Vysvětlení hadísu, že ruka, která dává je lepší, než ruka, která bere, díl ii.

Ohledně výjimky nezbytné nutnosti a žádání vládce se nám dochovalo svědectví Kabísy ibn Muchárika al-Hilálího رضي الله عنه, jenž vypověděl: „Tížilo mne břemeno něčeho, co jsem musel splatit. Přišel jsem za Poslem Božím صلى الله عليه و سلم a on mi řekl:

أَقِمْ يَا قَبِيصَةُ حَتَّى تَأْتِيَنَا الصَّدَقَةُ فَنَأْمُرَ لَكَ بِهَا

„Počkej, až obdržím milodar, potom přikážu, aby ti z něj dali.“ Pak dodal:

يَا قَبِيصَةُ إِنَّ الْمَسْأَلَةَ لاَ تَحِلُّ إِلاَّ لأَحَدِ ثَلاَثَةٍ رَجُلٌ تَحَمَّلَ حَمَالَةً فَحَلَّتْ لَهُ الْمَسْأَلَةُ فَسَأَلَ حَتَّى يُصِيبَهَا ثُمَّ يُمْسِكُ وَرَجُلٌ أَصَابَتْهُ جَائِحَةٌ فَاجْتَاحَتْ مَالَهُ فَحَلَّتْ لَهُ الْمَسْأَلَةُ فَسَأَلَ حَتَّى يُصِيبَ قِوَامًا مِنْ عَيْشٍ ‏”‏ ‏.‏ أَوْ قَالَ ‏”‏ سِدَادًا مِنْ عَيْشٍ ‏”‏ ‏.‏ ‏”‏ وَرَجُلٌ أَصَابَتْهُ فَاقَةٌ حَتَّى يَقُولَ ثَلاَثَةٌ مِنْ ذَوِي الْحِجَا مِنْ قَوْمِهِ قَدْ أَصَابَتْ فُلاَنًا الْفَاقَةُ فَحَلَّتْ لَهُ الْمَسْأَلَةُ فَسَأَلَ حَتَّى يُصِيبَ قِوَامًا مِنْ عَيْشٍ – أَوْ سِدَادًا مِنْ عَيْشٍ – ثُمَّ يُمْسِكُ وَمَا سِوَاهُنَّ مِنَ الْمَسْأَلَةِ يَا قَبِيصَةُ سُحْتٌ يَأْكُلُهَا صَاحِبُهَا سُحْتًا ‏

„Žebrání, ó Kabíso, je věru možno jen pro tři typy lidí. Pro muže, kterého tíží finanční závazek, kterému je pak dovoleno žebrat, dokud jej nebude schopen splatit, načež musí přestat. Muže, kterého postihla pohroma a zničila jeho majetek, kterému je dovoleno žebrat, dokud nedostane, co mu stačí k živobytí (nebo řekl: „co mu zajistí smysluplné žití“). A muže, kterého chudoba srazila na kolena o kterém tři jeho soudní soukmenovci dosvědčí, že ten a ten byl sražen chudobou na kolena. Pro takového je žebrota dovolena, aby získal, co mu stačí k živobytí (nebo řekl: „co mu zajistí smysluplné žití“) a potom musí přestat. Žebrat z jakéhokoli dalšího důvodu, Kabíso, je zakázáno, a kdokoli se toho dopustí, pojídá z toho, co je zakázáno.“ ^[1]

Na základě těchto hadísů lze uzavřít, že žebrání a závislost na žebrotě napadá nejcitlivější část lidské osobnosti – tedy čest a hrdost člověka. V souvislosti s žebráním tedy existují jen dvě situace, kdy není zakázáno, nebo alespoň zavrženíhodno, a to buď když někdo žádá o něco svého opatrovníka, někoho, kdo je pověřen, aby se o něj staral, anebo pokud se člověk nachází v nějaké krajní a beznadějné situaci, ze které si nemůže pomoci sám a nezbývá mu nic jiného, nežli žebrat.

Všechna tato upozornění a připomínky dokazují, že žebrota je, jak uvádí Ibnu l-Kajjim, křivdou vůči Vznešenému Alláhu a pak také vůči tomu, od kterého se žebrá a dokonce i vůči žebrákovi samému. Žebrák křivdí Alláhu, protože žádá od někoho jiného, než od Alláha, což je samo jistým způsobem služby a spoléhání se, čímž se pomalu narušuje čistota ryzího monoteizmu a ideje víry. Je křivdou vůči tomu, od koho se žebrá, neboťje vystaven nepříjemné situaci a přiváděn do rozpaků, pokud z nějakého důvodu nemůže nebo nechce milodar udělit – když ho dá, dá ho nerad a s mrzutostí, když ho dát odmítne, bude se stydět a hanbit. Žebráním křivdí člověk i sám sobě, protože ponižuje a koří se před někým jiným, nežli před Alláhem. Klesá na nejnižší úroveň, ztrácí čest, sebevědomí a hrdost, stává se závislým na ostatních lidech. Toto je podstata křivdy, které se žebrák prosící od lidí dopouští sám vůči sobě.

