Vznešený Alláh pravil:
Vznešený Alláh pravil:
اللَّهُ نُورُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ ۚ مَثَلُ نُورِهِ كَمِشْكَاةٍ فِيهَا مِصْبَاحٌ ۖ الْمِصْبَاحُ فِي زُجَاجَةٍ ۖ الزُّجَاجَةُ كَأَنَّهَا كَوْكَبٌ دُرِّيٌّ يُوقَدُ مِن شَجَرَةٍ مُّبَارَكَةٍ زَيْتُونَةٍ لَّا شَرْقِيَّةٍ وَلَا غَرْبِيَّةٍ يَكَادُ زَيْتُهَا يُضِيءُ وَلَوْ لَمْ تَمْسَسْهُ نَارٌ ۚ نُّورٌ عَلَىٰ نُورٍ ۗ يَهْدِي اللَّهُ لِنُورِهِ مَن يَشَاءُ ۚ وَيَضْرِبُ اللَّهُ الْأَمْثَالَ لِلنَّاسِ ۗ وَاللَّهُ بِكُلِّ شَيْءٍ عَلِيمٌ
Bůh je světlem nebes i země. Světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa, a lampa je v nádobě skleněné. A nádoba skleněná se podobá hvězdě zářící; a je zapalována ze stromu požehnaného, stromu olivového, jenž není ani východní, ani západní, a olej jeho lehko vzplane, i když se ho nedotkne oheň žádný. A je to světlo na světle! A Bůh vede k světlu Svému, koho chce, a Bůh uvádí lidem podobenství různá. Bůh vševědoucí je o věci každé. (Núr:35)
Toto je tzv. آية النور, ájetu n-núr, verš světla, který se stal oblíbeným námětem mnoha prací písemné tradice muslimů, z nichž některé následovaly a některé se naopak odchýlily od čisté věrouky أهل السنة ahlu s-sunna.
Podáváme jeho vysvětlení tak, jak jej podali přední uznávaní vykladači Koránu na základě toho, co se dochovalo od Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم a jeho společníků رضي اللعه عنهم أجمعين a všech, kteří je v pravdě následovali.
Imám Ibnu l-Kajjím al-Džewzíjja o Božích slovech „Bůh je světlem nebes a země …” až do „i když nedotkne se ho oheň žádný,” pravil:
„Ubejj ibn Ka’b رضي الله عنه pravil: „Podobenství Jeho Světla je v srdci muslima.“1 Je to světlo, které On umisťuje do srdce, pramení z duchovního poznání, z lásky, víry a vzpomínání Alláha. Je světlem, které On sesílá dolů ke Svým služebníkům, skrze které jim dává život a kterým oni kráčejí, když se pohybují mezi lidmi. Světlo vyzařuje z jejich srdcí, ale On je posiluje a umocňuje, až do té míry, že se rozzáří i jejich tváře, těla, údy, dokonce i jejich šaty a jejich obydlí. Tací lidé toto světlo pociťují, nicméně ostatní jeho existenci popírají. V Soudný Den se ovšem toto světlo před nimi tak jako tak rozzáří a poběží vedle nich a před nimi v temnotách u mostu صراط Sirátu, po kterém budou muset přejít. A potom budou postupovat vpřed shodně síle nebo slabosti tohoto světla v jejich srdcích na tomto světě.
Pro jednoho bude toto světlo jako slunce, pro jiného jako měsíc, jako hvězdy nebo jako lampa. Jinému bude svítit jen na konečcích jeho prstů a bude mihotavé – tu se rozzáří a tu zase pohasne, přesně tak, jako se na tomto světě choval i on, tedy až bude přecházet most, bude mu dáno přesně to, co si na tomto světě vysloužil. Ve skutečnosti je to to samé světlo, které se před ním již kdysi objevilo. Nicméně tak, jako pokrytec na tomto světě žádného skutečného světla nemá, nebo má jen světlo povrchní, formální, které je uvnitř prázdné, tak se mu i na onom světě dostane světla, které ve skutečnosti vůbec nezáří a v temnotách zcela pohasne.
