Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ كُلُّ عَمَلِ ابْنِ آدَمَ لَهُ إِلاَّ الصِّيَامَ هُوَ لِي وَأَنَا أَجْزِي بِهِ فَوَالَّذِي نَفْسُ مُحَمَّدٍ بِيَدِهِ لَخِلْفَةُ فَمِ الصَّائِمِ أَطْيَبُ عِنْدَ اللَّهِ مِنْ رِيحِ الْمِسْكِ
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ كُلُّ عَمَلِ ابْنِ آدَمَ لَهُ إِلاَّ الصِّيَامَ هُوَ لِي وَأَنَا أَجْزِي بِهِ فَوَالَّذِي نَفْسُ مُحَمَّدٍ بِيَدِهِ لَخِلْفَةُ فَمِ الصَّائِمِ أَطْيَبُ عِنْدَ اللَّهِ مِنْ رِيحِ الْمِسْكِ
„Vznešený Alláh pravil: „Každý čin syna Adamova je pro něj, kromě půstu. Ten je pro Mne a Já za něj odměňuji.“ Při Tom, v Jehož Ruce je duše Muhammedova, zápach z úst postícího se pro Alláha lepší, než vůně mošusu.“ [1]
Ve verzi uváděné Muslimem také od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه stojí navíc:
إِنَّ لِلصَّائِمِ فَرْحَتَيْنِ إِذَا أَفْطَرَ فَرِحَ وَإِذَا لَقِيَ اللَّهَ فَرِحَ
„Věru pro postícího se jsou dvě radosti – radost, když přeruší půst a radost, když se setká s Alláhem.“ [2]
V obou sbírkách Sahíh se uvádí od Abú Hurejry رضي الله عنه i další verze tohoto hadísu:
كُلُّ عَمَلِ ابْنِ آدَمَ يُضَاعَفُ الْحَسَنَةُ عَشْرُ أَمْثَالِهَا إِلَى سَبْعِمِائَةِ ضِعْفٍ قَالَ اللَّهُ عَزَّ وَجَلَّ إِلاَّ الصَّوْمَ فَإِنَّهُ لِي وَأَنَا أَجْزِي بِهِ يَدَعُ شَهْوَتَهُ وَطَعَامَهُ مِنْ أَجْلِي لِلصَّائِمِ فَرْحَتَانِ فَرْحَةٌ عِنْدَ فِطْرِهِ وَفَرْحَةٌ عِنْدَ لِقَاءِ رَبِّهِ . وَلَخُلُوفُ فِيهِ أَطْيَبُ عِنْدَ اللَّهِ مِنْ رِيحِ الْمِسْكِ
„Každý čin syna Adamova se násobí co do záznamu za dobrý skutek – od deseti do sedmisetnásobku, jak Alláh Všemohoucí řekl: „Kromě půstu. Ten náleží Mně a Já za něho odměňuji. Postící se zanechává své choutky a své jídlo pouze kvůli Mně.“ Postící se má dvě radosti – radost, když půst přeruší a radost, když se setká se svým Pánem. A zápach z úst postícího se je u Alláha věru lepší, nežli vůně mošusu.“ [3]
Abu s-Sa’dát Muhammed ibn Mubárek ibn Asír al-Džezerí tyto hadísy ve svém díle Džámi’u l-usúl komentoval slovy:
„Bezpochyby se jedná o nejznámější hadísy o půstu vůbec. Představují základ, podle kterého lze nejlépe ilustrovat a prezentovat hodnotu půstu v islámu. V nich, stejně jako v řadě dalších hadísů se zdůrazňuje, že lidské činy nejsou hodnoceny jen na základě kvality, vnějších projevů anebo jejich zdánlivé hodnoty, ale že samo hodnocení činů v islámu má i svá zvláštní kriteria.
