Učenci Sunny o tom, kdo opustí autentický důkaz textu ve prospěch názoru učence

Tento výrok Ibn `Abbáse je odpovědí těm, kteří řekli: „Abú Bekr a Omar, nechť je s nimi Alláh spokojen, nespojovali ‘umru a hadždž (temettu‘), ale praktikovali oba druhy pouti odděleně s tím, že vykonat hadždž zvlášť pokládali za hodnotnější, apod.

Ibn ‘Abbás toto vyřkl, když tito lidé postavili proti hadísu názor dvou výše uvedených chalífů a společníků Prorokových.

 

Imám aš-Šáfi`í, nechť je mu Alláh milostiv, pravil: „Učenci souhlasí, konsensem, že pokud se někomu vyjasní něco na základě Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم, není tomuto člověku nadále dovoleno toto odvrhnout ve prospěch názoru kteréhokoli člověka.”

 

Imám Málik, nechť je mu Alláh milostiv, pravil: „Není nikdo, koho názor by se nemohl přijmout, nebo odmítnout, kromě názoru toho, kdo leží támhle v tom hrobě” a ukázal na hrob Proroka صلى الله عليه و سلم.

 

Výroků učenců na toto téma je celá řada.

 

Slova Ibn ‘Abbáse ukazují na to, že kdokoli obdrží textuální důkaz, který nepřijme kvůli slepému následování (arab. taklíd) svého imáma, ten má být podroben ostré kritice, protože odporuje důkazu.

 

Imám Ahmed pravil: „Ahmed ibn Omar al-Bezzár vyprávěl od Zijáda ibn Ajjúba, jenž vyprávěl od Abú ‘Ubejdy al-Haddáda, jenž vyprávěl od Málika ibn Dínára, od ‘Ikrimy, který slyšel Ibn ‘Abbáse říci: „Není nikdo, kohož názory by nebylo možno buď přijmout, nebo odvrhnout, kromě Proroka صلى الله عليه و سلم.“

 

Proto je povinností kritizovat každého, kdo zanechá jasný důkaz ve prospěch názoru nějakého učence, ať už by tím učencem byl kdokoli. Uvedené názory imámů ahl sunna toto jasně dokládají a jasně stanovují, že taklíd, tedy slepé následování, není povoleno, leda ve věcech ve kterých je možnost idžtihádu (osobního kvalifikovaného nábožensko-právního posouzení nově nastalé záležitosti), protože tam neexistuje přímý důkaz Koránu a Sunny. To je tím, co mysleli učenci, když pravili: „Nemělo by být kritiky v otázkách podléhajících idžtihádu.“ Co se týče toho, který postupuje protichůdně ke Koránu a Sunně, toho je třeba odmítnout, jak bylo řečeno Ibn ‘Abbásem, Šáfi’ím, Málikem i Ahmedem. Na tomto je shoda, jak dokládají slova imáma aš-Šáfi’ího.

 

Imám Ahmed pravil: „Jsem udiven lidmi, kteří jsou si vědomi řetězce vypravěčů i jeho autenticity a přesto se upnuli k názoru Sufjánovu, zatímco Alláh praví:

Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr: 63)

Víte, co je toto pokušení? Tímto pokušením je širk. Protože pokud někdo odvrhne něco z Prorokových صلى الله عليه و سلم  výroků, vkrade se do jeho srdce některé odchýlení a on je tímto zničen."

 

Proto imám Ahmed, budiž mu Alláh milostiv, pravil „Jsem udiven lidmi, kteří si jsou vědomi řetězce vypravěčů a jeho autenticity …“ tato jeho slova jsou kritikou a ukazují, že takovéto počínání vede k odchýlení se srdce, které postupně vede člověka až k popření víry.

 

Toto zlo se časem stalo velmi rozšířeným, zejména mezi těmi, kteří si nárokují titul učenců. Činí vše, co mohou, aby lidem zabrániůi jednat podle Knihy Boží a Sunny Jeho Posla صلى الله عليه و سلم , před ctěním tohoto a respektováním všeho, co Korán a Sunna přikazuje a zakazuje. Říkají: „Nikdo kromě mudžtehida nemůže užívat přímo Knihu a Sunnu jako důkaz a idžtihád jako takový skončil.“ Říkají: „Ten, koho slepě následují, ví lépe a více o hadísech, o podáních, která ruší jiná a která jsou sama jinými rušena.“ Říkají i mnoho dalšího s cílem zavrhnout přímé následování Proroka صلى الله عليه و سلم, který sám nehovoří z vlastního popudu, ve prospěch závislosti a odkázanosti na slova těch, kteří pochybit mohou. Tak postupují v protikladu k tomu, co učili sami imámové. Každý učenec může být ve svém názoru vyvrácen textuálním důkazem. Proto také každý imám, který existoval a existuje, drží jen část znalosti a nedisponuje celou pravdou.

 

Každé právně způsobilé osobě v situaci, kdy je předložen jasný důkaz z Knihy Boží a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم, který dotyčný pochopil, je tedy povinností přijmout jej a jednat podle něj, bez ohledu na to, kdo jedná jinak.

