K matce věřících ‘Áiše رضي الله عنه přišla její židovská známá a zmínila ve svých slovech i trest v hrobě: „Nechť tě Alláh opatruje před trestem v hrobě!“ ‘Áiša se podivila a zeptala se na to Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Ten jí jeho skutečnost potvrdil:
نَعَمْ عَذَابُ الْقَبْرِ
„Ano, trest v hrobě.“
K matce věřících ‘Áiše رضي الله عنه přišla její židovská známá a zmínila ve svých slovech i trest v hrobě: „Nechť tě Alláh opatruje před trestem v hrobě!“ ‘Áiša se podivila a zeptala se na to Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Ten jí jeho skutečnost potvrdil:
نَعَمْ عَذَابُ الْقَبْرِ
„Ano, trest v hrobě.“
‘Áiša dodala, že nikdy poté už neviděla Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, aniž by neprosil o záchranu před trestem v hrobě a to v každé modlitbě, kterou se modlil. [1]
Podle jiného podání za ‘Áišou v Medíně přišly dvě staré židovky a vyprávěly jí o trestu, čekajícím na hříšníky v záhrobí. Ona jim zprvu neuvěřila, ale poté se otázala Posla Božího صلى الله عليه و سلم, jenž jí odpověděl:
صَدَقَتَا إِنَّهُمْ يُعَذَّبُونَ عَذَابًا تَسْمَعُهُ الْبَهَائِمُ
„Pravdu děly. Oni jsou v hrobech trápeni natolik, že je i zvířata mohou slyšet.“ [2]
První poučení z předmětného hadísu spočívá v potvrzení existence trestu v hrobě, nutnosti prosit Alláha o ochranu před ním a nezbytnosti konání toho, co tomuto trestu brání.
‘Áiša رضي الله عنه vyprávěla, že Prorok صلى الله عليه و سلم prosil Alláha těmito slovy:
اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ النَّارِ وَمِنْ عَذَابِ النَّارِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ الْقَبْرِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ عَذَابِ الْقَبْرِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ الْغِنَى، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ الْفَقْرِ، وَأَعُوذُ بِكَ مِنْ فِتْنَةِ الْمَسِيحِ الدَّجَّالِ
„Alláhumme inní a’úzu bike min fitneti n-nári we min ‘azábi n-nári we a’úzu bike min fitneti l-kabri we a’úzu bike min ‘azábi l-kabri we a’úzu bike min fitneti l-ghiná we a’úzu bike min fitneti l-fakri we a’úzu bike min fitneti mesíhi d-dedždžál,“ tj. „Ó Alláhu, věru utíkám se k Tobě před pokušením Ohně i před trestem Ohně, utíkám se k Tobě před pokušením hrobu, utíkám se k Tobě před trestem hrobu, utíkám se k Tobě před pokušením bohatství, utíkám se k Tobě před pokušením chudoby a utíkám se k Tobě před pokušením falešného spasitele.“ [3]
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prosil i těmito obecnějšími slovy:
اللَّهُمَّ أَصْلِحْ لِي دِينِي الَّذِي هُوَ عِصْمَةُ أَمْرِي وَأَصْلِحْ لِي دُنْيَايَ الَّتِي فِيهَا مَعَاشِي وَأَصْلِحْ لِي آخِرَتِي الَّتِي فِيهَا مَعَادِي وَاجْعَلِ الْحَيَاةَ زِيَادَةً لِي فِي كُلِّ خَيْرٍ وَاجْعَلِ الْمَوْتَ رَاحَةً لِي مِنْ كُلِّ شَرٍّ
„Alláhumme aslih lí díní llezí huwe ‘ismetu amrí we aslih lí dunjájí lletí fíhá me’áší we aslih lí áchiretí lletí fíhá me’ádí we dž’al hajáte zijádeten lí fí kulli chajrin we dž’ali l-mewte ráhaten lí min kulli šerr,“ tj. „Ó Alláhu, naprav pro mne mé náboženství, jež je záštitou věcí mých, naprav pro mne můj vezdejšek, jenž je mým životem, naprav pro mne můj onen svět, do kterého se navrátím, učiň v mém životě hojnějším vše dobré a učiň mou smrt odpočinkem od všeho zlého.“ [4]
Podobné Prorokovyصلى الله عليه و سلم prosby o ochranu před trestem v hrobě tradují i další jeho společníci, jako ‘Abdulláh ibn ‘Abbás [5], Abú Hurejra [6], Mus’ab ibn Sa’d [7] a mnozí další, budiž se všemi Alláh spokojen.