Prorok zde také užívá specifické řečnické obraty k tomu, aby pozornost posluchače obrátil k tomu, co hovoří, aby v něm vzbudil touha po poznání a aby jeho soustředěnost připravil na přicházející sdělení.“ [4]
Co se týče obecného principu násobení odměny za dobrý čin, ten je jednou z manifestací Boží milosti vůči Jeho služebníkům.
Způsoby tohoto oceňování dobrých činů jsou specifikovány jinými hadísy, které implikují, že odměna za kladné jednání je mnohokrát násobena, zatímco špatné skutky jsou trestány podle závažnosti provinění na základě obecného pravidla o jednom zlém činu oproti jednomu zaznamenanému hříchu.
Jako základní vodítko tohoto principu pak může posloužit hadís Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما, v němž Posel Boží صلى الله عليه و سلم říká:
إِنَّ اللَّهَ كَتَبَ الْحَسَنَاتِ وَالسَّيِّئَاتِ، ثُمَّ بَيَّنَ ذَلِكَ فَمَنْ هَمَّ بِحَسَنَةٍ فَلَمْ يَعْمَلْهَا كَتَبَهَا اللَّهُ لَهُ عِنْدَهُ حَسَنَةً كَامِلَةً، فَإِنْ هُوَ هَمَّ بِهَا فَعَمِلَهَا كَتَبَهَا اللَّهُ لَهُ عِنْدَهُ عَشْرَ حَسَنَاتٍ إِلَى سَبْعِمِائَةِ ضِعْفٍ إِلَى أَضْعَافٍ كَثِيرَةٍ، وَمَنْ هَمَّ بِسَيِّئَةٍ فَلَمْ يَعْمَلْهَا كَتَبَهَا اللَّهُ لَهُ عِنْدَهُ حَسَنَةً كَامِلَةً، فَإِنْ هُوَ هَمَّ بِهَا فَعَمِلَهَا كَتَبَهَا اللَّهُ لَهُ سَيِّئَةً وَاحِدَةً
„Věru Alláh dal zapisovat dobré i špatné činy a potom to objasnil: Kdo si usmyslí vykonat dobrý čin a nakonec jej nevykoná, Alláh mu ho zapíše, jakoby ho vykonal. Kdo si usmyslí vykonat dobrý čin a také jej vykoná, Alláh mu zapíše odměnu od deseti do stonásobku anebo ještě mnohem větší. Kdo si usmyslí vykonat špatný čin a potom jej nevykoná, Alláh mu zapíše jeden dobrý čin. A kdokoli si usmyslí vykonat jeden špatný čin a vykoná ho, Alláh mu zapíše jeden hřích.“ [5]
Prvním stupněm tedy je, že odměna za dobrý čin se násobí desetkrát. Ibn Redžeb toto vidí jako nezbytnost na základě slov Božích:
مَن جَاءَ بِالْحَسَنَةِ فَلَهُ عَشْرُ أَمْثَالِهَا ۖ وَمَن جَاءَ بِالسَّيِّئَةِ فَلَا يُجْزَىٰ إِلَّا مِثْلَهَا وَهُمْ لَا يُظْلَمُونَ
Kdo přijde se skutky dobrými, tomu dostane se desetinásobku jejich, a kdo přijde s činy špatnými, tomu dostane se odměny podobné; a nebude jim ukřivděno. (An’ám:160).
Z tematicky souvisejících hadísů Ibn Hadžer usuzuje, že desetinásobná odměna za dobrý čin je zajištěna a její další násobení je možné shodně vynaloženému úsilí a stupni upřímnosti při vykonávání daného dobrého činu.
