Varování před odvržením Sunny

 

Mikdád رضي الله عنه slyšel Božího Poslaصلى الله عليه و سلم říci: „Dána mi je Kniha i něco jí podobného. Již skoro přišel čas, kdy nějaký sytý člověk na svém lůžku řekne: „Držte se tohoto Koránu, cokoli v něm najdete, že je povoleno, považujte za povolené, cokoli v něm naleznete, že je zakázáno, považujte za zakázané.“ Není vám dovoleno maso domácího osla, jakož i každého divokého zvířete s tesáky, ani ztracený majetek nemuslimů², kromě pokud ji její majitel nebude potřebovat. Kdokoli přijde k lidem, jejich povinností je pohostit ho. Pokud ho nepohostí, má dotyčný právo na náhradu v hodnotě pohoštění.“³

 

Al-Chattábí vysvětluje:

„Tento hadís v sobě zahrnuje dva výklady – buďto je Prorokoviصلى الله عليه و سلم dána i skrytá část zjevení, která se necituje, stejně jako zjevná část zjevení, která se cituje, nebo mu je dána jako Zjevení Kniha, která se cituje a dáno mu je také její objasnění, všeobecné i konkrétní, dodávající i vynechávající jakožro zákon, který není v Knize samotné uveden. A to je povinný předpis, podle něhož jsme povinni se řídit jako podle Koránu a který se cituje. (…)

Tento hadís představuje přísné upozornění, abychom se nevzpírali Sunně, kterou Posel Božíصلى الله عليه و سلم ustavil, odvolávajíce se výhradně na Korán. (…)

Tímto se upozorňuje na protivení se Sunně, kterou Posel Božíصلى الله عليه و سلم ustavil a jejíž předpisy se v Koránu nikde neuvádějí. Protivit se jí je směr cháridžovců a ráfidíjjů, kteří se spokojili s vnějším významem Koránu, odvrhujíce Sunnu, která Korán vysvětluje. Potom zůstali zmatení a v bludu. (…)

Posel Božíصلى الله عليه و سلم toto upozornění dále doprovodil objasněním předpisů, které stanovuje Sunna, ale Korán je nikde neuvádí, jako je např. zákaz konzumace masa domácích oslů nebo zvířat s tesáky. Toto je Prorokovoصلى الله عليه و سلم povrzení skutečnosti, že Sunna, pakliže je prokázána její autenticita, je sama o sobě argumentem, i kdyby obsahovala předpisy jinak neobsažené v Koránu. (…)

V hadísu je důkaz, že hadís není nutno poměřovat s Koránem, protože pokud je přenesen věrohodnou cestou od Prorokaصلى الله عليه و سلم, je tento argumentem sám o sobě. Podání, které někteří citují: „Když k nám dojde hadís, poměřte ho s Boží Knihou a pokud s ní bude souhlasit, přijměte ho,“ je nesprávné a nepodložené. Zekeríjá as-Sa’dí uvádí od Jahjá ibn Me’ína, že tento hadís podvrhli heretici.“⁴

 

Uvedený hadís je jedním z důkazů proroctví Božího Poslaصلى الله عليه و سلم, protože se v ummě skutečně vyskytly frakce programově popírající část Sunny nebo Sunnu jako celek, s tvrzením, že si vystačí s Koránem. Prvními z nich byli cháridžovci a ráfidíjja⁵ a dále mu’tazilité⁶ a další. Elementy tohoto uvažování se objevily nejpozději již v době imáma aš-Šáfi’ího, protože na ně reaguje a vyvrací je.⁷

 

Všichni tací, kteří odvrhli Sunnu, si vymýšlejí novou víru, kterou až následně podpírají vlastními roubovanými výklady určitých koránských veršů. Verše se specifickou platností tak vykládají ve smyslu obecného předpisu a naopak, svévolně prohlašují jedny verše za rušící a druhé za zrušené, v textu veršů pak hledají skrytá poselství, která v nich ani nejsou.

Pokud z praktikovaného islámu vyjmeme Sunnu, celá víra se hroutí v základech a otvírají se vrata pro herezi a bludná zcestí.

 

Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه praví: „Přijdou lidé, kteří vám budou argumentovat nejednoznačnými verši z Koránu. Vyvraťte je pomocí Sunny, protože právě následovníci Sunny Boží Knihu znají nejlépe.“⁸

 

Sa’íd ibn Džubejr uvádí, že citoval jistý hadís od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم, přičemž jistý muž vstal a řekl: „Alláh ve Své Knize říká to a to.“ Sa’íd mu odvětil: „Ty přivádíš hadís do sporu s Boží Knihou? Boží Poselصلى الله عليه و سلم nejlépe zná Boží Knihu!“⁹

 

Aš-Šehírovi někdo řekl: „Obracejte se k nám jedině s Koránem!“ Aš-Šehír dotyčnému odvětil: „Při Alláhu, my nehledáme náhradu za Korán, nýbrž se obracíme k tomu, kdo o něm má větší znalost, nežli my sami.“ A tím myslel Božího Poslaصلى الله عليه و سلم.¹⁰

 

Drtivá většina muslimů tvrdí, že pochopení islámu, které následují, je onou pravou cestou, správným pochopením zjevení a skutečným islámem. Existuje ovšem měřítko, jímž lze posoudit tato tvrzení a rozhodnout, zda jsou pravdivá, nebo jde jen o prázdná slova. Tímto měřítkem je právě Sunna a míra jejího následování. Jenže mnnozí dnešní muslimové nemají jasno v otázce pozice Božího Poslaصلى الله عليه و سلم a jeho Sunny v rámci Náboženství Islámu. Myslí si, že následovat ho je pouze záležitostí dobrovolnosti, jako když se např. nějaká modlitba označí za sunnu v protikladu k některé z pěti povinných denních modliteb. Mezi lidmi není dostatek relevantních informací o úloze Sunny, mnoho běžných imámů a islámských osvětářů v mešitách těmto otázkám nevěnuje náležitou pozornost a navíc v muslimské ummě dnes vládne partajnictví, rozkol a frakcionářství, které je překážkou v hledání čistého a nezkaleného vedení od Prorokaصلى الله عليه و سلم. Proto se Sunna ve většině muslimských zemí i v diaspoře stala něčím, co je vnímáno jako cizorodé a co společnost jako celek nesdílí.

 

Navzdory nepřeberné záplavě cest bludu, které se mezi muslimy dneška rozmnožily, přislíbil Boží Posel صلى الله عليه و سلم, že následovíci jediné pravé a skutečné cesty nikdy nevymizí, budou se pevně držet Sunny a neodchýlí se od ní, navzdory nepřízni, provokacím a nátlaku jiných: „Skupina z mé ummy bude stále neochvějná na pravdě. Neuškodí jim ten, kdo je opustí, dokud nepřijde rozhodnutí Boží a oni budou stále takoví, jací byli.”¹¹