Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že na cestě, kterou šel Posel Boží صلى الله عليه وسلم s větším počtem lidí z řad svých společníků, si hrálo dítě. Když jeho matka uzřela, jak se blíží takový dav lidí, bála se, že by ho mohli ušlapat. Rychle ho zvedla a odnesla pryč s výkřikem: „Můj syn! Můj syn!“
Společníci Posla Božího صلى الله عليه وسلم podotkli: „Posle Boží, tato žena by nedopustila, aby bylo její dítě vhozeno do ohně.
A Posel Boží صلى الله عليه وسلم dodal:
لَا وَلَا يُلْقِي اللهُ حَبِيبَهُ فِي النَّارِ
„Samozřejmě, že ne. A právě tak ani Alláh nedovolí, aby byl jeho milovaný vržen do Pekelného ohně.”1
Často slýchám otázku, jak je možné, že Bůh, jedním z jehož jmen je الودود al-Wedúd, tj. Láskyplný, trestá některá ze svých stvoření věčným utrpením v pekle.
Je pro mě velmi důležitý تفكر tefekkur, čili zbožné rozjímání. Přináší mi totiž prožitky nesmírného štěstí a prohlubuje moji lásku ke Stvořiteli. Zkusil jsem proto do svého rozjímání zahrnout i toto téma.
A tak mě napadá následující závěr:
Je užitečné pochopit především fakt, že Bůh primárně NECHCE, aby někdo v pekle skončil. Pokud se někdo do pekla dostane, není tomu tak proto, že by si Bůh přál, aby se tam dotyčný dostal, nýbrž proto, že se k tomu dotyčný de facto rozhodl sám – snad by se dalo dokonce říct, že na tom trval.
Celý princip se dá přirovnat – A Bůh Vznešený je Jedinečný a vzpírá se každému přirovnání – k situaci, kdy rodič opakovaně a trpělivě říká svému malému dítku: “Nechoď k té propasti, spadl bys do ní! Miluji tě a nechci, aby se ti stalo něco hrozného!”
Neposlušné dítě tam však přesto nadále chodí a riskuje děsivý pád, zatímco rodič ho pokaždé opět popadne u samého okraje propasti a zachrání ho.
Jenže jednoho dne dítě dospěje a stane se plně svobodným – a tudíž odpovědným za svá jednání. Rodič syna sice nadále varuje, ale už mu nemůže bránit v jeho chybných krocích, protože by tím narušoval synovu svobodu.
Právě tento moment je velmi důležitý: synova svoboda vlastního rozhodování je příčinou toho, proč už rodič nemůže synovi bránit v jeho vlastních krocích ke zkáze. Pokud se jeho nyní již dospělý syn rozhodne k propasti opět jít a spadne do ní, nelze za to přičítat odpovědnost jeho rodiči, neboť šlo o synovo vlastní svobodné rozhodnutí.
Může se tedy hříšný syn vůbec zachránit, přestože nedokáže svým riskantním slabostem odolat? Šťastnou zprávou je, že ano. Pokud si totiž syn uvědomí svoji slabost, které se nedokáže sám zcela ubránit, může se části své svobody dobrovolně zříct ve prospěch ODEVZDÁNÍ SE moci svého rodiče, čímž rodiči v podstatě řekne: “Vím, že jsem slaboch a ničema, ale takovým být nechci. Prosím, VEĎ MĚ PŘÍMOU CESTOU, abych se propasti vyhnul.”
Ačkoliv Bůh v žádném případě není naším rodičem nýbrž Stvořitelem, analogicky k tomu – A Bohu náleží příklad nejkrásnější – Bůh je natolik milostivý, že za těchto okolností i onoho dospělého, plné odpovědného tvora, Svého služebníka, jehož stvořil přímo vlastní Svou Rukou, může zachránit, pokud se Mu tento Jeho tvor dobrovolně a z vlastní vůle odevzdal (tedy stal se MUSLIMEM – Bohu odevzdaným) a tudíž se části své svobody dobrovolně zřekl.
Proto je tak důležitý koránský verš:
اهْدِنَا الصِّرَاطَ الْمُسْتَقِيمَ
“Veď nás cestou přímou” (Fátiha: 6)
Právě v něm se totiž modlící se člověk VZDÁVÁ ČÁSTI SVÉ SVOBODY a ve prospěch ODEVZDÁNÍ SE BOHU.
Není náhoda, že je to ta úplně první prosba k Bohu, která v celém Koránu zaznívá hned na samém jeho začátku.
Vlastně by věřící při recitaci tohoto verše měl smýšlet takto:
“Zde Ti, můj Stvořiteli, dobrovolně odevzdávám část své svobody, která mi v kombinaci s mou pošetilostí může umožnit vydat se vstříc katastrofě. Chci kráčet cestou bezpečnou, kterou jsi určil Ty, a nikoliv cestou svévolnou, která by mě zavedla k naprosté zkáze.”
A právě proto platí, že cestou vedoucí k Bohu je ODEVZDÁNÍ SE či podrobení se, neboli v arabštině الإسلام AL-ISLÁM, jako ve verši:
إِنَّ الدِّينَ عِندَ اللَّهِ الْإِسْلَامُ
“Věru náboženstvím jediným u Boha jest Islám.” (Áli ‘Imrán: 19).
Tím, že se stanu ODEVZDANÝM neboli MUSLIMEM, se dobrovolně zříkám části své svobody a místo ní se chci řídit vedením samotného Stvořitele. Je obrovským Božím požehnáním, že nám takovou možnost dává.
ٱلْحَمْدُ لِلَّٰهِ.
Všechna chvála patří Alláhu!
Autor: Vladimír Šákir Mach