Chvála Alláhu Vznešenému, Který nemá společníka, mír a požehnání Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم.
Chvála Alláhu Vznešenému, Který nemá společníka, mír a požehnání Božímu Poslu صلى الله عليه و سلم.
Tento text má upozornit na muže, který se prohlašuje za učence, ačkoli k tomu postrádá jakoukoli kvalifikaci. Je studovaným doktorem medicíny, je mimořádně sečtělý a inteligentní, ale otevřeně odporuje věrouce ahlu s-sunna a vyzývá proti ní. Odkazy na něj se sporadicky vyskytují i mezi českými muslimy, vzhledem k místní blízkosti, neboť působí ve Vídni.
Vznešený Alláh o tomto druhu lidí praví:
أَفَرَأَيْتَ مَنِ اتَّخَذَ إِلَٰهَهُ هَوَاهُ وَأَضَلَّهُ اللَّهُ عَلَىٰ عِلْمٍ وَخَتَمَ عَلَىٰ سَمْعِهِ وَقَلْبِهِ وَجَعَلَ عَلَىٰ بَصَرِهِ غِشَاوَةً فَمَن يَهْدِيهِ مِن بَعْدِ اللَّهِ ۚ أَفَلَا تَذَكَّرُونَ
Co soudíš o tom, jenž učinil si božstvem svým svou vášeň a jemuž Bůh dal vědomě zbloudit a zapečetil sluch i srdce jeho a zastřel zrak jeho rouškou? Kdo povede jej kromě Boha správnou cestou? Což se nevzpamatují? (Džásija:23)
Učenci tento verš užívají v souvislosti s jedinci v rámci ummy islámu, kteří svými činy, aktivitami a chováním odvádějí lidi od správné cesty, následujíce své tužby namísto toho, co ustanovil Stvořitel.
Od ‘Imrána ibn Husejna se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil: „Nejvíce se ohledně vás bojím pokrytce dovedného jazyka.“1 Výraz منافق عليم اللسان munáfiku ‘alímu l-lisáni znamená pokrytec zdatný v umění hovořit, v rétorice, někdo kdo je výřečný a umně využívá slov.
V našem případě se jedná o projev širšího fenoménu, kdy velmi sečtělí a až encyklopedicky vzdělaní lidé dají sobě právo vykládat i náboženství, ačkoli k tomu nejsou kompetentní. Potom přicházejí s podivnými názory a nacházejí velký počet následovníků, které odvádějí do bludu spolu se sebou samými a kterým popletou chápání základních principů víry. Toto je dáno faktem, že navzdory své inteligenci, schopnostem a množstvím informací nezískali šarí’atské vzdělání buď vůbec, nebo ho nezískali správným způsobem od jiných učenců. Pouze četli různé knihy bez ladu a skladu a to, co z nich pochopili, předávají dále jako správný výklad víry, i když by se tento jejich výklad protivil výkladu imámů této ummy.
Jsou jako člověk, který v noci sbírá dříví a ve skutečnosti neví, co nashromáždí. Učenci říkají: „Komu bude jen kniha šejchem, toho chyb bude více nežli zásluh.“ Takoví falešní učenci-samouci existují ve všech islámských uskupeních, mezi těmi, kteří se odvolávají na selef, stejně jako mezi súfíji, jsou mezi nimi všelijací islámští filozofové a myslitelé, modernizátoři a také lidé, kteří se chtějí odvolávat jen na Korán a odvrhují Sunnu.
Obětí podobných pseudo-učenců se stávají lidé, kteří nestudují svou víru, nemají znalost o správné ‘akídě ani o metodě získávání nauky, není jim proto jasné, od koho informace o svém náboženství přebírat a od koho nikoli.
Stoupenci vzpomenutého ‘Adnána Ibráhíma říkají, že je obnovitelem víry a reformátorem. ‘Adnán Ibráhím (nar. 1966 kř. éry) pochází z Gazy z Palestiny, kde ukončil základní i střední školu a poté odcestoval do tehdejší Jugoslávie studovat medicínu. Kvůli válce a následnému rozpadu země odchází dokončit studium do Rakouska. V mezičase se zapisuje na studium islámských nauk na al-Awzá’ího fakultu do Libanonu, ale není známo, že by kdy studoval přímo od nějakého šejcha. Poté magistraturu a doktorát na islámskou tematiku obhájil na orientalistice ve Vídni. Jeho magisterská práce se týkala otázky věku ‘Áiše رضي الله عنا v okamžiku sňatku s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم. Doktorát získal na téma koránských veršů pro a proti svobodě vyznání. Poté se začal zabývat da’wou. V období 1991-2000 působil v jedné z místních mešit, dokud ho odtud nevyloučili pro jeho svérázný výklad víry. Poté přešel do mešity známé jako Mesdžidu š-šúrá, kde působí dodnes. Od roku 2011 se objevuje i na arabských televizích s islámskou tematikou a jeho popularita roste.
