Každý zná slova, která jsou standartem pro lid sunny a společenství, připisovaná ‘Abdulláhu ibn ‘Abbásovi رضي الله عنهما:
إِنَّ هَذَا العِلمَ دِينٌ, َفاْنظُرُوا عَمَّن تَأْْخُذُونَ دِينَكُم.
Každý zná slova, která jsou standartem pro lid sunny a společenství, připisovaná ‘Abdulláhu ibn ‘Abbásovi رضي الله عنهما:
إِنَّ هَذَا العِلمَ دِينٌ, َفاْنظُرُوا عَمَّن تَأْْخُذُونَ دِينَكُم.
„Věru tato nauka je náboženstvím, proto si hleďte, od koho přebíráte své náboženství!“ [1]
Tato slova se též někdy uvádějí na autoritu samotného Proroka صلى الله عليه و سلم, nicméně se to od něj nedochovalo, tj. jde o situaci, která se označuje v nauce hadísů jako مرفوع merfú‘ způsob podání.
Tato slova jsou s jistotou doložena ke generaci تابعين tábi’ín, tedy následovníků společníků Proroka صلى الله عليه و سلم, druhému pokolení muslimů, v tomto případě k významnému učenci Muhammedu ibn Sirínovi, jak uvádí imám Muslim ve své Mukaddimě, která je úvodem k jeho Sahíhu, známé sbírce hadísů. Ibn Sirín byl výraznou, ve své době velmi ctěnou osobností generace tábi’ín v Medíně, byl učedníkem Abú Hurejry a dalších sahábů رضي الله عهم أجمعين.
Tato slova znamenají nehledat poznání náboženství u nikoho jiného, nežli u následovníků sunny a společenství (arab. أهل السنة و الجماعة ahlu s-sunna we l-džemá’a).
Důvodem pro to je fakt, že již v době prvních pravověrných chalífů se začínají objevovat první inovace. Nejstarší frakcí přicházejících lidí inovace (arab. أهل البدعة ahlu l-bid’a) byli cháridžovci, kteří otevřeně vystoupili proti chalífovi ‘Alímu ibn Abí Tálib رضي الله عنه a řadu muslimů prohlásili za nevěřící. Poté se objevili raní ší’ité a na sklonku života ‘Abdulláha ibn Omara رضي الله عنه i kaderíja [2], murdžíja [3] a další. Vše toto Posel Boží صلى الله عليه و سلم předpověděl, když pravil:
ألا إن من قبلكم من أهل الكتاب افترقوا على ثنتين و سبعين ملة ، و إن هذه الملة ستفترق على ثلاث و سبعين ، ثنتان و سبعون في النار ، و واحدة في الجنة ،و هي الجماعة
„Vskutku se lidé knihy před vámi rozdělili na sedmdesát dvě skupiny a má umma se rozdělí na sedmdesát tři skupiny. Sedmdesát dvě vejdou do ohně a jedna vejde do ráje. A to je al-džemá’a.“ [4]
Podle jednoho z četných podání tohoto hadísu byl tázán, kdo ji tvoří a odpověděl: „Ten, kdo je na tom, na čem jsem dnes já a mí společníci.“
Tací tvoří tzv. zachráněnou skupinu.
Tento výrok se stal postupem času klíčovým a nezbytným. Také znamená, že ahlu s-sunna musí prověřovat, zda ten, kdo hovoří, říká pravdu.
Ibn Sirín říká: „Nepohlíželi jsme na řetězec vypravěčů a neptali se na osobu vypravující hadísy dále.“ A následně dodal: „Až když se objevil rozkol (arab. فتنة fitna, zde znamená objevení se lidí inovace), začali jsme se ptát lidí a chtít po nich, aby nám řekli, od koho daný údaj slyšeli, předtím jsme se jich na to netázali.“
Tedy před objevením se rozkolu a inovace selef přijímali hadísy od každého, protože lidé byli nevinní a nebyli schopni vědomě lhát o Božím Poslu صلى الله عليه و سلم. Pokud někdo řekl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl, nebo že Abú Bekr či Omar رضي الله عنهما řekli, nebyl důvod jim nevěřit. Když však došlo k rozkolu, byli nuceni začít prověřovat lidi, od koho příslušný hadís slyšeli. Zde začíná nauka o řetězci vypravěčů (arab. إسناد isnád). A je známo, že sám Ibn Sirín zemřel 110. roku po hidžře. Hovořil tedy o lidech dávno před touto dobou, již oni začali od sebe odlišovat lidi Sunny a lidi inovace a přejímali hadísy jen od prvních, hlídali, kdo je člověkem inovace a od takových hadísy přejímat odmítali.
Imám Muslim ve své Mukaddimě říká: „Isnád je z náboženství a kdyby ho nebylo, mohl by si každý tvrdit, co by jen chtěl.“ Tedy isnád je součástí náboženství. Naši zbožní předkové na něj kladli velký důraz a pečlivě pozorovali, kdo co tvrdí, protože se rozšířil bezpočet inovací a protože lidé začali lhát a vymýšlet si to, co doposud známo nebylo. Nezamýšleli tedy něco takového jako způsob pomlouvání lidí inovace.
