Jednoho roku se dva učenci, Sufján as-Sewrí a Šejbán ar-Ra´j, vydali spolu do Mekky vykonat hadždž.
Jak šli s několika dalšími poutníky stezkou přes pustinu, objevil se před nimi znenadání lev. Stoupl si doprostřed cesty a zahradil ji.
“Podívej!” řekl Sufján Šejbánovi, “ten lev nám blokuje cestu, je tak veliký a strašlivý! Vyděsí lidi.”
“Neboj se ho,” pobídl ho Šejbán a když lev uslyšel jeho slova, mávnul ocasem a stáhl se jako pes, když ukazuje svému pánovi, že se před ním koří. Šejbán přistoupil ještě pár kroků blíže ke lvovi, uchopil jeho mávající ocas něžně do své ruky a poplácal ho. Když ho zase pustil, lev pelášil do pouště a záhy nadobro zmizel. Poutníci nyní mohli svobodně projít a pokračovat ve své vytoužené cestě dál.
“To ses jen předváděl, že?” dobíral si Sufján Šejbána.
“Myslíš, že jsem se tímto opravdu předváděl?” zeptal se Šejbán Sufjána zcela vážně a pak dodal: “Pokud bych se chtěl opravdu předvést, na toho lva bych si nasedl a dojel bych na něm až do Mekky.”1
Smýšlejme proto dobře o těch, u nichž spatříme něco velikého a nepodléhejme unáhleným soudům, že se jen chtějí zviditelnit. U každého přece platí, že je upřímný, dokud neexistuje důkaz potvrzující jeho falešnost.