Ve druhém stupni jsou odměny za dobré činy násobeny od deseti do sedmisetnásobku, ohledně čehož se tradují další hadísy, z nichž můžeme uvést podání od Ibn Mes’úda رضي الله عنه, podle nějž jistý člověk přivedl velbloudici s ohlávkou a řekl: „Posle Boží, ať se využije na cestě Boží.“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم dotyčnému dárci odpověděl:
لَكَ بِهَا يَوْمَ الْقِيَامَةِ سَبْعُمِائَةِ نَاقِةٍ كُلُّهَا مَخْطُومَةٌ
„V Soudný Den za něj dostaneš sedm set velbloudic s ohlávkou!“ [6]
Na základě toho uvádí jedna skupina učenců, že maximální míra násobení odměny za dobrý čin je sedm set, avšak velká většina učenců smýšlí, že žádná horní hranice zde neexistuje a Alláh násobí odměnu za dobré činy komukoli chce jakkoli chce, na základě slov Božích:
مَّثَلُ الَّذِينَ يُنفِقُونَ أَمْوَالَهُمْ فِي سَبِيلِ اللَّـهِ كَمَثَلِ حَبَّةٍ أَنبَتَتْ سَبْعَ سَنَابِلَ فِي كُلِّ سُنبُلَةٍ مِّائَةُ حَبَّةٍ ۗ وَاللَّـهُ يُضَاعِفُ لِمَن يَشَاءُ
Ti, kdož vydávají jmění své na stezce Boží, jsou podobni zrnu, z něhož vyrůstá sedm klasů, z nichž každý má sto zrn. A Bůh mnohonásobně odplácí tomu, komu chce (Bekara:261)
Tato slova nemalý počet vykladačů Koránu vyložil jako „a Alláh dá i ještě více než jen sedmsetkrát více.“ Tento názor preferoval mezi jinými např. al-Kurtubí.
Ibn Redžeb al-Hanbelí v díle Latáifu l-me’árif uvádí základní důvody násobení odměny za nějaký dobrý čin:
1. Kvůli hodnotě a výjimečnosti místa, ve kterém se daný zbožný čin vykoná, např. modlitba v Mekce nebo v Medíně je hodnotnější, než modlitba na některém jiném místě. [7]
2. Kvůli vzácnosti a výjimečnosti času, v jakém je daný zbožný skutek vykonán, např. období měsíců ramadánu nebo zu l-hidždža, kdy je v některých hadísech [8] např. malá pouť vykonaná v měsíci ramadánu připodobněna k velké pouti anebo dokonce k pouti vykonané s Prorokem صلى الله عليه و سلم.
3. Kvůli výjimečnosti toho, kdo jej učiní, pro jeho mimořádnou bohabojnost a blízkost k Alláhu, např. v případě zvláštní odměny této ummy oproti ostatním národům a pokolením lidí.
Důležité jsou také okolnosti, za kterých bývá daný zbožný čin vykonáván. Ma’kil ibn Jesár رضي الله عنه uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
الْعِبَادَةُ فِي الْهَرْجِ كَهِجْرَةٍ إِلَىَّ
„Uctívání v době krveprolévání je jako hidžra ke mně.“ [9]
V podobném kontextu se Abú Umejja aš-Ša’bání tázal Abú Se’leby al-Chušeního رضي الله عنه na Boží slova:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا عَلَيْكُمْ أَنفُسَكُمْ ۖ لَا يَضُرُّكُم مَّن ضَلَّ إِذَا اهْتَدَيْتُمْ
Vy, kteří věříte! Za duše své jste sami odpovědni; neuškodí vám ten, kdo zbloudil, jste-li vy sami správnou cestou vedeni (Máida:105).