‘Adnán Ibráhím je znalcem staré i nové filozofie, své pohledy buduje na kritickém čtení Nietzscheho, Hegela a Kanta a tento přístup aplikuje i na náboženské otázky. Dále se ve své interpretaci islámské historie opírá o ší’itské prameny, kterým přikládá větší váhu než dílům psaným učenci ahlu s-sunna. Ve svém přístupu k šarí’atským textům dává přednost ratiu (arab. عقل ‘akl) nad zněním textu (arab. نقل nakl). ‘Adnán Ibráhím byl kritizován mnohými současnými učenci. Odborná komise při organizaci Dáru l-Kur´áni we s-Sunna z palestinského Chán Júnusu dokonce vydala otevřené prohlášení, ve kterém se zříkají tohoto člověka a upozorňují na něj. Kritizoval ho šejch ‘Abdurrahmán ad-Dimeškí, kuvajtský učenec Osmán Chamís a mnozí další.
‘Adnán Ibráhím sám sebe představuje jako sunnitu, obnovitele a očistitele víry od chybných výkladů, které nashromáždili nekompetentní učenci od nejranějších dob islámu až dodnes. Říká, že tak jako existují chybná přesvědčení mezi ší’ity, existují podobná falešná dogmata i mezi sunnity. Sám sebe vidí v pozici člověka, který je od Alláha poslán, aby lidu sdělil, co je v jeho víře správné a co není. Ovšem vize, kterou předkládá, je ve skutečnosti jeho subjektivním pohledem, zatíženým zmatkem a inovací.
Uvádíme krátký přehled toho, co ‘ulemá ‘Adnánu Ibráhímovi vytýkají:
-
Útoky na čest společníků Božího Posla صلى الله عليه و سلم. Uráží a znevažuje sahába رضي الله عنهم أجمعين, rozmazává jejich neshody a vnáší pochybnosti do jejich přínosu islámu. Nazývá některé z nich pokrytci, nebo lidmi chorých srdcí, že jiné z nich Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم proklínají, že někteří z nich jsou nelidští a nesplňují morální kritéria stanovená pro vypravěče hadísů, tudíž někteří z nich nejsou spolehlivými tradenty. Toto přesvědčení je základem ší’itského, přesněji ráfidíjského přístupu k sahábům a k jejich podáním. Naopak stanoviskem ahlu s-sunna je, že všichni sahábové jsou spolehlivými vypravěči jak co do přesnosti předávaného (arab. ضبت dabt), tak i do jejich morální kredibility (arab. عدل ‘adl). Abú Sa’íd al-Chudrí vypráví hadís, kde Posel Boží praví: „Nezlořečte mým společníkům, protože i kdyby jste rozdali zlata co je hora Uhud, nikdy to nenabude hodnoty, jako dvojhrst, či jen hrst toho, co rozdali oni.“2 Ibn Hadžer uvádí idžmá’ učenců ahlu s-sunna, že je povinností nevzpomínat po zlém nikoho, tedy ani jediného, ze sahába. To je povinností i v případě sporu a ozbrojeného konfliktu, který mezi nimi nastal a i v případě, že je jasné, že jeden z nich byl více v právu, než druhý. Protože to, k čemu mezi nimi došlo, bylo způsobeno jejich rozdílným idžtihádem – ti, kteří dosáhli správného soudu a adekvátního posouzení událostí, získají dvě odměny a ti, kteří nikoli, získají jednu odměnu, za svou snahu. Totéž uvádí al-Kurtubí, Ibn Abí Zejd al-Kajruwání, Ibn Betta’, Abú Zur’a ar-Rází a mnoho dalších, kteří zachovávají podání o ‘akídě.