Alláh uvádí podobenství o tomto světě – o místě, ze kterého září, o jeho nositeli a jeho palivu. Výklenek v podobenství odkazuje na místo ve hrudí člověka. V tomto výklenek se nachází lampa ve skleněné nádobě, která je podobenstvím srdce člověka, čistého a průzračného jako nejčistší sklo a blyštivého jako křišťál. Ty jsou metaforami kvalit srdce věřícího – pevnosti, upřímnosti a jemnosti. Touto čistotou srdce vidí věřící pravdu a směr, kterým ho tato pravda vede. Jemností získává laskavost a soucitnost. A s pevností a rozhodností čelí Božím nepřátelům, pevně stojíce v nekompromisním odporu proti nim a neochvějně usilujíce o pravdu.
Ani jedna z těchto kvalit nestojí v protikladu k jiné. Naopak, navzájem se posilňují a doplňují.
Vznešený Alláh pravil:
مُّحَمَّدٌ رَّسُولُ اللَّهِ ۚ وَالَّذِينَ مَعَهُ أَشِدَّاءُ عَلَى الْكُفَّارِ رُحَمَاءُ بَيْنَهُمْ
Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, přísní a neoblomní jsou proti nevěřícím, však milosrdní mezi sebou. (Feth: 29)
فَبِمَا رَحْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ لِنتَ لَهُمْ ۖ وَلَوْ كُنتَ فَظًّا غَلِيظَ الْقَلْبِ لَانفَضُّوا مِنْ حَوْلِكَ
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by se věru od tebe rozutekli. (Áli ‘Imrán:159)
يَا أَيُّهَا النَّبِيُّ جَاهِدِ الْكُفَّارَ وَالْمُنَافِقِينَ وَاغْلُظْ عَلَيْهِمْ
Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! (Tewba:73)
Zde použitý výraz غليظ القلب ghalízu l-kalbi znamená doslova „neproniknutelného srdce.”
Od zbožných předků se také dochovalo následující: „Alláh má na zemi své nádoby, kterými jsou srdce. A Jeho nejoblíbenější jsou ta nejjemnější, nejpevnější a nejprůzračnější z nich.“2
V protikladu k tomuto typu srdcí jsou dva další zavrženíhodné.
To první je tvrdé jako kámen, zcela zbavené soucitu, velkodušnosti a lásky k ostatním, rovněž zbavené i čistoty, která má moc pocítit Božskou přítomnost. Je to srdce, kterým vládne jak ignorance vůči pravdě, tak i lhostejnost a abscence soucitu vůči potřebám ostatních Božích stvoření.
Tím druhým typem je srdce slabé a beztvaré jako voda. Je zcela zbaveno síly a pevnosti, přijímá bez potíží jakoukoli myšlenku, ale je úplně prosto síly postavit se za to, co přijalo jako pravdu. Je zcela zbaveno moci působit na někoho, naopak úplně vše, co s ním přijde do kontaktu, působí zcela bez potíží na ně, ať už je to silné či slabé, ucelené či chaotické.
Ve sklenici se tedy podle podobenství nachází lampa, ve které hoří světlo. Palivem tohoto světtla je olej lisovaný z oliv, rostoucích na olivovníku na místě tak vyváženém, prostředním a vybraném, že na něj slunce dosahuje jak na začátku, tak i na sklonku dne, čímž jeho olej činí nejčistším a nejméně zakaleným. Je tak čistý a průhledný, že září jakoby sám, aniž by se jej vůbec dotkl oheň.