Abú Sa’leba mu poté vypověděl, že od Proroka صلى الله عليه و سلم slyšel následující vysvětlení těchto slov:
بَلِ ائْتَمِرُوا بِالْمَعْرُوفِ وَتَنَاهَوْا عَنِ الْمُنْكَرِ حَتَّى إِذَا رَأَيْتَ شُحًّا مُطَاعًا وَهَوًى مُتَّبَعًا وَدُنْيَا مُؤْثَرَةً وَإِعْجَابَ كُلِّ ذِي رَأْىٍ بِرَأْيِهِ فَعَلَيْكَ بِخَاصَّةِ نَفْسِكَ وَدَعِ الْعَوَامَّ فَإِنَّ مِنْ وَرَائِكُمْ أَيَّامًا الصَّبْرُ فِيهِنَّ مِثْلُ الْقَبْضِ عَلَى الْجَمْرِ لِلْعَامِلِ فِيهِنَّ مِثْلُ أَجْرِ خَمْسِينَ رَجُلاً يَعْمَلُونَ مِثْلَ عَمَلِكُمْ
„Vy budete jedni druhým přikazovat dobro a chvályhodné věci a zakazovat věci zavrženíhodné a zakázané, až uvidíš, jak je poslouchána hrabivost, následována tužba a dávána přednost vezdejšímu světu a jak se každý, kdo má názor, kochá svým názorem. Potom je na tobě začít se starat výlučně sám o sebe a vystříhat se veřejného mínění, protože věru jsou před vámi dny, kdy bude neochvějnost stejně obtížná jako udržet žhavý uhlík v ruce, ale ten, který tak učiní, získá odměnu padesáti takových mužů, kteří konají to, co konáte vy.“ [10]
V další části námi analyzovaného hadísu nám Prorok صلى الله عليه و سلم ozřejmuje, že i mimo tyto obecně násobené dobré činy existují i jiné, které jsou Alláhu obzvláště drahé a proto za ně odměňuje mimořádným způsobem: „kromě půstu, ten je pro Mne a Já za něj odměňuji.“
Učenci podle al-Džezerího poskytli rozličné odpovědi na otázku proč si v tomto hadíse Alláh půst přisvojuje dokonce ještě více, než ostatní činy uctívání, které jsou tak jako tak věnovány Jemu a vykonávány z touhy po Jeho spokojenosti a odměně.
Podle jedněch nikdo kromě Jediného Alláha nebyl nikdy uctíván půstem. Nevěřící nikdy neuctívali svá falešná božstva půstem, i když znali náboženské rituály odpovídající modlitbě, padnutí na tvář, milodaru, zikru apod. Toto vysvětlení za správné bere imám an-Newewí v komentáři Muslimova Sahíhu a následuje jej velký počet klasických i novodobých učenců.
Jiná skupina učenců smýšlí, že důvod této výsady tkví v tom, že se při půstu člověk vzdává nejzákladnějších tužeb a potřeb svého ega, ke kterým přirozeně tíhne, a to čistě kvůli Alláhu. Tato specifičnost v takové míře neexistuje u žádného jiného typu uctívání. Toto vysvětlení preferuje Ibn Redžeb. Zde srovnává půst s poutí, při níž je zakázán pohlavní styk a používání parfémů, ale dovolena je konzumace jídla a pití, nebo s modlitbou, během níž se sice odkládají veškeré tužby a chtíče, ale jen na tak krátkou dobu, že člověk těžko pocítí, že nejsou naplněny, dokonce zde existuje i doporučení nemodlit se hladový v okamžiku, kdy se chystá jídlo, dokud člověk neukojí hlad. Na rozdíl od modlícího se postící se člověk tímto uctíváním tráví celý den a nenaplnění svých tužeb pociťuje, obzvláště v letním období, kvůli obtížnosti půstu, kvůli horku, síle slunce a délce dne. Činem půstu člověk dává přednost spokojenosti Boží před uspokojením sebe