-
Zde se jedná zejmona o útok na Mu’áwíjju ibn Abí Sufjána رضي الله عنه, který byl mimo jiné jedním z písařů Zjevení. ‘Adnán Ibráhím ho nazval lhářem, neznalcem, dedždžálem a člověkem se sexuálním komplexem. Uvádí, že jeho manželka byla cizoložnicí, která porodila nemanželské dítě. Pravdou ale je, že je pochválen v sahíh hadísech zmiňujících první muslimské vojsko, které bude bojovat na moři,bude mu odpuštěno a vstoupí do Ráje. Mu’áwíjja byl jeho vůdcem. Imám Ahmed uvádí Prorokovu صلى الله عليه و سلم prosbu za Mu’áwíjju: „Alláhu, učiň ho tím, kdo správně vede druhé a i sám je správně veden.“3Imám Ahmed byl tázán ohledně člověka, který hovoří proti Mu’áwíjjovi, zda je možno se za ním modlit. Řekl: „Nikoli, takový člověk je zcela beze cti.“ Také dodal, že proti Mu’áwíjjovi nebo proti ‘Amrovi ibnu l-Ás hovoří jen člověk, který hluboko uvnitř sebe ukrývá cosi zlého. Mu’áwíjja je totiž jedním ze sahába a proto se na něj vztahuje totéž, co na ostatní sahába, z pochval a poct ve slovech Božích i slovech Jeho Proroka.
-
Vynesl tekfír nad Prorokovým společníkem Abú Sufjánem رضي الله عنه, otcem Mu’áwíjji.
-
Napadá čest Abú Bekra, o kterém vypráví vymyšlený, vyfabulovaný hadís, kde s Prorokemصلى الله عليه و سلم přichází k padlým mučedníkům od Uhudu. Prorokصلى الله عليه و سلم za ně pronese prosbu a Abú Bekr ho pobídne, aby prosil i za ně, za živé. Posel Božíصلى الله عليه و سلم v tomto fabrikátu Abú Bekrovu žádost odmítne s tím, že neví, jak se lidé změní po jeho smrti. Na tomto staví celou svou tezi – pokud nemohl prosit za Abú Bekra jakožto nejlepšího ze sahába, co potom ostatní? Avšak hadís je padělek a proto i tento závěr je neplatný.
-
O Omarovi říká, že je postavou, která reprezentovala islám nevhodným způsobem. Uvádí případ jednoho rozdělení válečné kořisti na základě Omarova idžtihádu, který sám ‘Adnán Ibráhím označuje za nespravedlivý, hovoří dokonce o znacích odpadlictví a pokrytectví.
-
Jeho syna ‘Abdulláha označuje za zženštilého, což mu měl vyčítat i Omar a proto se měl stydět stát se chalífou, aby ho kvůli tomu lidé nepomlouvali.
-
Osmána ibn ‘Affána رضي الله عنه označil za člověka, který si nezasloužil být chalífou, bez potřeby utrácel státní majetek a marnotratně ho rozdával lidem. Podle ‘Adnána Ibráhíma také přenechal volnou ruku Mu’áwíjjovi, aby si dělal, co chtěl.
-
Abú Hurejru رضي الله عنه obvinil ze lži a falzifikování hadísů, že údajně vyprávěl isráílíjját a připisoval je Prorokovi صلى الله عليه و سلم, a že vymýšlel a psal hadísy na politickou objednávku Umejjovců. Podání o tom, jak urputně následoval kroky Božího Posla, jak šel kamkoli, jen aby mohl být s ním a získal od něj znalost, vypráví ‘Adnán Ibráhím tak, aby Abú Hurejra vypadal nezdvořile a dětinsky.
-
Napadá Anase ibn Málika رضي الله عنه, kterého označuje za tradenta pouze hadísů se sexuální tematikou.
-
Vnáší pochybnosti a otazníky do otázky znalosti, cudnosti a morálnosti matek věřících رضي الله عنهن, tedy manželek Božího Posla صلى الله عليه و سلم. ‘Áišu رضي الله عنها nazval nevědomou (arab. جاهلة džáhila) ačkoli traduje přes 2 000 hadísů a učenci ji nazvali nejučenější ženou ummy. ‘Adnán Ibráhím ji ale označuje za mužatku, tedy ženou napodobující muže, pročež je prokleta Samotným Alláhem. Tvrdí, že je omezeného úsudku a názorů, které byly zastaralé již v její době. Podle něj si nezaslouží být nazývána učencem a tradovat od ní to, co se od ní traduje. ‘Áišu také bez důkazu obviňuje z toho, že tajně milovala Talhu ibn ‘Ubejdulláha a toužila po něm. Dokonce tvrdí, že si není jistý, bude-li nebo nebude ‘Áiša mezi obyvateli Ráje. Tento postoj přímo odporuje několika různým sahíh hadísům, ve kterých Posel Boží صلى الله عليه و سلم přímo oznamuje ‘Áiši radostnou zvěst o Ráji.
-
Říká, že sahábové neměli úctu vůči Prorokovýmصلى الله عليه و سلم manželkám, když přišli k Prorokoviصلى الله عليه و سلم a společně jedli z jedné mísy, dotýkali se svýma rukama rukou jeho žen, což Prorokصلى الله عليه و سلم viděl a mlčel o tom. V tomto se kryje dvojí útok – napadá saháby za údajnou nestydatost i Prorokaصلى الله عليه و سلم samého za nedostatek mužskosti a žárlivosti.