Imám Muslim praví ve své Mukaddimě, že před lidmi říkal: „Opusťte toho a toho, protože on proklíná zbožné předky.“ Takoví byli, vždy se pozorně dívali, od koho věci přejímají. Hadísy přijímali jen od takových, od kterých by také přijali svědectví na soudu. A toto je silná a správná metoda.
Imám Málik pravil: „Nepřijímám znalost od čtyřech typů lidí: od člověka známého jako poblázněného, dokonce i když od něj jiní lidé vyprávějí, od člověka upadlého do křivověrectví, který i ostatní vzývá k inovaci v náboženství, od člověka, který lže i v běžném rozhovoru s lidmi, i když jej nutně neobviňuji, že je lhářem co se týče hadísů a od člověka, který je sice zbožným uctívačem či dokonce učencem, nicméně nedokáže si přesně zapamatovat, co vypráví.“
Sufján ibn Ujejna pravil: „Alláh budiž milostiv Málikovi, byl vůči svým vypravěčům krajně kritický.“ Také pravil: „Imám Málik vyprávěl ostatním pouze autentické hadísy a neuváděl nic, kromě od spolehlivých vypravěčů. A v Medíně po Málikově smrti už vidím jen pokles (znalosti).“
Sám Málik například přišel za někým a řekl: „Slyšel jsem, že přebíráš od toho a toho,“ načež dotyčný odpověděl: „Ano.“ Málik řekl: „My vyprávíme jedině od rozumějících (arab. فقهاء fukahá).” [5]
Podobných podání od selef existuje celá řada.
Imám Ibn Sirín viděl tuto znalost jako něco, co člověka přibližuje k Alláhu, proto musíme mít upřímné úmysly co se týče jejího získávání a být si jisti, že jsme za to odměňováni. Musíme naslouchat a musíme číst i studovat s upřímným úmyslem.
‘Abdulláh ibn Mubárek pravil: „Lidé následují dobro, dokud přebírají svou znalost od Posla Božího صلى الله عليه و سلم, od jeho společníků رضي الله عنهم a od svých zbožných předků.“
Význam této znalosti byl vždy pevně spjat s nejranějšími generacemi. Velcí učenci z pozdějších generací, jako byli Ibn Tajmíjja, Muhammed ibn ‘Abdilwehháb, šejchové al-Albání, Ibn ‘Usejmín, Ibn Báz a další, ti všichni věřili stejně jako tyto první generace a učili se svou víru podle Knihy Boží a Sunny, chápali tuto nauku způsobem stejným, jako ji chápali zbožní předkové. Pokud chtěli cokoli z jí pochopit, vraceli se k pochopení těchto prvních generací muslimů. A pokud shledali, že některé z existujících pochopení odporuje způsobu, jakým danou věc chápali zbožní předkové, potom si byli jisti, že narazili na špatné a chybné pochopení.
Imám Málik pravil: „Věru k nápravě posledních z této ummy nenastane ničím jiným, než tím, čím byli napraveni ti první z ní.”
A toto znamená neochvějné následování Knihy Boží a Sunny. Proto je musíme následovat i my.
Autor: šejch ‘Abdulláh as-Súbíjja
Zdroj: Přednáška z 19. rabí’u s-sání 1432 hidžry/ 24.3.2011. www.dtssbc.com
________________________________________________________
[1] Zaznamenal Ibn Hibbán v al-Medžrúhún, 1/152.
[2] Tj. popírači Božího předurčení.
[3] Popírači nutnosti činu pro potvrzení a zachování víry.
[4] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, 4/102; Abú Dáwúd v Sunenu, 4/198; Ibn Mádža v Sunenu, 2/480, jako sahíh; al-Hákim v Mustedreku, 1/128; ad-Dárímí v Sunenu, 2/241. Uvádějí ho dále al-Ádžurrí v aš-Šarí’a, hadís č. 18; Ibn Batta v al-Ibána, 1/119 a 2/108; a al-Lálikáí v Šerhu i’tikádi ahli s-sunna, 1/23. Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja tento hadís v díle Mesáil, 2/83, ocenil jako známý sahíh hadís. S ním souhlasí aš-Šátibí v al-I’tisám, 3/38. Ibn Hadžer v Tachrídžu l-Keššáf, str. 63, ocenil jeho isnád jako hasan. Viz al-Albání v Silsiletu ahádísi s-sahíha, 1/20, hadís č. 204.
[5] Tento termín může znamenat sice i odborníky ve fikhu, tedy islámsko-právní vědě, ale v této rané době daleko spíše všeobecněji lidi obdařené pochopením víry, jak se toto slovo v dané historické epoše užívalo spíše. Termín fikh tehdy častěji označoval náboženskou nauku všeobecně (včetně věrouky) a nikoli nutně jen její právní část, jako v pozdější době.