Takové je palivo pro světlo této lampy, které je palivem lampy v srdci věřícího, pocházející ze stromu Zjevení, toho největšího požehnání, které je nejvzdálenější veškerým podobám extrémů a krajností. Věru ono je nejvybranější, nejvyváženější a nejumírněnější ze všech věcí, je nejvíce v rovnováze a nejlepší ze všeho. Nesklouzává ani k extrému židů, ani k extrému křesťanů, ale hledá zlatou střední cestu ve všem. Takový je olej pro lampu víry hořící v srdci věřícího.“3
اللَّهُ نُورُ السَّمَاوَاتِ وَالْأَرْضِ
“Bůh je světlem nebes i země;”
Háfiz Ibn Kesír tento příměr vykládá takto:
„’Alí ibn Abí Talha uvádí, že ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنهما ohledně Božích slov “Bůh je světlem nebes i země,” řekl: „Ten, kdo obyvatele nebes i země uvádí na správnou cestu.“ Anas ibn Málik رضي الله عنه pravi: „Alláh říká: „Mým světlem je správné vedení.“ Imám Ibn Džerir at-Taberí uvádí od Anase ibn Málika رضي الله عنه, že řekl: „Alláh říká: „Mé světlo je Mé vedení správnou cestou.“ Tohoto názoru se přidržel i Ibn Džerír.
Někteří naopak tato slova chápou takto: „Alláh je Poskytovatelem světla nebes i země." Od Dahháka, an-Náfi’a a ‘Alího ibn Abí Táliba رضي الله عنه se uvádí, že recitovali: „Alláh osvítil (arab. نَوَّرَ newwere, namísto podstatného jména نُورٌ núrun, tzn. světlo) nebesa i zemi.“
Ibn Džurejdž uvádí přes Mudžáhida od Ibn ‘Abbáse vysvětlení: „On vládne nad jejich záležitostmi a má moc nad jejich hvězdami, sluncem a měsícem.“ As-Suddí uvádí, že „Jeho světlem jsou nebesa i země osvětlovány.“
‘Abdulláh ibn Mes’úd رضي الله عنه pravil: „Na Pána vašeho se nevztahuje ani noc, ani den, světlo Trůnu Jeho pochází ze Světla Jeho Tváře.“ 4
Jak uvádí autor Muchtesaru, zkrácené verze Ibn Kesírova Tefsíru, pravdě nejblíže je, že se slovy “Bůh je světlem nebes i země” myslí, že Alláh je Tím, Kdo uvádí na správnou cestu, toto světlo tedy není Světlem Jeho Podstaty, která je jeho atributem, jde jen o světlo správného vedení, které On vsazuje do srdcí věřících. Na to aktéž ukazují i předcházející vysvětlení a alternativní způsoby čtení, stejně jako kontext patrný z konce tohoto verše.
Al-Kurtubí praví:
„Arabové užívají úsloví „v těch slovech je světlo,“ nebo „zářící kniha“ chtějí-li pochválit výstižnost, zářnost, pronikavost, jasnost něčeho. Je proto dovoleno říci, že Alláh je světlem, ve smyslu chvály, protože to byl On, kdo přivedl celý vesmír k bytí a v konečném důsledku stvořil i samo světlo jako takové. On ovšem není světlem ve fyzickém smyslu, není tím druhem světla, které mohou smysly vnímat. Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl tázán, zda [během svého výstupu na nebesa] viděl svého Pána, avšak odpověděl: „Viděl jsem jen jakési světlo.“
Ohledně názoru, že světlo znamená vedení, Ubejj ibn Ka’b رضي الله عنه pravil: „On ozdobil nebesa a zemi sluncem, měsícem a hvězdami, ozdobil zemi proroky, učenci a věřícími.“5
As-Sujútí a al-Mahallí říkají:
„Alláh je Světlem nebes i země, tedy On osvětluje jak nebesa, tak i zemi sluncem a měsícem. Něco podobného Jeho Světlu se nachází i v hrudi věřícího.“6
As-Sawí tato jejich slova vysvětluje:
