OTÁZKA: Pokud člověk vykoná hřích, ale jeho úmysly jsou dobré, jedná se stále o hřích? Nemůže být dobrým skutkem třeba koupit chudobnému v obchodě pivo? Nemůže to být bráno jako milodar? Vždyť přece činy jsou souzeny podle úmyslu.
ODPOVĚĎ:
Vznešený Alláh praví:
بَلَىٰ مَنْ أَسْلَمَ وَجْهَهُ لِلَّهِ وَهُوَ مُحْسِنٌ فَلَهُ أَجْرُهُ عِندَ رَبِّهِ وَلَا خَوْفٌ عَلَيْهِمْ وَلَا هُمْ يَحْزَنُونَ
„Však nikoliv! Ten, kdo odevzdaně se obrací k tváři Boží a koná dobré, ten nalezne odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebude zarmoucen.“ (Bekara: 112)
Každý čin, aby byl podle islámu správný, přijatý u Alláha a kvalifikovaný jako dobrý a tím pádem i odměněný, musí splnit dvě podmínky:
1. Upřímný úmysl (arab. النية الخالصة an-níjetu l-chálisa), tj. je vykonán bez postranních motivů, nezištně, čistě pro Tvář Boží.
2. Následování Božího Zákona (arab. متابعة شرع الله mutábe’atu šer’i lláh), tj. čin je správný a bohulibý na základě učení Koránu a Sunny.
Důkazem těchto podmínek jsou Boží Slova:
فَمَن كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلًا صَالِحًا وَلَا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
„A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf: 110)
Tedy i kdyby byl takový čin koupě zakázaného nápoje pro chudobného jakkoli upřímný, není správný, protože odporuje nařízení Posla Božího صلى الله عليه وسلم, který proklel toho, kdo druhému kupuje či servíruje alkohol.1
Obecně totiž platí, že hříchy nikdy nemohou přestat být hříchy jen na základě dobrého úmyslu. Účel nikdy nesvětí prostředky. Dobrý úmysl nikdy nemá tu sílu, aby učinil dovoleným konání, které šarí’a definuje jako hřích. A toto pravidlo patří k nezbytným poznatkům každého muslima (arab. معلوم بالضرورة ma’lúm bid-darúra).
Důkazem tohoto pravidla jsou slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم z hadísu od ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه:
لاَ تُقْبَلُ صَلاَةٌ بِغَيْرِ طُهُورٍ وَلاَ صَدَقَةٌ مِنْ غُلُولٍ
„Nepřijímá se modlitba bez abdestu, ani milodar z podvodem získaného majetku.“2
Abú Hámid al-Ghazálí uvádí:
„Existují rozmanité podoby skutků – činnosti, slova, pohyby, klid, přitahování, odvrhování, myšlenky, vzpomínky a mnoho dalšího. Není možné je sečíst a vyjmenovat. Všechny tyto skutky je možno rozdělit do třech skupin – hříchy, skutky uctívání (arab. عبادات ‘ibádát) a věci dovolené (arab. مباح mubáh).
Hříchy není možné napravit skrze krásné úmysly a není nezbytné, aby si tuto skutečnost uvědomoval každý neznalec, který na základě obecného vyznění hadísu o činech, které budou posuzovány podle úmyslů, vyrozumí, že pokud zhřeším, ale mé úmysly jsou čisté, můžu tento hřích přetavit ve skutek pokornosti. Jako když by někdo chránil podvodníka a neodhalil ho, anebo krmil chudobné odcizeným majetkem, anebo budoval medresy, mešity a vyzbrojoval vojsko ze zakázaného majetku, jen proto, že ve všem tomto jsou jeho úmysly čisté a správné. Jenže jeho úmysl se uskutečňuje skrze zlo, což je krajně zlé a protiví se to šarí’i. Kdo se tohoto dopouští, koná v protikladu k Božímu Zákonu. Pokud si toho není vědom, pokud toto nezná, pak je hříšným i kvůli své neznalosti, protože hledat znalosti je povinností každého muslima. Je jeho povinností naučit se, které činy jsou ty dobré, které šarí’a považuje za dobro. Potom není možné, aby se zlo stalo dobrem. Daleko od toho! Jen skryté tužby a utajené chtíče vnášejí takové věci do srdce.