-
Všechny tyto údaje o sahábech a matkách věřících čerpá ‘Adnán Ibráhím ze ší’itských historických pramenů vznikajících jako konkurenční, propagandisticky protiumajjovská a protisunnitská verze historie v době okolo ‘abbásovské revoluce. Tyto prameny odmítají první tři chalífy až do ‘Alího رضي الله عنه, odmítají všechny Umajjovce i chalífy po nich. Napadají a ostouzejí nejen vladaře, ale i učence.
-
Negoval opětovné sestoupení ‘Ísá عليه السلام před Soudným Dnem, objevení se mehdího a dedždžála, i když jde o skutečnosti přenesené množstvím sahíh podání, z nichž mnohá uvádí i al-Buchárí a Muslim.
-
Negoval množství hadísů zaznamenaných al-Buchárím a Muslimem a pokusil se napadnout jejich autenticitu, i když ve svých chudbách a promluvách častokrát použil hadísy, které jsou falešné a bezvýznamné (arab. باطل bátil) a pocházejí původně ze ší’itských zdrojů a hovoří proti některému ze sahábů.
-
‘Adnán Ibráhím napadá učence ahlu s-sunna – Ahmeda ibn Hanbel, Ibn Tejmíjju, az-Zehebího, at-Taberího, Ibn Asákíra, Ibn Kesíra a další. Vysmívá se jim a jejich znalosti. Knihu ‘Awásim mine l-kawásim od Ibn ‘Arebího al-Málikího, dle tvrzení učenců pravděpodobně nejlepší klasické dílo ohledně sporů mezi saháby označuje za naprostý blud a čistou lež. Nazývá je hanlivými označeními jako hlupáci, osli apod. Říká o nich, že jsou násibíjja, tedy ti, kteří nenávidí Prorokovuصلى الله عليه و سلم rodinu. Říká, že tuto ummu skoro celých čtrnáct století vedou lháři a tághúti, dokonce i mezi učenci.
-
O současných učencích říká, že jsou podplacení vladaři, že jsou mouchy, švábi, krysy a zvěř, že je o nich příliš velké slovo říci, že jsou jako ženy a děti, to by pro ně byla pochvala. Podle něj pokřivují islám a mlží jasný obraz o něm.
-
Během jedné své přednášky doslova řekl: „Pokud by mne někdo chtěl zaškatulkovat do nějaké skupiny, pak já jsem sunnita, jsem ší’ita, jsem marxista, filozof, jsem káfir.“ Také řekl: „Neexistuje muslim, který by mohl přinést jasné důkazy, že následuje pravdu.“ Nebo: „Vím, že mne za má slova někteří prohlásí nevěřícím.“ Také na vícero místech říká, že nemožno o všech těch, kteří vědomě odmítnou poselství Muhammeda صلى الله عليه و سلم říci, že jsou obyvateli Pekla a nevejdou do Ráje.
‘Abdurrahmán ad-Dimeškí k těmto bodům dodává:
-
Nejnebezpečnější je jeho útok na mravní integritu a intelektuální autoritu sahábů رضي الله عنهم أجمعين. Ovšem Vznešený Alláh o nich praví:يُبَشِّرُهُمْ رَبُّهُم بِرَحْمَةٍ مِّنْهُ وَرِضْوَانٍ وَجَنَّاتٍ لَّهُمْ فِيهَا نَعِيمٌ مُّقِيمٌPán jejich jim oznamuje zvěst radostnou o Svém milosrdenství i zalíbení, a o zahradách, v nichž budou mít trvalé potěšení (Tewba:21)
‘Adnán Ibráhím sahába nálepkuje a označuje jejich skupiny za prokleté, hříšníky, pokrytce apod. Říká, že ahlu s-sunna si učinili ze sahábů světce a proto přichází on, aby uvedl věci na pravou míru.
-
O sahábech, kteří přísahali věrnost Prorokovi صلى الله عليه و سلم na ‘Akabě a kterým je v sahíh podáních zaručen Ráj, říká, že někteří z nich vejdou do Ohně. Pro desítku těch, kterým byl přislíben Ráj, podle ‘Adnána Ibráhíma neexistuje žádná záruka, že se tento příslib skutečně naplní. Toto ovšem představuje přímou negaci autentických šarí’atských textů týkajících se této otázky.
