‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Člověk zůstává hledačem nauky jen pokud neustále hledá nauku. Když se začne považovat za učeného, stane se ignorantem.“ [1]
Učenec Bakíja ibn Machled cestoval pěšky až z Andaluzie (dnešní Španělsko) až do iráckého Bagdádu, jen aby se mohl potkat s imámem Ahmedem ibn Hanbelem a mohl u něho studovat.
‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Člověk zůstává hledačem nauky jen pokud neustále hledá nauku. Když se začne považovat za učeného, stane se ignorantem.“ [1]
Učenec Bakíja ibn Machled cestoval pěšky až z Andaluzie (dnešní Španělsko) až do iráckého Bagdádu, jen aby se mohl potkat s imámem Ahmedem ibn Hanbelem a mohl u něho studovat.
Bakíja pak o své cestě vyprávěl svým žákům:
„Když jsem se přiblížil k Bagdádu, doslechl jsem se noviny o tom, že imám Ahmed byl postaven před soud. Slyšel jsem, že mu bylo zakázáno vyučovat a pořádat naučná sezení s lidmi. Silně mě to zasáhlo.
Když jsem do Bagdádu přijel, odložil jsem si věci v pokoji a vydal se hledat příbytek imáma Ahmeda ibn Hanbel. Ukázali mi jeho dům, přišel jsem tam a zaklepal na dveře. Otevřít přišel sám imám Ahmed.
Řekl jsem: „Abú ‘Abdulláhhu, jsem člověk z cizí země, vydal jsem se za poznáním hadísů a těch, kteří je zapisují. Svou cestu jsem podnikl jedině kvůli tobě.“
Řekl mi: „Vstup do mého domu, ale ať tě nikdo nevidí.“ Prozkoušel si mne a potom dodal: „Jsem pod soudním příkazem, zakázali mi učit a přednášet.“
Řekl jsem mu tedy: „Jsem zde cizincem, pokud svolíš, budu k tobě chodit v převleku za chudého žebráka, budu ti přede dveřmi prosit o almužnu a o pomoc, ty vyjdeš ven a odvyprávíš mi třeba i jen jediný hadís.“
Bakíja pokračoval:
„Tak jsem za ním takto chodil, k jeho dveřím, den co den. Opakoval jsem: „Milodar, ať se nad tebou Alláh smiluje!“ Ahmed vyšel ven za mnou na verandu a vyprávěl mi dva nebo tři hadísy, někdy i víc, dokud jsem jich od něho nenasbíral okolo tří stovek.
Potom Alláh dal, aby soudní rozhodnutí ve věci imáma Ahmeda pozbylo platnosti a jeho sláva se záhy poté roznesla do celého okolí. Kdykoli jsem ho potom navštívil, seděl Ahmed uprostřed velkého kruhu učedníků a studentů, kteří ho obklopovali kolem dokola.
Vždy pro mne uvolnil místo, posadil si mě blízko k sobě, ukazoval na mne a ostatním přítomným říkával: „Toto je ten, kdo si opravdu zaslouží být nazýván skutečným hledačem nauky!“ [2]
_____________________________________________________________
[1] Viz Medžálesetu we džewáhiru l-‘ilm, 2/186.
[2] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá´, 13/292.