sama. Když se věřící postí, pochopí, že spokojenost jeho Pána leží v zanechání tužeb a poté dá přednost spokojenosti Boží před spokojeností vlastní a nachází slast v zanechávání tužeb kvůli Alláhu, díky víře, že jej Alláh pozoruje a že Jeho odměna a Jeho trest jsou větší a důležitější, nežli tyto tužby samotné. Kvůli tomuto všemu si Alláh mezi všemi ostatními činy zbožnosti přisvojuje pro sebe právě půst. Proto také první generace muslimů říkávaly: „Blahoslaven ten, kdo své nynější tužby odkládá kvůli budoucím, které dokonce ještě ani neviděl.“
Další skupina učenců včele s Ibn Redžebem [11] přišla s vysvětlením, že právě půst překonává obecnou a nejčastější odměny v násobení dobrého skutku sedmsetkrát. Podle nich půst patří Alláhu proto, že se z tohoto pravidla vymyká a je odměňován čistě tak, jak Alláh chce a to mnohem více, nežli jen sedmsetkrát. Tolik, že je to nemožné vyjádřit číslem. Je to proto, že půst si vyžaduje trpělivost (arab. الصبر as-sabr) a Alláh o trpělivých řekl:
إِنَّمَا يُوَفَّى الصَّابِرُونَ أَجْرَهُم بِغَيْرِ حِسَابٍ
a trpělivým bude dána jejich odměna v míře plné, bez počítání. (Zumer:10)
Ve vícero hadísech také Posel Boží صلى الله عليه و سلم nazývá postní měsíc ramadán měsícem trpělivosti. [12]
Ibn Redžeb a další učenci pak trpělivost rozčlenili trpělivost na vytrvalost ve vykonávání Božích přikázání a činů uctívání, neochvějnost ve vyhýbání se Božím zákazům a trpělivost nezbytnou ke snášení velkých životních obtíží, problémů a neštěstí. Půst v sobě spojuje všechny tři tyto kategorie – vytrvalost v poslušnosti, neochvějnost při vyhýbání se zakázanému ukájení tužeb a trpělivost v těžkostech a obtížích, které se mohou dostavit, jako je hlad, žízeň a duševní či tělesná slabost nebo únava.
Jiná skupina učenců smýšlí, že půst si Alláh přisvojil proto, že odměna za něj je zajištěna, neboť je uchráněna i v Den Soudu a nikdo ji postícímu se nebude moci vzít a z půstu nebude bráno vykoupení (arab. كفارة keffára) za vykonané prohřešky vůči ostatním. Toto vysvětlení se uvádí od Sufjána ibn ‘Ujejny. Tedy Alláh tuto odměnu chrání a ponechává ji ve výlučném vlastnictví postícího se, na rozdíl od ostatních zbožných činů, o které člověk může přijít tím, že se stanou vykoupením za jeho prohřešky vůči ostatním, když bude v Soudný Den dorovnáno mezi ním a těmi, kterým ublížil. Potom bude umožněn vstup do Ráje jen pokud po tomto dorovnání člověku zůstane alespoň jeden dobrý čin navíc.
Tohoto vysvětlení se mezi moderními učenci drží i šejch Ibnu l-‘Usejmín:
„Když nadejde Den Soudu a předvolaný služebník zůstal dlužen nahradit nároky lidí, které svým chováním poškodil, některé z jeho dobrých skutků budou odňaty a přidány na váhu těm, kterým bylo z jeho strany ukřivděno – s jedinou výjimkou, a to jeho půstu. Proto věru, nic nebude odňato z jeho půstu, protože tento čin byl zasvěcen výhradně Alláhu a nikoli lidem.