Músá ibn ‘Ukba vyprávěl, že slyšel od Umm Chálid bint Chálid رضي الله عنها – a nikoho neslyšel říci něco jiného, než co řekla ona – že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se utíkal k Alláhu, aby ho uchránil před trestem v hrobě. [8]
Důvod, proč Posel Božíصلى الله عليه و سلم tak intenzivně prosil o ochranu před trestem v hrobě a proč před ním své společníky tak velmi varoval, podává Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنه, který slyšel Prorokaصلى الله عليه و سلم říci:
مَا رَأَيْتُ مَنْظَرًا قَطُّ إِلاَّ وَالْقَبْرُ أَفْظَعُ مِنْهُ
„Nikdy jsem neviděl žádný výjev, aniž by hrob nebyl ještě děsivější.“
Osmán také zdůvodnil, proč pláče, když je vzpomenut hrob a nikoli, když se hovoří o Ráji a Pekle, slovy Proroka صلى الله عليه و سلم:
إِنَّ الْقَبْرَ أَوَّلُ مَنَازِلِ الآخِرَةِ فَإِنْ نَجَا مِنْهُ فَمَا بَعْدَهُ أَيْسَرُ مِنْهُ وَإِنْ لَمْ يَنْجُ مِنْهُ فَمَا بَعْدَهُ أَشَدُّ مِنْهُ
„Věru hrob jest první zastávkou onoho světa – kdo se před ním spasí, to co následuje, je už jen lehčí. A kdo se před ním nespasí, pak to, co po něm následuje, bude ještě horší, než on.“ [9]
Proto kdykoli stanul Osmán ibn ‘Affán u hrobu, plakal tolik, že jeho brada zvlhla slzami. [10]
Podle Ibn Tejmíjji je ovšem také pravda, že utrpení v hrobě může vykoupit člověka z daleko horšího utrpení, které by ho čekalo v Pekle. Avšak být očištěn ještě na tomto světě je daleko lepší a snesitelnější, nežli překonávat útrapy hrobu. [11]
Víra v trest v hrobě je potvrzena i přesvědčením prvních a nejlepších generací muslimů, zbožných předků této ummy.
Hasan al-Basrí pravil: „Hrob pozře tuk i maso, ale nepozře víru.“ [12]
Imám aš-Šáfi’í pravil: „Již první stah hrobu ti dá zapomenout i na tvou svatební noc!“ [13]
Imám Ahmed pravil: „Trest v hrobě je holý fakt, nikdo ho nepopírá, kromě těch, kteří jsou sami zbloudilí a dávají zbloudit i jiným.“ [14]
Ibn Abí Zemnín pravil: „Následovníci Sunny věří v trest v hrobě, nechť Alláh před ním ochrání nás i vás.“ [15]
Imám al-Ádžurrí jednu z kapitol svého věroučného díla Kitábu š-šarí’a nazval Potvrzení a víra v trest v hrobě. Zde předkládá mnoho autentických hadísů dokládajících existenci této etapy posmrtného života a na jejím konci dodává:
„Tedy jaký pak je stav těch, kteří si dovolují popírat tyto hadísy, kromě toho, že jde o lidi odchýlené daleko od správné cesty, kteří utrpí nesmírnou ztrátu!“ [16]
Imám al-Láliká’í jednu kapitolu svého objemného věroučného díla Šerhu usúli i’tikádi ahli s-sunneti we l-džemá’a nazval Kapitola o tom, co vše se od Proroka صلى الله عليه و سلم uvádí ohledně skutečnosti, že když jsou muslimové spuštěni do svých hrobů, budou dotazováni Munkerem a Nekírem, též ohledně trestu v hrobě, jenž je holým faktem a o tom, že věřit v to je povinností. [17]
Imám al-Kurtubí pravil:
„Věřit v trest v hrobě a jeho zkoušky je povinností, díky které je zmiňováno i jméno Nejpravdymilovnějšího (tj. Muhammeda صلى الله عليه و سلم). Toto patří k věrouce následovníků Sunny a společenství.“ [18]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Stav mrtvého v hrobě je jako stav srdce v hrudi. Užívá si, nebo trpí. Je uvězněn, nebo je svobodný.“ [19]
Před trestem v hrobě uchrání několik kroků, které by měl každý věřící podniknout:
1. Mít dobré smýšlení o Alláhu.
Abú Hurejra رضي الله عنه řekl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللَّهُ إِذَا أَحَبَّ عَبْدِي لِقَائِي أَحْبَبْتُ لِقَاءَهُ، وَإِذَا كَرِهَ لِقَائِي كَرِهْتُ لِقَاءَهُ
„Řekl Alláh: „Pokud Můj služebník bude milovat setkání se Mnou, pak i Já budu milovat setkání s ním. A pokud bude nenávidět setkání se Mnou, potom i Já budu setkání s ním nenávidět.“ [20]
A s Alláhem bude spokojen ten, kdo se snaží o to, aby byl Alláh spokojen s ním. Jistý muž se otázal Ka’ba رضي الله عنه, zda existuje nějaká choroba, která není léčitelná. Ka’b odpověděl: „Smrt.“ Syn Zejda ibn Aslema رضي الله عنه dodal: „Můj otec říkával, že jeden lék na smrt existuje – získávání spokojenosti Alláha Nejvyššího.“ [21]
Imám Abu l-Feredž Ibnu l-Džewzí pravil:
„Jednou z nejzajímavějších věcí je nebezpečí číhající na umírajícího v okamžiku jeho smrti. Tehdy je člověk vnímavý tak, jak si to ani nelze představit a děs, který zažívá, nezná mezí. Tolik prahne, aby mohl vrátit věci do starých kolejí, aby mohl být zpátky a aby měl čas napravit a vynahradit, co promarnil, shodně míře své vlastní jistoty ohledně konce, o němž tuší, že se blíží. Natolik, že téměř umírá strachem ještě dříve, než vlastně umře. Kdyby alespoň jedinou částečku tohoto pocitu dokázal dotyčný upřímně a opravdově pocítit v době, kdy byl zdráv a měl se dobře, plně by mu to stačilo za všechny jeho dobré a zbožné skutky. Proto rozumný je ten, kdo si představuje a vykresluje si ve své mysli svou poslední hodinu a koná v souladu s nejlepším způsobem, jak se na ni připravit. A pokud to nedokáže, snaží se o to alespoň v té míře, jak jen dovede, čímž v sobě potlačuje své tužby a probouzí vážnost a zodpovědnost. Zeptej se toho, kdo má tuto chvíli přímo před očima – ten je jakoby jejím vězněm! Uvádí se, že když se Habíb al-‘Adžamí ráno probudil, říkal své manželce: „Pokud dnes zemřu, nechť mne umyje ten a ten a nechť mne ti a ti odnesou ke hrobu.“ [22]
Uvádí se, že ar-Rabí’a ibnu l-Chusejm proto pravil: „Není nic mimo věřícího z toho, co by tolik vyčkával, co by pro něj bylo lepší, nežli smrt.“ [23]
Mesrúk pravil: „Žádný příbytek není pro věřícího lepší, nežli výklenek jeho hrobu, protože teprve tam si odpočine od starostí tohoto světa a bude ochráněn před Božím trestem.“ [24]
2. Hojněji konat nepovinné dobré činy, např. nepovinné modlitby.
Abú Hurejraرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم prošel okolo hrobu nedávno pochovaného muže a pravil:
ركعتان خفيفتان مما تحقرون وتنفلون يزيدهما هذا – يشير إلى قبر – في عمله أحب إليه من بقية دنياكم
„Kdyby tato osoba (a ukázal prstem na hrob) ke svým činům přidala jen dva lehoučké rek’áty dobrovolné modlitby, které bys nepovažoval za obtížné a kterými bys pohrdl, bylo by jí to milejší nežli cokoli, co z vezdejšího světa vy vlastníte.“ [25]
