Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl:
“V klanu Kudá’a žili dva muži, kteří přijali islám přímo před Poslem Božím صلى الله عليه وسلم. První z nich padl jako mučedník v jedné z bitev, zatímco druhý žil ještě další rok.
Talha رضي الله عنه pravil: “Zdál se mi sen a v tom snu jsem viděl Ráj. Spatřil jsem toho z nich, kdo žil déle, že vstoupil do Ráje dokonce ještě před oním mučedníkem. Byl jsem tím tak udiven, že když jsem se probudil, zpravil jsem o tomto zvláštním snu Posla Božího صلى الله عليه وسلم.”
Posel Boží صلى الله عليه وسلم Talhovi odvětil:
أَلَيْسَ قَدْ صَامَ بَعْدَهُ رَمَضَانَ وَصَلَّى سِتَّةَ آلَافِ رَكْعَةٍ أَوْ كَذَا وَكَذَا رَكْعَةً صَلَاةَ السَّنَةِ
“Nepostil se třeba v ten rok po něm Ramadán? A nevykonal v průběhu toho roku, v němž žil, na šest tisíc cyklů modlitby navíc?“1
Čin pravidelný, byť malý, má přednost nad činem velkolepým, který v záznamu skutků stojí osamoceně. Proto mnoho půstu a modliteb onoho druhého Božího služebníka dodalo v pořadí vstupu do Ráje přednosti nad tím prvním. Povinnost stanovená každému jednotlivci má být přednostně splněna nad povinností stanovenou kolektivu. Půst a modlitba každého jednotlivce má přednost nad džihádem předepsaným kolektivu. Proto modlící se a postící služebník byl také vpuštěn do Ráje před mučedníkem, který položil v boji za věc islámu svůj život. Posledním ponaučením, které z příběhu o uctívači a mučedníkovi můžeme vyvodit, je nesmírné dobrodiní a přednost Ramadánu a dodržování pravidelných modliteb. Uctívač nevešel do Ráje dříve než mučedník z žádného jiného důvodu, nežli kvůli požehnání Ramadánu a své neochvějnosti ve vztahu k pravidelné povinné modlitbě.
Avšak hadís nic nehovoří o jejich místě v Ráji a velikosti odměny, kterou v něm oba obdrželi. Oba vykonávali své povinnosti. Právě plnění povinností je to, co vede do Ráje a čím se k Alláhu dá nejlépe a nejvíce přiblížit.
Abu d-Derdá رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
خَمْسٌ مَنْ جَاءَ بِهِنَّ مَعَ إِيمَانٍ دَخَلَ الْجَنَّةَ مَنْ حَافَظَ عَلَى الصَّلَوَاتِ الْخَمْسِ عَلَى وُضُوئِهِنَّ وَرُكُوعِهِنَّ وَسُجُودِهِنَّ وَمَوَاقِيتِهِنَّ وَصَامَ رَمَضَانَ وَحَجَّ الْبَيْتَ إِنْ اسْتَطَاعَ إِلَيْهِ سَبِيلًا وَأَعْطَى الزَّكَاةَ طَيِّبَةً بِهَا نَفْسُهُ وَأَدَّى الْأَمَانَةَ
“Kdokoli, kdo je věřící předstoupí s pěti skutky, ten vstoupí do Ráje – ten, kdo dodržuje svých pět modliteb včetně náležité očisty před nimi, pečlivě se skláněje, padaje na tvář a dodržujíce jejich stanovené časy, ten, kdo se postí v Ramadánu, ten, kdo vykoná pouť k Domu Božímu, pokud k tomu bude mít prostředky, ten, kdo odevzdává zekát s radostným a slastným pocitem v duši a ten, kdo splní závazek, který je na něho kladen.” 2