Odměna za půst je tedy určena výhradně postícímu se a nikdy z ní nebude nic odňato, dokonce ani pro nahrazení práva těch, kterým bylo ukřivděno.“ [13]
Na jiném místě vysvětlil s odvoláním na Ibn ‘Ujejnu:
„Když nastane Den Soudu, Alláh předvolá Svého služebníka ke zúčtování a k dorovnání křivd, kterých se tento dopustil vůči jiným. Ty budou dorovnány z jeho dobrých skutků, dokud z nich nezbude nic, s jedinou výjimkou půstu. Pak Alláh nahradí vše, co zůstalo z potřeb ukřivděných, aby byly jejich dotčené nároky dorovnány, načež služebníkovi umožní vstoupit do Ráje.“ [14]
Zajímavé objasnění tohoto hadísu uvádí také Abú Hámid al-Ghazálí:
„Věz, že půst má vlastnost nepřítomnou u ostatních činů uctívání a zbožnosti, že si jej Alláh přisvojil Sám pro Sebe, když řekl: „Půst je Můj a Já za něho odměňuji.“
Specifičnost půstu vychází ze dvou důvodů. Prvním je, že je tajemstvím a skrytým skutkem, který lidé nevidí a proto se půst nevykonává z pokrytectví. Druhým je, že půst je prostředkem k poražení Alláhova nepřítele (tedy šejtána), který bývá posilován jídlem a pitím.“ [15]
Prorokova صلى الله عليه و سلم slova, že Alláh říká, že „postící se zanechává své choutky a své jídlo pouze kvůli Mně“ ukazují na jeden z největších důvodů tolik obrovské odměny půstu. Na základě těchto slov uzavíráme, že pokud by postící se zanechával výše uvedeného z nějakého jiného důvodu, nežli kvůli Alláhu, obrovskou odměnu půstu by nikdy nezískal.
Dvě Prorokem صلى الله عليه و سلم zmíněné radosti postícího se, při přerušení půstu a při setkání se s jeho Pánem, vysvětlují podle al-Džezerího přehledu učenci jako jednak radost z vykonání jednoho Božího příkazu a naději na odměnu od Něj, která je Jím za takový počin dopředu avizována.
Ibn Redžeb navíc uvádí i to, že člověk přirozeně tíhne k jídle a pití a proto má radost, když se k němu může navrátit poté, co po jistou dobu jíst a pít nemohl, obzvláště pokud ḿezitím pocítil potřebu najíst se a napít:
„Věz, že věřící bojuje sám se sebou v měsíci ramadánu hned dvakrát – během dne bojuje, aby se vydržel postit a během noci bojuje, aby vydržel modlit se. Proto kdokoli v sobě tyto dva boje vybojuje, splnil nároky obou (tedy jak modlitby, tak i půstu) a byl trpělivým v dodržování obojího. A takoví budou odměněni bez počítání.“ [16]
Proto také Alláh ty věci, které půst během dne ruší, učinil po setmění dovolenými.
Prorokem صلى الله عليه و سلم zmíněná radost při přerušení půstu je známá z každodenní životní praxe. Postící se cítí bezprostředně před iftárem pocit radosti, štěstí a vnitřního naplnění. Radost z iftáru není nic špatného a nepředstavuje to nedostatek upřímnosti nebo zbožnosti. Tato radost vyvěrá z dobrého pocitu, že jsme úspěšně splnili o jeden Boží příkaz navíc a zvládli se postit další den a také z toho, že je nám po dlouhém dni opět dovoleno jíst a pít, což je vpravdě Boží milost vůči nám lidem, jak je řečeno i v Koránu:
بِفَضْلِ اللَّـهِ وَبِرَحْمَتِهِ فَبِذَٰلِكَ فَلْيَفْرَحُوا هُوَ خَيْرٌ مِّمَّا يَجْمَعُونَ