„Věz, že skutečná podstata světla, ať už toho vnímatelného očima, světla viditelných věcí, které je pozorovatelné, má vlastnost obtékat a nepronikat hustými tělesy. Toto nemůže být aplikováno na Alláha. Také se uvádí, že Alláh je Stvořitelem veškerého Světla nebes, slunce, měsíce, hvězd, Svého Trůnu o amdělů, jakož i světla země v lampách, svítilnách i svících, také v podobě duchovního světla proroků, učenců a spravedlivých. To znamená, že On je zdrojem veškerého světla, ozařujícím ostatní. Také se říká, že On učinil nebesa i zemi vnímatelnými, protože termín „světlo“ implikuje viditelnost. V tomto smyslu můžeme tento příměr pro Alláha použít, protože On je Ten, Který učinil věci zjevnými, existujícími poté, co neexistovali. Ibnu l-‘Attá v al-Hikam uvádí: „Možná existence se vždy ztrácí v naprosté temnotě. Jen díky tomu, že se stává skutečnou, vystupuje na světlo a zazáří.“ Tedy celé univerzum existuje jedině proto, že Alláh ručí za jeho existenci. Kdyby nechtěl, aby univerzum existovalo, vůbec by ani nevzniklo.“7
Ibn Džuzejj praví:
„Svělo označuje jak fyzické světlo, které je okem vnímatelné a jednak je také metaforou toho, co je přijímáno srdcem. A nic není jako Alláh. Proto slova, že Alláh je Světlem, je nutno chápat ve smyslu, že Alláh vládne nad světlem nebes i země, proto Sám popsán sebe popisuje jako Svělo samo, jako např. o někom štědrém povíme, že je „štědrost sama,“ když chceme zdůraznit to, že je štědrý.
Pokud se bavíme o světle, které je viditelné, pak to znamená, že Alláh jest Stvořitelem veškerého světla, které vyzařují či zachycují a odrážejí např. Slunce, hvězdy, či Měsíc. On je všechny stvořil a přivedl je k existenci poté, co neexistovali. Takto se objevily díky němu, podobně jako věci vystupují ze tmy díky světlu. ‘Alímu ibn Abí Tálibovi رضي الله عنه se připisuje čtení نَوَّرَ newwera – osvítil.
Pokud myslíme světlem světlo víry, které proniká do srdcí, světlo nebes a země nutno chápat tak, že Alláh dává srdcím zazářit tak, jako dává světlo i nebeským tělesům. Proto Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما pravil: „Tedy je Průvodcem lidí tím, co je na nebi i tím, co je na zemi.“8
Al-Fejrúzábádí vysvětluje:
“Alláh zmiňuje pocty a požehnání, kterými zahrnul Své věřící. Světlo znamená, že On je Tím, Kdo uvádí na pravou cestu obyvatele nebes i země. Vedení od Alláha je dvou typů – věci jsou tímto světlem správného vedení objasněny, nebo jsou díky němu učiněny známými. Také je řečeno, že verš znamená že Alláh je Osvětlitelem nebes i země tím, co stvořil z rostlinstva či vodstva. Také je řečeno, že Alláh je osvětlitelem srdcí věřících mezi obyvateli nebes i země.” 9
مَثَلُ نُورِهِ كَمِشْكَاةٍ فِيهَا مِصْبَاحٌ ۖ
“světlo Jeho podobá se výklenku, v němž hoří lampa;”
Podle as-Sujútího a al-Mahallího to znamená:
„Jako výklenek ve kterém je svítilna. Ta svítilna je skleněná. Slovo مشكاة miškát označuje výklenek, tedy otvor do zdi, který nepřesahuje skrze zeď na druhou stranu. Slovo مصباح misbáh označuje svítilnu ve skleněné nádobě, skrze níž proniká světlo ven.“
Ibn Kesír vysvětluje:
„Tj. Příkladem Jeho správného vedení je věřící, do jehož hrudi Alláh vsadil víru (arab. إيمان ímán) a Korán. Ubejj ibn Ka’b رضي الله عنه pravil: „Příklad světla toho, kdo v Něho věří.” To je věřící, do jehož prsou Alláh Vznešený vsadil víru a Korán. Toto uvádějí Se’íd ibn Džubejr a Kajs ibn Sa’d od Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, který toto rovněž chápal jako „Příklad světla toho, kdo v Něho věří.”
