bohu. Avšak oni to nedodrželi vhodným dodržováním.“ (Hadíd: 27)
Snažili sami sebe oprostit od toho, čeho se zbavit nelze, snažili se stát svatými anděly, ač byli jen smrtelnými lidmi. Drtili své vlastní nitro nesplnitelnými příkazy a mučili sami sebe nesmyslnými zákazy, až se cosi uvnitř nich zlomilo a prasklo. Dlouho ztlačovaná pružina chtíče a žádostivosti, prahnoucí po věcech, které v jádru nebyly ani škodlivé, ani zakázané, se utrhla a vystřelila. Týraná a zmučená šelma, která se nachází tam v hloubi každého z nás, se utrhla z řetězu a vydala se na své ničivé a zabijácké tažení. Když se jim hořce zajedla jejich někdejší askeze, jejich poživačné šílenství nenechalo nespáchanou ani jedinou chlípnost, prostopášnost. Žádné odvěké tabu nezůstalo z jejich strany neporušeno. Stavba jejich veřejné i osobní morálky vzala zcela za své a oni z ní nenechali kámen na kameni.
Tito zlovolníci totiž na samém začátku nerespektovali rady Posla Božího صلى الله عليه وسلم o zlaté střední cestě:
إِنَّ الدِّينَ يُسْرٌ، وَلَنْ يُشَادَّ الدِّينَ أَحَدٌ إِلاَّ غَلَبَهُ، فَسَدِّدُوا وَقَارِبُوا وَأَبْشِرُوا
„Věru Náboženství je snadné. Není nikoho, kdo by se předháněl v tvrdosti na jeho cestě, aniž by ho ono nepřemohlo a on už nebyl schopen takto pokračovat dál. Následujte proto uměřenost, snažte se přiblížit dokonalosti a přijměte radostnou zvěst o odměně.“4
Tito nešťastníci krutě uzavřeli brány lásce a nazvali ji chlípností, aby pak ještě ukrutněji otevřeli brány chlípnosti, kterou nyní oslovují jako lásku. A nakonec propadli tomuto světu, jeho lákadlům, soutěživosti a okázalosti v jeho hromadění, až se stali dědici těch, kterým je ústy zbožných v národu Izraele směřována následující, Koránem po všechny časy zachovaná výtka:
لَا تَفْرَحْ ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْفَرِحِينَ ﴿٧٦﴾ وَابْتَغِ فِيمَا آتَاكَ اللَّهُ الدَّارَ الْآخِرَةَ ۖ وَلَا تَنسَ نَصِيبَكَ مِنَ الدُّنْيَا ۖ وَأَحْسِن كَمَا أَحْسَنَ اللَّهُ إِلَيْكَ ۖ وَلَا تَبْغِ الْفَسَادَ فِي الْأَرْضِ ۖ إِنَّ اللَّهَ لَا يُحِبُّ الْمُفْسِدِينَ
„Nejásej příliš, neboť Bůh nemá rád ty, kdož příliš jásají! Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!“ (Kasas: 75-76)
Ti, kteří podlehli sektářským vlivům takových zbloudilých jedinců mezi následovníky předešlých písem a současných modernistických a postmoderních relativistických filozofií se snaží podřídit nekonečnou a neomezenou Boží Moudrost a Vševědoucnost diktátu omezeného lidského rozumu, zpochybňují Zjevení Boží i Jeho předurčení a vybírají si z toho, co se dochovalo o odměně a trestu jen to, co odpovídá jejich proměnlivým náladám a poryvům jejich chtíče.
Někteří pod vlivem těchto nečistých myšlenek začali dokonce přímo zpochybňovat některé z podob posmrtné odměny a trestu, byť jsou nade vší pochybnost dochovány a dokazovány neoddiskutovatelnými textuálními prameny islámu. Tato jejich nevole zrcadlí někdejší prudérní vnímání některých zcela nevinných věcí jako nízkých, zvířeckých, nečistých a nehodných jak zbožné a bezúhonné duše, tak i neposkvrněnosti a vznešenosti jejího posmrtného rajského příbytku. To ostře kontrastuje s bezuzdnou poživačností a lačností těch samých lidí na tomto světě. Zatímco v myšlenkách týkajících se tohoto světa propadli všem podobám konzumu a postmoderní dekadence, v pojímání světa onoho zůstaly jejich názory prudérní a středověké.
Islám volá naopak k vyrovnanému a vyváženému přístupu. Není měřítkem hříšnosti něčeho pouze a automaticky to, že je to pro člověka libé a slastné a lahodící jeho sklonům a pudům. Stvořitel nezakazuje lidem, aby naplňovali své přirozené potřeby a ukájeli své vrozené pudy. Nebyl to nakonec nikdo jiný, nežli pouze On Sám, kdo je do nich vložil. Zakázal jen naplňování těchto pudů způsoby, který odporuje Božímu Zákonu a překračuje Jím stanovené meze střídmosti a rozumné míry, jako jsou, hovoříme-li o sexualitě, např. smilstvo, cizoložství nebo sodomie. Naproti těmto hříchům však nikdy nevnímal jejich opačný, zákonný ekvivalent, pohlavní život ve svazku manželském, jako překážku zbožnosti a duchovního vzepětí. Dokonce ani těm nejzbožnějším a nejlepším u Alláha nikdy neškodilo, že žili se svými manželkami a těšili se z nich a nacházeli u nich slast ve všech odstínech významu tohoto slova.
A tak, jako není nic špatného na potěšeních spořádaného intimního životě na tomto světě, jsou intimní život a jeho slasti rovněž nedílnou součástí věčné blaženosti na světě onom, způsobem a s partnery hodnými absolutnosti a velkoleposti rajského příbytku onoho světa. A není na tom ani nic zvířeckého, ani přízemního, nízkého či nečistého.
Vše to, co jsme uvedli a ještě uvedeme, hovoří přímo proti takovým námitkám a pomluvám, namířeným proti čistému a vznešenému učení islámu.