Nechť radují se z dobrodiní a milosrdenství Božího a z toho všeho a to lepší je než to, co shromažďují. (Júnus:58)
Učenci zdůrazňují, že jídlo konzumované na iftár musí být v každém případě halál. Jinak se potom postící se stane člověkem, který si upírá něco, co Alláh dovolil, ale přerušuje půst něčím, co Alláh zakázal. Kdo by takto jednal, byl by jako ten, jehož příklad uvedl Posel Boží صلى الله عليه و سلم slovy:
يَمُدُّ يَدَيْهِ إِلَى السَّمَاءِ يَا رَبِّ يَا رَبِّ وَمَطْعَمُهُ حَرَامٌ وَمَشْرَبُهُ حَرَامٌ وَمَلْبَسُهُ حَرَامٌ وَغُذِيَ بِالْحَرَامِ فَأَنَّى يُسْتَجَابُ لِذَلِكَ
„Zdvihne ruce k nebi a prosí: „Ó Pane! Ó Pane!“ Ale jeho jídlo je ze zakázaného, jeho pití je zakázané, jeho oděv je zakázaný, žije ze zakázaného. Jak mu potom může být jeho prosba přijata?!“ [17]
Prorokem صلى الله عليه و سلم zmíněná radost při setkání s Alláhem nastane coby důsledek spatření toho, co Alláh připravil pro postící se jako odměnu za jejich půst, neboť postící se tehdy u Alláha najde právě to, co bude potřebovat nejvíce. Vznešený Alláh o tom říká:
وَمَا تُقَدِّمُوا لِأَنفُسِكُم مِّنْ خَيْرٍ تَجِدُوهُ عِندَ اللَّـهِ هُوَ خَيْرًا وَأَعْظَمَ أَجْرًا ۚ
A co jste z dobrých skutků sami pro sebe si předem připravili, to naleznete u Boha lepší a větší v podobě odměny (Muzemmil:20)
يَوْمَ تَجِدُ كُلُّ نَفْسٍ مَّا عَمِلَتْ مِنْ خَيْرٍ مُّحْضَرًا وَمَا عَمِلَتْ مِن سُوءٍ تَوَدُّ لَوْ أَنَّ بَيْنَهَا وَبَيْنَهُ أَمَدًا بَعِيدًا ۗ وَيُحَذِّرُكُمُ اللَّـهُ نَفْسَهُ ۗ وَاللَّـهُ رَءُوفٌ بِالْعِبَادِ
V ten den nalezne každá duše před sebou to, co vykonala dobrého, i to, ca provedla špatného, a tehdy zatouží, aby mezi ní a oním byla vzdálenost velká. Bůh vás varuje před sebou samým a Bůh je shovívavý k služebníkům Svým. (Áli ‘Imrán:30)
فَمَن يَعْمَلْ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ خَيْرًا يَرَهُ وَمَن يَعْمَلْ مِثْقَالَ ذَرَّةٍ شَرًّا يَرَهُ
A kdo učinil dobra jen za váhu prášku, uzří je, a kdo učinil zla jen za váhu prášku, uzří je. (Zelzela:7-8)
Dny ubíhající na tomto světě jsou tedy jako skladiště toho, co v nich kdo vykoná, ať už dobrého, či zlého. Když potom nadejde Soudný Den, tato skladiště se otevřou a bohabojní v nich najdou pocty a hrdost, zatímco hříšníci jen samé ponížení a výčitky svědomí.
Posel Boží صلى الله عليه و سلم uzavírá náš předmětný hadís slovy: „Při Tom, v Jehož Ruce je Muhammedův život, zápach z úst postícího se je Alláhu milejší, nežli vůně mošusu.“ V Muslimově verzi je upřesňující dodatek „v Soudný Den.“
Islámští učenci podle al-Džezerího poskytli několik různých komentářů těchto slov, které se mohou svést na dvě základní linky chápání tohoto a jemu podobných hadísů. První skupina smýšlí, že je nutno hadís pochopit doslovně a v tomto smyslu přináší solidní a šarí’atsky platné argumenty. Nicméně nemalé množství učenců zvučných jmen chápe tento a jemu podobné hadísy v přeneseném smyslu a ke svému stanovisku dospěli rovněž díky množství jiných argumentů.