 

Vznešený praví:

Následujte to, co bylo vám sesláno od Pána vašeho, a nenásledujte jiných pánů vedle Něho! Jak málo si to připomínáte! (A’ráf:3)

 

Cožpak jim nestačí, že jsme ti seslali Písmo, jež je jim sdělováno? A v tom věru je milosrdenství i připomenutí lidem věřícím. (‘Ankebút:51)

 

Fakt, že na tomto je konsensus, idžmá‘, celé ummy jsme již uvedli.[1] Idžmá‘ v této věci uvádí i Abú Omar ibn Abdulberr a další.

Říkám, že s tímto musí souhlasit každý, kromě ignorantů slepě následujících jiné, právě kvůli jejich ignoranci Koránu a Sunny a kvůli tomu, že se od obou tě+chto původních zdrojů odvrátili. Ti, kteří tak činí a odvolávají se na následování svých imámů, jim ve skutečnosti odporují a následují jinou cestu, než byla ta jejich. Již jsme uvedli, co si o této věci mysleli Málik, aš-Šáfi’í a Ahmed.

 

U Ahmeda jsme dokonce shledali, že taklíd není odsouzeníhodný u toho, ke komu důkaz nedospěl, naopak, kritizován má být tehdy, když na něm někdo vytrvá i poté, co je mu objasněn důkaz přímo z Koránu a Sunny, který však dotyčný odmítne ve prospěch následování některého z imámů.

Tato kritika tedy pramení jen z toho, že dotyčný ve výsledku odvrhuje hledání nauky a porozumění přímo z Knihy a Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم a obrací se namísto toho ke knihám pozdějších lidí, se kterými si vystačí a které takto upřednostňuje před těmito dvěma zdroji Zjevení. Takové jedenáíní připomíná to, čeho se dopustili Lidé Knihy, jež Alláh kárá:

A vzali si učence své a mnichy své za pány vedle Boha a stejně tak i Mesiáše, syna Mariina, ačkoliv jim bylo přikázáno uctívat toliko Boha jediného. A není božstva kromě Něho, jenž slávou Svou povznesen je nad ty, kdož jsou k Němu přidružováni! (Tewba:31)

Tento verš vysvětlil ‘Ádí ibn Hátim[2].

 

Tedy ten, který je upřímný, musí, čte-li knihy učenců a studuje-li je, podrobovat jejich slova posouzení na základě toho, co stojí v Koránu a v Sunně. Toto se týká takového, který je mudžtehidem. Ten, kdo následuje nějakého mudžtehida, nebo se připisuje k něčímu mezhebu, musí přijmout jen ten názor, který je uveden s náležitým důkazem z Koránu a Sunny. A pravda v jakékoli otázce je jen jedna jediná, přičemž každý z imámů mudžtehidů je odměněn za svůj idžtihád.

 

Spravedlivý věřící proto nutně musí jakákoli slova učenců posoudit a zvážit a maximálně se snažit rozpoznat, zda se zakládají na skutečnosti, či nikoli, co z nich je správné a co z nich je chybné, na základě důkazů, kterých se mu dostalo. Tak bude moci vidět, který z vícero učenců měl to štěstí a dospěl k pravdě.

 

Důkazů, které toto jak v Koránu, tak i v Sunně, stanovují je více, než lze uvést.

 

I sami imámové, nechť je k nim Alláh milostiv, se vysvětlení tohoto obšírně věnovali. Sami zakazovali, aby byli slepě následováni i poté, co se ozřejmí pozice Sunny, protože si sami byli dobře vědomí toho, že existují určité stránky nauky, o kterých tolik znalostí neměli, přičemž touto znalostí mohli disponovat také jiní. Toto je velká věc, která je zřejmá každému, kdo bádá ve výrocích učenců.

 

Abú Hanífa, nechť je mu Alláh milostiv, praví: „Když ke mně přijde hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم, pak je hned před mou hlavou a mýma očima. Když ke mně dospěje výrok některého z Prorokových společníků, budiž s nimi Alláh spokojen, pak je to hned před mou hlavou a mýma očima. A pokud přijde něco od následovníků, pak my jsme lidé a oni byli také lidé.”

Také pravil: „Pokud řeknu něco, ale Kniha Boží tomu protiřečí, pak zanechejte to, co jsem řekl ve prospěch Knihy Boží.” Bylo mu namítnuto: „A pokud se jedná o hadís Božího Posla صلى الله عليه و سلم?‟ Odpověděl: „Zavrhněte to, co jsem řekl, ve prospěch podání od Božího Posla صلى الله عليه و سلم.“ „A pokud tomu protiřečí nějaký výrok společníků Prorokových?“ „Odvrhněte to, co jsem řekl, ve prospěch výroku společníků,“ odpověděl imám Abú Hanífa.

 

Ar-Rabí` pravil: Slyšel jsem aš-Šáfi’ího říci: „Pokud v mé knize najdeš něco, co se protiví Sunně Božího Posla صلى الله عليه و سلم, pak se drž Sunny Božího Posla صلى الله عليه و سلم a zanechej to, co jsem řekl já.”

Též řekl: „Kdykoli autentický hadís v něčem odporuje něčemu, co říkám já, pak s tím, co říkám já, praštěte o zeď.”

 

Málik pravil: „Názory každého lze odmítnout, nebo přijmout, kromě názorů Božího Posla صلى الله عليه و سلم.”

Podobné výroky byly od imáma Málika zmiňovány i další. Proto kdokoli z následovníků imámů mezhebů (mukallidů) po tomto již nemá omluvy.

 

Autor: šejch Abdurrahmán ibn Hasan ibn Muhammed ibn Abdulwehháb at-Temímí

---