-
Na druhou stranu přehnaně velebí učence Abú Hámida al-Ghazálího a považuje ho za největšího učence všech dob: „Vznešený Alláh nemůže stvořit učence většího, než on.“ Stanovisko ‘ulemá ohledně al-Ghazálího je ovšem takové, že jde o velkého učence, který však během svého života prošel vícero fázemi následování bludných učení a to zanechalo stopy na jeho objemném díle. Proto je k němu nutno přistupovat kriticky, brát to, co souhlasí s ‘akídou a menhedžem ahlu s-sunna a to, co tomu odporuje, bez výčitek svědomí odvrhovat.
-
Drží v úctě autory plivající po učencích ahlu s-sunna, jako byl jordánský Hasan as-Sakkáf. Podobně do nebes vychvaluje a velebí dokonce i ší’itské učence současnosti jako Muhammeda Bákira Sadra, kdo jej nezná, podle ‘Adnána Ibráhíma nežije plnohodnotným životem. Chválí také ší’ity ‘Alího Šerí’atího či Jásira Hadíba. ‘Adnán Ibráhím sám sebe vykresluje jako pro-‘alíjovského sunnitu.
-
Brání Dža’da ibn Dirhema, jednoho ze zakladatele sekty džehmíjja, i když jej učenci té doby prohlásili za nevěřícího. Dža’d popíral dva koránské verše – že Ibráhím byl Božím blízkým druhem a že Músá s Alláhem rozmlouval a kvůli svým stanoviskům nakonec skončil na popravišti. Na příkaz Hišáma ibn ‘Abdulmelika ho popravil Chálid al-Kasrí. Toho ‘Adnán Ibráhím naopak proklíná a tvrdí, že Dža’d byl zavražděn politickým monstrprocesem na objednávku Umejjovců.
-
Říká že Sahíhy al-Buchárího a Muslima, dvě podle idžmá’u učenců nejautentičtější knihy hned po Koránu, jsou plné nesmyslů, vymyšlených věcí a pověrečných představ, které do nich záměrně vnesli židé. Vyslovuje se jednoznačně proti přijímání áhád hadísů v ‘akídě.
-
O Ibn Tejmíjjovi a jeho následovnících se vyjadřuje jako o tragédii a připodobňuje je k cháridžovcům.
-
Také zastává velmi podivné názory v některých otázkách fikhu.
Uvedené body jsou v rozporu s jasnými texty Koránu a Sunny a mohou v nejtěžším případě hrozit konstituováním nevíry toho, kdo je zastává. V každém případě je ‘Adnán Ibráhím inovátor a pokrytecký heretik (arab. زنديق zindík), protože podrývá islám zevnitř. Většina z jeho posluchačů jsou sunnité, ale nejvíce pochvaly si vysloužil od čelních představitelů ší’izmu.
Někteří učenci odpověděli na jeho bludy a připodobnili ho k ‘Abdulláhu ibn Seb’á, člověku, který již v době vlády pravověrných chalífů rozšiřoval své bludy a dopomohl k rozmachu nejprve cháridžovské a posléze také ší’itské (ráfidíjské) sekty. Jeho existenci a působení dokládají nejen sunnitské, ale i samotné ší’itské prameny. Jiní jej připodobnili k typům lidí jako byl Pavel z Tarsu, který přijal křesťanství a poté do něj vnesl pochybná učení o zrušení Zákona a vykupitelské oběti Ježíše. Tyto typy začínají být nebezpečné v momentu, kdy naberou určitý počet příznivců, kteří je fanaticky následují. Proto není muslimům dovoleno poslouchat přednášky takových jedinců, překládat je a šířit. A Alláh ví nejlépe.
Prosíme Alláha, aby nás vedl správnou cestou a nedal nám zbloudit poté, co jsme byli správně vedeni. Ámín.
Autor: šejch Zijad Ljakić
Zdroj: zpracováno na základě přednášky na www.zijad-ljakic.com a upraveno.
1Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 1/44 od ‘Imrána a 1/157 od Omara jako sahíh; al-Hajsemí v Medžme’u z-zewáid, 1/192, se sahíh vypravěči od ‘Imrána i od Omara; al-Bezzár v al-Bahru z-zichár, 9/13 jako hasan a též 1/434 se svým isnádem od Omara ibnu l-Chattáb jako sahíh. Uvádí jej i al-Munzirí v at-Targhíbu we t-terhíb, 1/103, se sahíh vypravěči. Od Omara jej uvádí az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá, 11/445. V jiných podáních stojí جدال المافق džeddálu l-munáfik, tj. pokrytec zdatný v debatě.
2Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 3673; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 4234. Uvádí ho také Muslim v Sahíhu, hadís č. 5870. Toto je al-Buchárího verze.
3Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 17926. Jako sahíh.