Al-Ma´zerí pravil: „Zde se jedná o přenesený význam, protože příjemné vůně jsou nám milé a proto je půst také připodobněn k tomuto příkladu, je to uctívání Alláhu tak drahé, jako je člověku milý nejvybranější parfém.“ [18]
Naproti tomu další uvedli, že zápach z úst postícího se bude v Soudný Den přeměněn Alláhem na vůni lepší, než je vůně mošusu, opíraje se o dodatek o Soudném Dni. Ibn Hadžer s odvoláním na kádí Husejna uvádí, že různé skutky zbožnosti v Soudný Den dostanou svou vůni, kterou budou vonět a vůně půstu bude v porovnání s ostatními akty uctívání jako mošus v porovnání s ostatními parfémy.
Další řekli, že zápach z úst postícího se s sebou přináší větší odměnu, než je cena nejvybranějšího mošusu, který je voňavý a příjemný vždy a za všech okolností.
Existuje i názor, podle kterého je tento zápach z úst postícího se u Alláha voňavější, nežli je oblíbena vůně mošusu u lidí.
Další komentátoři kategoricky tvrdí, že hadís je nutno pochopit doslova, neboť se jedná o popis situace postících se a půstu na tomto světě, přičemž na světě onom přichází další nezměrná odměna.
An-Newewí uvádí jako nejschopnější ten výklad, podle něhož je odměna za zápach z úst postícího se větší, než odměna za použití voňavého mošusu, který je chvályhodné použít na naučných sezeních, kroužcích zikru a při ostatních požehnaných příležitostech. [19]
Podle al-Beghawího se jedná o pochvalu postících se a o výraz spokojenosti Alláha s jejich činy. Podobné uvádí al-Kudúrí od učenců hanefíjského mezhebu, kádí Ibnu l-‘Arabí za málikovce, Abú Bekr as-Sa’búní z řad šáfi’ovců. Všichni se shodují na tom, že se tímto chce říci, že Alláh je spokojen s tím, že se postící oddávají půstu a že tento půst od nich Alláh přijme.
A Alláh ví nejlépe.
_________________________________________________
[1] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5927; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1151.
[2] Viz Muslim v Sahíhu, hadís č. 1151.
[3] Muttefekun ‘alejhi. Zaznamenal jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1904; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1151; Málik v Muwatta´u, 1/256; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 2326; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 764; a an-Nesáí v Sunenu, hadísy č. 2216 a 2220. Ve verzi al-Buchárího a Abú Dáwúda se objevuje dodatek: „Půst je štít. Když se někdo z vás bude postit, nechť nehovoří nepřístojná slova a necht nezvedá hlas. Pokud jej někdo bude nadávat nebo ho rozčilovat, nechť řekne: „Věru já se postím, věru já se postím.“
[4] Viz Džámi’u l-usúl, komentář hadísu č. 7134.
[5] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenal jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6491; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 131.
[6] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1895.
[7] Hadísy o tom zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1190; Muslim v Sahíhu, hadís č. 1394. Pro jeho výklad a přehled různých verzí viz Džámi’u l-usúl, 19/ 284-286.
[8] Hadísy o tom zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1863; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1255.
[9] Zaznamenali Muslim v Sahíhu, hadís č. 2948; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2201; a Ibn Mádža v Sunenu, 3958.
[10] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3058 jako hasan gharíb.
[11] Viz Latáifu l-me’árif, str. 150.
[12] Viz delší hadís v Abú Dáwúdově Sunenu, hadís č. 2428; v Sunenu Ibn Mádže, hadís č. 1741.
[13] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 5/266.
[14] Viz Medžálisu š-šehri ramadán, str. 15.
[15] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 1/211. Srov. Také s vysvětlením Ibn Kudámy al-Makdisího v Minhádžu s-sálikín, pod. č. 42. Viz také al-Kurtubí v Džámi’u l-ahkám, 1/256.
[16] Viz Latáifu l-me’árif, str. 171.
[17] Jako součást delšího hadísu zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1015.
[18] Uvádí an-Newewí v Šerhu Sahíhi Muslim, 4/287. Totéž uvádí Ibn Hadžer ve Fethu l-Bárí, 4/127.
[19] Viz Šerhu Sahíhi Muslim, 4/288.