3. Nepřekračovat i nejdrobnější zákazy náboženství, jako ty, které se týkají rituální očisty či dobrých mravů.
Od Abú Bekry رضي الله عنه se vypráví, že Prorok صلى الله عليه و سلم prošel okolo dvou hrobů a řekl:
إِنَّهُمَا لَيُعَذَّبَانِ وَمَا يُعَذَّبَانِ فِي كَبِيرٍ أَمَّا أَحَدُهُمَا فَيُعَذَّبُ فِي الْبَوْلِ وَأَمَّا الآخَرُ فَيُعَذَّبُ فِي الْغِيبَةِ
„Věru tito dva jsou trestáni – a nejsou trestáni za nic velkého – ten první za to, že se neočišťoval po močení a ten druhý za pomluvy.“ [26]
Šejch al-Albání ohledně zkoušky v hrobě, kdy se dva andělé nepopsatelně strašlivého vzhledu, jmenovaní jako Munker a Nekír, budou dotazovat lidí na to, kdo je jejich Pánem, co je jejich náboženstvím a kdo je jejich prorokem, napsal:
„Pokud se člověk mnoho připravuje na jedinou zkoušku, ve dne v noci, snadno ji složí. Pokud promrhá své dny, u zkoušky propadne. Přesně stejné je to i se zkouškou v hrobě.” [27]
A na ty, kteří se trestu v hrobě vyhnou, čekají radosti záhrobního života, které jmenuje šejch Muhammed al-Wassábí:
„Hrob se rozšíří a stane se útulným jako zelená zahrada. Hrob věřícího bude zářit jako měsíc na noční obloze. Otevře se mu z hrobu dveře a okno do Ráje a jeho místo v ráji se mu bude ukazovat každé ráno a večer. Bude oděn do vznešeného šatu. Bude přebývat v dobré společnosti zhmotnělých svých dobrých skutků. Bude podpořen pevností ve chvíli, kdy se jej začnou dotazovat Munker a Nekír a on proto pronese šehádu. Budou se za něj modlit andělé. Nebožtíkovi bude umožněno setkat se ve snech s jeho rodinou a oznámit jim radostnou zvěst. Bude moci prosit Alláha, aby co nejdříve nastala hodina a on mohl vstoupit do Ráje. Vzroste jeho láska k Alláhu a touha po Něm, touha chtít se s Ním setkat. Věřící pocítí nepopsatelné štěstí ve chvíli, kdy se s Ním setká a promluví s Ním. Duše věřícího bude v nejkrásnějším rouchu z bílého hedvábí vyzdvižena do Ráje, kde bude ochraňována anděly. Vystoupá až do sedmého nebe. Věřící bude v Ráji oslovován jemu nejdražšími jmény. Bude vonět tou nejvybranější vůní. Alláh poručí andělům zapsat jej do soupisu nejvznešenějších (arab.عليون ‘illíjún). Věřící v hrobě bude odpočívat a užívat si.“ [28]
Druhé poučení z tohoto hadísu tkví v ustavení přístupu k přesvědčení a víře židů i ostatních nevěřících mimo ně. Tato přesvědčení jsou posuzována podle Koránu a Sunny a mohou být trojího druhu:
1. buď něčím, co spolu s nimi sdílí i islám, jako je tomu v tomto případě trestu v hrobě – a potom je pro muslimy o to více důležitější se v souladu s tím zachovat, neboť oni mají být mezi všemi lidmi tou obcí, která nejvíce a nejlépe koná dobro, obává se Alláha a jedná v souladu s Jeho příkazy a zákazy;
2. nebo může být něčím, o čem Korán a Sunna mlčí, co nemá v islámu žádnou oporu, ale ani nic, co by to jednoznačně vyvracelo – potom je i povinností muslima nevyjadřovat se a zastavit se tam, kde se zastavil i Korán a Sunna;
3. anebo může jít o výmysl, který Božímu náboženství odporuje – a jako takový je ho nutno nejostřeji odmítnout, odsoudit a vyvrátit argumenty z Koránu a Sunny.