Al-Buchárí a Muslim zaznamenali od Ibn ‘Abbáse, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم když v noci vstával, pronášel následující prosbu:
اللهم لك الحمد, أنت قيم السماوات و الأرض و من فيهن, و لك الحمد أنت نور السماوات و الأرض و من فيهن.
„Alláhumme leke l-hamdu, ante kajjimu s-semáwáti we l-ardi we men fíhinne we leke l-hamdu, ante núru s-semáwáti we l-ardi we men fíhinne,“ tj. „Ó Alláhu, Tobě patří chvála, Ty jsi Udržovatelem nebes i země a všech, kteří v nich jsou, Tobě patří chvála, ty jsi Světlem nebes i země a všech, kteří v nich jsou.“
Ohledem připojeného zájmena jeho existují dva názory. Podle prvního se vztahuje ke Vznešenému Alláhu, tedy „příklad Jeho vedení věřícího,“ jak smýšlí Ibn ‘Abbás. Podle druhého názoru, na který ukazuje kontext, se vztahuje na takto vedeného věřícího, jak bylo řečeno „Příkladem světla věřícího, které se nachází v jeho srdci, je výklenek.“ Tedy srdce věřícího, správné vedení, ke kterému díky Alláhu přirozeně inklinuje a Korán, který je s tímto přirozeným sklonem v souladu, je připodobněn k lampě ve výklenku. Podobně nutno chápat slova Vznešeného Alláha:
أَفَمَن كَانَ عَلَىٰ بَيِّنَةٍ مِّن رَّبِّهِ وَيَتْلُوهُ شَاهِدٌ مِّنْهُ
Zdaž ten, jenž se opírá o jasný důkaz od Pána svého [roven tomu, kdo to popírá], zatímco svědek od Něho vyslaný jej sděluje; (Húd:17)
Takto je srdce věřícího v jeho osobní čistotě připodobněno ke skleněné, průhledné a tvárné lampě, v níž září světlo. Korán a Šarí’a, podle které je toto srdce usměrňováno, je pak přirovnáno k nejvybranějšímu, nejčistšímu, nejsvítivějšímu a nejkvalitnějšímu oleji, ve kterém není ani zákalu ani kazivosti. Výklenek ve zdi Ibn ‘Abbás, Muhammed ibn Ka’b, Mudžáhid a skupina tábi’ín vysvětlují jako místo ve zdi, výklenek, kam se umisťuje lampa. Svítilna je tedy usazena do předem existujícího výklenku, do kterého pasuje. K této lampě je připodobněna světlost, která je v hloubi. Ubejj ibn Ka’b říká: „Lampa je světlem, které představuje Korán a víra, která se nachází v hrudi věřícího.“ As-Suddí to potvrzuje.“
1Uvádí jej také Ibn Kesír v Tefsíru, 3/464.
2Podání zaznamenal Abú Nu’ajm al-Isfahání v Hiljetu l-awlijá, 6/97. Uvádí je i Ahmed ibn Hanbal v Kitábu z-zuhd, al-Hákim a at-Tirmizí.
3Viz al-Wábilu s-sajjib mine l-kelimi t-tajjib.
4Viz Tefsíru l-Kur´áni l-‘Azím k tomuto verši.
5Viz al-Džem’u li ahkámi l-Kur´án k tomuto verši.
6Viz Tefsíru l-Dželálejn k tomuto verši.
7Viz Hašíjjetun ‘ala l-Dželálejn k tomuto verši.
8Viz at-Teshílu fí ‘ulúmi l-Kur´án k tomuto verši.
9Viz Tenwíru l-mikbás fí tefsíri Ibni ‘Abbás k tomuto verši