Mikdám ibn Me’ádíkerib رضي الله عنه vyprávěl: „Slyšel jsem, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا مَلأَ آدَمِيٌّ وِعَاءً شَرًّا مِنْ بَطْنٍ بِحَسْبِ ابْنِ آدَمَ أُكُلاَتٌ يُقِمْنَ صُلْبَهُ فَإِنْ كَانَ لاَ مَحَالَةَ فَثُلُثٌ لِطَعَامِهِ وَثُلُثٌ لِشَرَابِهِ وَثُلُثٌ لِنَفَسِهِ
Mikdám ibn Me’ádíkerib رضي الله عنه vyprávěl: „Slyšel jsem, jak Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
مَا مَلأَ آدَمِيٌّ وِعَاءً شَرًّا مِنْ بَطْنٍ بِحَسْبِ ابْنِ آدَمَ أُكُلاَتٌ يُقِمْنَ صُلْبَهُ فَإِنْ كَانَ لاَ مَحَالَةَ فَثُلُثٌ لِطَعَامِهِ وَثُلُثٌ لِشَرَابِهِ وَثُلُثٌ لِنَفَسِهِ
„Člověk nenaplní nádobu horší, nežli je jeho břich. Synu Adamovu stačí sníst soust jen tolik, kolik mu umožní vzpříma stát. A pokud to není možné, nechť nechá třetinu pro svůj pokrm, třetinu pro svůj nápoj a třetinu, aby mohl volně dýchat.“ [1]
V Ibn Hibbánově verzi stojí:
…فإنْ كان لا بدَّ …
„…a když už není zbytí…“ [2]
A v Ibn Mádžově verzi stojí:
…فَإِنْ غَلَبَتِ الآدَمِيَّ نَفْسُهُ …
„…a když už člověka přemůže jeho ego …“ [3]
At-Tirmizí uvádí tento hadís ve svém Sunenu v Knize o odříkání v kapitole O tom, co se dochovalo ohledně zavrženíhodnosti obžerství.
Ibnu l-Kajjim al-Džewzíja vysvětlil:
„Fyzické choroby vznikají díky nadměrnému příjmu látek do těla cestou potravy v takovém množství, že to škodí přirozeným tělesným funkcím. A takové choroby patří svým výskytem k nejčastějším. Jsou způsobeny tím, že člověk toho spořádá více potravy a tím, že člověk začne jíst ještě předtím, než dostatečně strávil předchozí chod, že se přejídá, že pojídá nadměrné množství jídla, více, než jeho tělo spotřebuje a že jí to, co má jen pramalou nutriční hodnotu a co je jen pomalu vstřebáváno tělem. Také vznikají tím, že člověk konzumuje mnoho roztodivných potravin a složité pokrmy velmi komplikovaného složení. Když pak někdo naplní své útroby takovými jídly a pokud se to pro něho stane zvykem, může mu to způsobit rozmanité zdravotní obtíže. (…)
Posel Boží صلى الله عليه و سلم nám zde ukazuje, že člověku stačí jídla jen tolik soust, kolik ho udrží v chodu, tedy doslova kolik umožní člověku udržet si vzpřímenou páteř, to znamená tolik, kolik ho fyzicky neoslabí či nezpůsobí pokles jeho sil. Kdokoli zachází za tuto mez, ten nechť naplní své břicho nanejvýš z jedné třetiny, nechávaje další třetinu pro vodu a poslední pro vzduch. To je nejzdravější pro tělo i srdce, neboť pokud je břicho přeplněno potravou, není v něm dostatek místa pro pití a když se dodá i pití, nezbude už místa pro dýchání. Tím je člověk vystaven nevolnosti a mdlobám. Kdo se přejí, cítí, jakoby nesl těžké břemeno. A takový stav vede ke zkažení srdce. Končetiny se stanou příliš línými, aby vykonávaly náboženské povinnosti a svižně a agilně konaly pro potěchu Boží. Namísto toho rychle a poslušně plní požadavky tužeb, které je ženou k tomu, aby co nejdříve zase nasytili břicho.“ [4]
______________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2380 jako hasan sahíh. Zaznamenali ho též an-Nesáí v as-Sunenu l-kubrá, hadís č. 6769; a Ahmed v Musnedu, 4/132, hadís č. 17186. Jako sahíh jej potvrdil i al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 1939.
[2] Zaznamenal Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 674, Šu’ajb al-Arnáút poznamenal, že jeho isnád je sahíh podle podmínek Muslima.
[3] Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3474. Al-Albání doložil jako sahíh v Silsilatu ahádísi s-sahíha, hadís č. 2265.
[4] Viz at-Tibbu n-nebewí, str. 20-21.