Spravedlivý chalífa a imám této ummy, bratranec a zeť Posla Božího صلى الله عليه و سلم ‘Alí ibn Abí Tálib رضي الله عنه, manžel jeho dcery Fátimy رضي الله عنها, učil svého syna al-Hasana رضي الله عنه, vnuka Prorokova, několika aspektům rytířských ctností (arab. المروءة al-murúa).
Řekl mu: „Synku můj, zda-li víš, co znamená zachovat se tak, jak se patří?“
Al-Hasan odvětil: „To znamená, tatíčku, konáním dobra zabránit tomu, aby se událo zlo.“
‘Alí řekl: „A víš, synku, co znamená zachovat si čest?“
Al-Hasan odpověděl: „Zachovat tvář mezi svými a unést svou vinu.“
„A co je to rytířskost, synku,“ otázal se ‘Alí.
Syn mu odpověděl: „Mravní čistota a spokojenost s tím, čeho se mi dostalo.“
‘Alí se dále zeptal: „A co je to skromnost, synku?“
Al-Hasan odpověděl: „Ohlížet se na prostinké a přehlížet nafoukance.“
„A co je výčitka svědomí?“ zeptal se ‘Alí dále svého syna.
Al-Hasan odpověděl: „Osamět se sebou samým a věnovat se jen nejbližším.“
„A co je velkodušnost,“ pokračoval v otázkách otec.
Syn mu odpověděl: „Rozdávat štědře v bohatství i v nouzi.“
Pak se ‘Alí zeptal: „A co je lakota?“
Al-Hasan odpověděl: „Když toho, co máš v ruce, máš stále mnoho a rozdáváš jen to, co je nevalné kvality.“
Pak se ‘Alí zeptal: „Co je to bratrství?“
Jeho syn mu odpověděl: „Důvěra ve chvílích obtížných i lehkých.“
„Co je to zbabělost?“ ptal se dál otec.
„Smělost tváří v tvář příteli a ustrašenost tváří v tvář nepříteli,“ odpověděl syn.
„Co je ta pravá válečná kořist?“ zeptal se otec.
Al-Hasan mu odpověděl: „Ambice být bohabojný a zříkat se tohoto světa.“
„Co je to jemnost?“ zeptal se dále otec.
„Krotit svůj hněv a ovládnout sám sebe,“ odpověděl syn.
„Co je to pravé bohatství?“ zeptal se otec.
Syn mu odpověděl: „Spokojenost každého s tím, co mu Alláh přidělil, byť by toho nebylo moc, protože to pravé bohatství je bohatstvím duše.“
„A co je potom chudoba?“ zeptal se otec.
Syn odpověděl: „Něčí zloba vždy a na všechno.“
„Co je pravá síla?“ zeptal se ‘Alí svého syna.
Syn mu odpověděl: „Mít sílu a odhodlání postavit se těm nejkrutějším mezi lidmi.“
Pak se zeptal: „A co je to pokora?“
Syn odpověděl: „Obava ze ztráty důvěryhodnosti.“
„A co je to smělost,“ zeptal se otec.
Syn odpověděl: „Důvěra tvých nejbližších.“
Zeptal se ještě: „Co je to přemíra slov?“
Syn odpověděl: „Když mluvíš o něčem, co se tě netýká.“
Otec se zeptal: „A co je to věhlas?“
Syn odpověděl: „Když jsi schopen něco poskytnout i když jsi zrovna o něco přišel a prominout křivdu, která se ti právě stala.“
„Co je to mít rozum?“ zeptal se otec.
„Strážit své srdce před čímkoli, na čem ono ulpívá,“ odpověděl syn.
Následovala otcova otázka: „A co je tupost?“
Syn odpověděl: „Nenávist vůči tvému předákovi a to, že se ho snažíš svým hlasem překřičet.“
Otec se zeptal: „A víš, co ti je ke cti?“
„Když druhým dáváš jen to, co je krásné a vystříháš se všeho, co je ohavné,“ zněla al-Hasanova odpověď.
„Víš, co je pevná vůle?“ zeptal se ‘Alí.
Syn mu odpověděl: „Co nejdéle vydržet odpouštět ostatním, být laskavý k přátelům a nemít zlé smýšlení o lidech, to je pevná vůle.“
Pak se otec zeptal: „A synu, co znamená mít čest?“
Syn odpověděl „Neztratit důvěru svých bratří a udržet si dobré vztahy se svými sousedy.“
Následovala další otázka: „A co je bezectnost?“
Syn odpověděl: „Vyhledávat podlost a družit se s křiváky.“
Otec se pak zeptal: „A co je lhostejnost?“
Syn odpověděl: „Když opustíš mešitu a začneš poslouchat někoho zkaženého.“
Otec se zeptal: „A co je být zcela na mizině?“
Syn odpověděl: „Zahodit svou příležitost, byť by ti přišla přímo pod nos.“
Nakonec se ‘Alí al-Hasana zeptal: „A kdo je skutečný aristokrat?“
Al-Hasan odpověděl: „Kdo se bez ohledu na svůj majetek či svou pověst vzepře příkazu svého klanu.“
Potom ‘Alí svému synovi hrdě řekl: „Synku, slyšel jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:
لا فقر أشد من الجهل ولا مال أفضل من العقل ولا وحدة أوحش من العجب ولا مظاهرة أوثق من المشاورة ولا عقل كالتدبير ولا حسب كحسن الخلق ولا ورع كالكف ولا عبادة كالتفكر ولا إيمان كالحياء ورأس الإيمان الصبر وآفة الحديث الكذب وآفة العلم النسيان وآفة الحلم السفه وآفة العبادة الفترة وآفة الطرف الصلف وآفة الشجاعة البغي وآفة السماحة المن وآفة الجمال الخيلاء وآفة الحب الفخر.
„Není bídy horší, nežli je nevědomost a ani jmění hodnotnějšího, nežli je soudnost, ani samoty ničivější, než je zahleděnost do sebe samého. Není veřejné podpory pevnější, nežli skrze vzájemnou poradu. Není rozumu, než skrze rozjímání a nic nepostačuje více, nežli příkladné ctnosti. Není lepší opatrnosti, nežli zdržení se zla a ani uctívání lepšího, nežli přemýšlení, anebo víry, jako je stud. A vrcholem víry jest trpělivost. Neduhem mluvení je lež, neduhem vědění je zapomínání, neduhem jemnosti je pošetilost, neduhem uctívání je únava z něj, neduhem těch na vrcholu je arogance, neduhem odvahy je násilnickost, neduhem shovívavosti její připomínání, neduhem krásy marnivost a neduhem lásky vychvalování.“
Potom ‘Alí dodal: „Synku! Nikdy nepodceňuj jiného muže, byť jsi ho nikdy neviděl. Pokud je starší než ty, je jako tvůj otec, pokud je tvůj vrstevník, je jako ty a pokud je mladší, pak s ním jednej jako se svým synem.“1