Během Ramadánu bývá často citován hadís na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه, v němž má Posel Boží صلى الله عليه وسلم říci:
أوَّلُ شهرِ رمضانَ رحمةٌ، وأوسَطُه مغفرةٌ، وآخِرُه عِتْقٌ مِنَ النّارِ.
„První část měsíce Ramadánu je milost, jeho prostředek je odpuštění a jeho konec je vykoupení z Ohně pekelného.“1
Ibn ‘Adí, al-‘Ukajlí, Ibnu l-Kajsarání, al-Albání a mnozí další ho dokládají jako podání odvrhované (arab.منكر munker) a bez základu (arab. لا أصل له lá asle lehu), nebo přinejmenším velmi slabé (arab. ضعيف جداً da’íf džidden). V jeho isnádu se nachází slabý vypravěč Selám ibn Sulejmán a neznámý vypravěč Meslema ibn Salt.2
Hadís nemá vadu jen v řetězci vypravěčů (arab. إسناد isnád), neboť k nesprávnému pochopení vede i jeho znění (arab. متن metn). Implikoval by zjednodušení a zúžení Boží štědrosti v Ramadánu a dobra tohoto požehnaného měsíce.
Ve skutečnosti je každý jeden den Ramadánu milostí, odpuštěním i vykoupením z Pekla zároveň a není během tohoto měsíce ani jeden jediný den, aby se v něm toto trojí nespojilo!
Toto je možno přímo doložit dalším, autentickým hadísem, v němž Huzejfa ibn Jemán رضي الله عنه vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
مَنْ قال: لا إلهَ إلّا اللهُ ابْتغاءَ وجْهِ اللهِ خُتِمَ لهُ بِها دخلَ الجنةَ، ومَنْ صامَ يومًا ابتغاءَ وجهِ اللهِ خُتِمَ لهُ بِها دخلَ الجنةَ، ومَنْ تصدَّقَ بصدقةٍ ابتغاءَ وجْهِ اللهِ خُتِمَ لهُ بها دخلَ الجنةَ.
„Kdokoli řekne: „lá iláhe ille lláh (tj. nic nemá nárok na uctívání, kromě Alláha)“ chtěje tím Tvář Boží a toto bude jeho poslední čin, ten vstoupí do Ráje. Kdokoli se postí byť i den, chtěje tím Tvář Boží a toto bude jeho poslední skutek, ten vstoupí do Ráje. A kdo udělí milodar, chtěje tím Tvář Boží a bude to jeho poslední skutek, ten vstoupí do Ráje.“3
Hadís přímo spojuje vykoupení z Ohně s kterýmkoli postním dnem. A to se neděje jinak, nežli skrze Milost Boží a skrze Jeho Odpuštění.
Ve prospěch tohoto chápání svědčí i velmi známý a často zmiňovaný hadís Abú Hurejry رضي الله عنه, nacházející se v obou sbírkách Sahíh, který vypráví, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إِذَا دَخَلَ شَهْرُ رَمَضَانَ فُتِّحَتْ أَبْوَابُ السَّمَاءِ، وَغُلِّقَتْ أَبْوَابُ جَهَنَّمَ، وَسُلْسِلَتِ الشَّيَاطِينُ
„Když nastoupí Ramadán, otevírají se nebeské brány a uzamykají se brány pekelné. A šejtáni jsou spoutáni řetězy.“4
V Muslimově verzi stojí taktéž:
فُتِّحَتْ أَبْوَابُ الْجَنَّةِ وَغُلِّقَتْ أَبْوَابُ النَّارِ وَصُفِّدَتِ الشَّيَاطِينُ
„otevírají se rajské brány a uzamykají se brány Ohně. A šejtáni jsou svázáni v okovech.“4
Opět vidíme vykoupení z Ohně, Milost i Odpuštění Boží zároveň a to od samého počátku, od prvního dne požehnaného měsíce Ramadánu.
Ibn Hadžer al-‘Askalání uvádí, že hadís může být chápán v doslovném i přeneseném významu. V doslovném významu označuje poctu měsíci Ramadánu, ale nevztahuje se nutně na všechny šejtány, ale jen na ty obzvláště vzpurné (arab. مردة الشياطين meridetu š-šejátín, sg. مريد meríd) protože např. šejtánský souputník القرين al-karín člověka neopouští ani tehdy.
V přeneseném významu znamená, že šejtánské působení je omezené a oni nedokážou působit tak silně, jak dokážou v jiných měsících. Je též metaforou pro dobro tohoto měsíce a velikost Božího odpuštění v něm.
Zlo a hřích, ke kterému dochází i v Ramadánu, je potom důsledkem špatných návyků, slabosti a zkaženosti lidského ega a nelze ho svádět na šejtánské působení, kromě ze strany šejtánů lidských.5
- Zaznamenali ho Ibn Abi d-Dunjá ve Fadáilu Ramadán, hadís č. 37; Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 3//311; a al-Chatíb al-Baghdádí v al-Muwaddah, 2/249.
- Viz Silsiletu l-ahádísi d-da’ífa, hadís č. 1569.
- Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23324; Ibn Abí Šejba v Itháfu chajri l-mihra, 6/420; a al-Bejhekí v al-Asmáu wes-sifát, hadís č. 651. Al-Albání ho doložil jako sahíh v Ahkámu l-dženáiz, hadís č. 57.
- Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1899; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1079.
- Viz Fethu l-Bárí, 4/114.