U Alláha nejvznešenější čin jazyka

Od Abú Hurejry رضى الله عنه se traduje, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم pravil: „Není velkolepější věci u Alláha Vznešeného, nežli je prosba.“¹

 

Tento hadís uvádí imám at-Tirmizí ve svém Džámi’u v kapitole s názvem Co bylo vyprávěno ohledně hodnoty prosby.

 

Hadís znamená, že právě الدُّعَاءِ ad-du’á, tedy prosba, je nejvznešenější ze všech činů uctívání, které Všemohoucí Alláh přikázal a které se odehrávají prostřednictvím jazyka. Ve srovnání se všemi ostatními činy jazyka je tedy prosba nejhodnotnější.²

 

Výraz لَيْسَ شَىْءٌ أَكْرَمَ lejse šej´un akreme, tj. není velkolepější věci… odkazuje na veškeré druhy recitovaných a odříkávaných formulek, připomínání si Alláha a podobných druhů uctívání.

 

Podobná konstrukce je použita ve verši:

إِنَّ أَكْرَمَكُمْ عِنْدَ اللَّهِ أَتْقَاكُمْ ۚ

Avšak nejvznešenější z vás před Bohem je ten, kdo je nejbohabojnější (Hudžurát:13)

 

Výraz ُأَكرَم akremu zde nabírá konotace nejvznešenější, nejlepší, nejhodnotnější, nejvelkolepější, nejcennější.

 

Důvodem, proč je jako nejvelkolepější čin jazyka označena prosba, arab. دعاء du’á, je ten, že právě prosbou prosící si je vědom a uznává Boží sílu a všemohoucnost a proto se také právě k Němu obrací. Prosící svou prosbou vyjadřuje svou naprostou závislost a odkázanost na Alláha, svou slabost, nepatrnost a nicotnost vůči Němu, své nedostatky oproti Jeho dokonalosti a svou nemohoucnost oproti Jeho všemohoucnosti. Proto je Mu zcela oddán a připraven Mu pokorně sloužit.³