Vznešený Alláh podobně v souvislosti s příběhem věřících mladíků, ukrytých v jeskyni před pronásledováním ze strany modloslužebníků, pravil:
سَيَقُولُونَ ثَلَاثَةٌ رَّابِعُهُمْ كَلْبُهُمْ وَيَقُولُونَ خَمْسَةٌ سَادِسُهُمْ كَلْبُهُمْ رَجْمًا بِالْغَيْبِ وَيَقُولُونَ سَبْعَةٌ وَثَامِنُهُمْ كَلْبُهُمْ قُل رَّبِّي أَعْلَمُ بِعِدَّتِهِم مَّا يَعْلَمُهُمْ إِلَّا قَلِيلٌ
A budou říkat někteří: “Byli tři a čtvrtý z nich byl pes jejich.” Jiní řeknou: “Bylo jich pět a šestý z nich byl pes jejich” dohadujíce se o nepoznatelném; a další řeknou: “Sedm, a osmým z nich byl pes jejich.” Odpověz: “Pán můj zná nejlépe počet jejich; a zná to jinak jen lidi nemnoho!” (Kehf: 22)
Tento verš se týká lidí, kteří hovoří o nepoznatelném bez znalosti a kárá je za to. Budeme-li číst mezi řádky, zjistíme že nejpravděpodobnější počet lidí v jeskyni bylo sedm a osmý byl jejich pes, protože po této zmínce nepřichází žádná výtka. Ohledně knih a podání lidí předchozích písem, jako jsou například i židé, hovoří šejch Ibn ‘Usejmín:
„Stručně řečeno, to co pochází z písem dříve zjevených, spadá do dvou skupin:
1. To, o čem nás Alláh Vznešený zpravil také v Koránu, nebo přes Božího Posla صلى الله عليه وسلم, který o tom vyprávěl. Pak je takový obsah přijímaný a správný.
2. To, co uvádějí pouze následovníci předchozích písem.
Obsah tohoto druhého typu vždy spadá do jedné ze tří níže uvedených kategorií:
a. Korán a Sunna takový údaj jasně označuje jako falešný. Potom je povinnost mít takový údaj za lživý a odvrhnout ho.
b. Korán a a Sunna jasně ukazuje, že daný údaj je pravdivý. Pak jej jako pravdivý musíme přijmout i my, na základě toho, že nám zjevený Zákon pravdivost tohoto údaje dosvědčuje.
c. Nám zjevený Zákon takový údaj ani neodmítá jako falešný, ani jej nepotvrzuje jako pravdivý. V takovém případě je nutno se rovněž zdržet názoru a nevyjádřit rozhodné stanovisko. Nejsme povinni se takového údaje držet, protože jde o údaj předávaný nevěřícími a proto se v něm může objevit lež, změna, dodatek, nebo vynechávka.“ [29]
_______________________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1372.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 586.
[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6376.
[4] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2720.
[5] Zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadísy č. 984 a 1542; a též Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3840.
[6] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 2060.
[7] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadísy č. 6365 a 6370. Uvádí také an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5445.
[8] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6364.
[9] Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2308 jako hasan gharíb; a Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 4267. Jako hasan jej doložil i al-Albání v Sahíhu l-džámi’ , hadís č. 1684.
[10] Zaznamenal Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 1/61.
[11] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 7/487.
[12] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v al-‘Uzla, str. 204.
[13] Viz Díwánu l-imámi š-Šáfi’í, str. 68.
[14] Zaznamenal Abú Ja’lá v Tabakátu l-hanábila, 1/174.
[15] Uvádí Ahmed v Usúlu s-sunna, bod č. 7.
[16] Viz Kitábu š-šarí’a, str. 364.
[17] Viz Šerhu usúli l-i’tikád, 6/1127.
[18] Viz at-Tezkira, str. 137.
[19] Viz Zádu l-me’ád, 1/25.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 7504.
[21] Zaznamenal Ibn Abi d-Dunjá v Zikru l-mewt, pod. č. 418.
[22] Viz Sajdu l-chatír, str. 263-264.
[23] Zaznamenal Wakí’ ibnu l-džerráh v az-Zuhd, podání č. 86.
[24] Ibidum.
[25] Zaznamenali Ibn Mubárek v az-Zuhd, 1/159; Abú Nu’ajm v Achbáru Asbahán, 2/225; at-Taberání v Mu’džemu al-awsat, hadís č. 907; a al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 2/249. Jako sahíh doložil al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 1388.
[26] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 376.
[27] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, páska č. 80.
[28] Viz al-Kabru ‘azábuhu we ne’ímuhu, str. 22-24, lehce poupraveno.
[29] Viz Šerhu r-rijádu s-sálihín, 1/450. Viz také Mudžemu t-ta’rífáti we d-dawábiti we t-taksímáti we l-fewáidi fi l-musennefáti l-i’tikádíjjeti li š-šejchi Ibni l-‘Usejmín, str. 362-363.