Naopak můžeme rozumět, že kdokoli ze své neznalosti omlouvá své konání dobra cestou hříchu, nebude omluven, kromě pokud je nový v islámu a neměl čas, kdy by se mohl tyto nezbytné poznatky naučit. Pravdu děl Vznešený Alláh, když řekl:
فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
„A zeptejte se lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li!“ (Nahl: 43)
Proto se slova Božího Posla صلى الله عليه وسلم:
إِنَّمَا الْأَعْمَالُ بِالنِّيَّاتِ
„Činy jsou souzeny jedině podle úmyslu“3
vztahují jen na činy, které jsou jinak kvalifikovány jako dobré či povolené skutky, avšak nevztahují se na hříchy. Je tomu tak proto, že i dobrý čin může být změněno na hřích skrze špatný úmysl. Stejně tak i dovolený skutek může být proměněn úmyslem buď na hřích, anebo na dobrý skutek. Ale na rozdíl od obou předešlých, hřích nikdy nemůže být dobrým úmyslem změněn na něco jiného, třeba skutek pokornosti. Úmysl může hřích změnit, pakliže je špatný, jedině na ještě větší hřích.“4
Dále tentýž autor říká:
„Co se týká samotného účelu a cíle konání, potom nemá omluvu ten, kdo by z neznalosti chtěl konat dobro skrze své hřešení. Jedinou výjimkou jsou ti, kteří jsou v islámu jen krátce, úplně noví muslimové, kteří neměli čas se toto pravidlo naučit a osvojit si je. Vznešený Alláh říká:
فَاسْأَلُوا أَهْلَ الذِّكْرِ إِن كُنتُمْ لَا تَعْلَمُونَ
„Zeptejte se tedy lidí, jimž dostalo se připomenutí, nevíte-li!“ (Anbijá: 7)
Prorokova slova o činech souzených podle úmyslů se totiž týkají jen na skutky pokornosti a na to, co je samo o sobě dovoleno. Nikoli na hříchy.
Pokud je úmysl špatný, i čin pokornosti takový úmysl zkazí na hřích. Dovolený skutek se příslušným – dobrým, či špatným – úmyslem může přeměnit jak na dobrý skutek, čin pokornosti, tak i na hřích. Ale hřích, ten se jen dobrým úmyslem na skutek pokornosti změnit nedokáže. Vše uvedené je součástí úmyslu. A proto pokud se do tohoto úmyslu přimísí hříšnost a špinavost, ztratí se hodnota tímto úmyslem zamýšleného dobrého skutku a zvětší se jeho zkázonosnost, jak jsme vysvětlili i v Knize o pokání.
Druhým případem jsou skutky pokornosti, které jsou s úmysly spojeny v samém základu své správnosti, ale mají i další hodnotu. Základem je úmysl uctívat Vznešeného Alláha. Ale pokud je úmyslem přetvařovat se, vzniká ve skutku přetvářka a ta je hříchem. Hovoříme-li o dodatečné hodnotě, ta je tvořena množstvím dobrých úmyslů, jako když se jedním jediným skutkem pokornosti cílí vícero vznešených a dobrých záměrů, potom se zvláštní odměna získává za každý tento bohulibý záměr, protože každý z nich představuje sám o sobě dobrý skutek, za nějž se sčítají odměny, jež jsou ihned zdesetinásobeny, jak se uvádí v hadísech …
A třetím případem jsou činy obecně dovolené. Každý obecně dovolený skutek v sobě může nést jeden či vícero úmyslů. Díky nim se může stát krásným skutkem přibližujícím k Alláhu, skrze nějž člověk může obdržet nesmírnou odměnu. Největší škodou je tento moment zanedbat a běžnou činnost tohoto vznešeného úmyslu zbavit. Pak člověk žije jako dobytek, sklonen ignorovat a zapomínat.“5
Mnoho muslimů dnes zapomíná na pravidlo, že účel nikdy nesvětí prostředky a dobrý úmysl nikdy nesmaže zlo hříchu. Počínaje těmi, kteří povolují nepovolitelné způsoby zábavy, aby skrze ně posílali islámské sdělení těm, kteří se jim oddávají, přes ty, kteří dovolují úroky, aby zlepšili finanční situaci muslimů, až po ty, kteří se snaží legitimizovat sebevraždu či barbarské a teroristické způsoby boje jako džihád na cestě Boží. Ve všech případech se jedná o hříchy s různou mírou závažnosti, které se ovšem nikdy nemohou proměnit na dobré skutky. Hřích zůstává hříchem napořád. Dovolit hřích v nějaké specifické situaci je možno jen na základě šarí’atského důkazu za zvláštních okolností ve výjimečných situacích typu nátlaku či bezvýchodné krajní nouze. A obecně čím těžší hřích, tím i užší prostor pro takovou úlevu.
A Alláh ví nejlépe.
Odpovídal: Alí Větrovec
- Hadís o tom od ‘Abdulláha ibn Omara, Anase رضي الله عنهم a dalších zaznamenali Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 3684; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1295; Ibn Mádža v Sunenu, hadísy č. 3380 a 3381; a Ahmed v Musnedu, hadís č. 4787. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu Suneni Ibni Mádža, hadís č. 2742.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 224.
- Muttefekun ‘alejhi. Od Omara ibnu l-Chattába رضي الله عنه v delším hadísu zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1907.
- Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/388.
- Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 4/391.