V islámském státě, kde platí islámská jurisdikce, má vládce teoreticky právo potrestat a převychovávat každého zdravého, pro práci způsobilého jedince, který si udělal řemeslo z toho, že žije na úkor společnosti, považujíce žebrotu za své zaměstnání a zekát za svůj nárok. Dávat zekát takovým lidem je zakázáno (arab. حرام harám) a jejich žebrota je hříchem. Ačkoli neexistuje precedens jak přesně tomuto zamezit a jak konkrétně potrestat ty, kteří se toho dopouští. ^[2]

Islám také odsuzuje lenost a pasivitu (arab. كسل kesel), neboť toto byla jedna z vlastností, před kterými se podle Anase ibn Málika رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه و سلم utíkal v ochranu Všemohoucího Alláha slovy:

اللَّهُمَّ إِنِّي أَعُوذُ بِكَ مِنَ الْهَمِّ وَالْحَزَنِ، وَالْعَجْزِ وَالْكَسَلِ، وَالْجُبْنِ وَالْبُخْلِ، وَضَلَعِ الدَّيْنِ، وَغَلَبَةِ الرِّجَالِ

„Alláhumme inní a’úzu bike mine l-hammi we l-hazni we l-‘adžzi we l-keseli we l-džubni we l-buchli we dala’i d-dejni we ghalebeti r-ridžál, tj. Ó Alláhu, utíkám se k tobě před starostí i hoří, před nemohoucností i leností, před zbabělostí i lakotou, před tím, aby mne udolal dluh i před tím, aby mne přemohli lidé.“ ^[3]

Anas ibn Málik رضي الله عنه také uvádí, že k Poslu Božímu صلى الله عليه و سلم jednou přišel nějaký muž z ansárů a žádal ho o něco, zač by se najedl a z čeho by žil. Posel Boží صلى الله عليه و سلم se jej zeptal:

‏ لَكَ فِي بَيْتِكَ شَىْءٌ ‏

„Nemáš doma nic?“

Dotyčný odpověděl: „Mám jen ubrus, jeden kus z něj používám jako oděv a druhý prostírám. Mám dřevěný hrnek, ze kterého já i moje rodina pijeme vodu.“

Posel Božíصلى الله عليه و سلم dotyčnému nařídil, aby mu obě věci donesl a když tak i učinil, vzal si je Prorok صلى الله عليه و سلم do rukou a zvolal:

مَنْ يَشْتَرِي هَذَيْنِ

„Kdo tyto dvě věci koupí?“

Kdosi z přítomných řekl: „Dám za ně jeden stříbrný dirhem.“ Druhý řekl: „Já si je vezmu za dva dirhemy.
“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم mu je tedy prodal za dva dirhemy, dal je onomu muži z ansárů a řekl mu:

‏ اشْتَرِ بِأَحَدِهِمَا طَعَامًا فَانْبِذْهُ إِلَى أَهْلِكَ وَاشْتَرِ بِالآخَرِ قَدُومًا فَأْتِنِي بِهِ

„Za jeden dirhem nakoupíš sobě a své rodině jídlo a za druhý koupíš sekyrku, kterou mi pak doneseš.“

Když mu ji potom donesl, Prorokصلى الله عليه و سلم mu na záda naložil otep dříví a řekl mu:

‏ اذْهَبْ فَاحْتَطِبْ وَلاَ أَرَاكَ خَمْسَةَ عَشَرَ يَوْمًا

„Běž, toto dříví naštípej (a prodej) a ať tě patnáct dní nevidím.“

Dotyčný odešel a po patnácti dnech se k Prorokovi صلى الله عليه و سلم vrátil s patnácti dirhemy čistého výdělku, za které si nakoupil jídlo a nějaké šaty, načež mu Posel Božíصلى الله عليه و سلم řekl:

‏ ذَا خَيْرٌ لَكَ مِنْ أَنْ تَجِيءَ وَالْمَسْأَلَةُ نُكْتَةٌ فِي وَجْهِكَ يَوْمَ الْقِيَامَةِ إِنَّ الْمَسْأَلَةَ لاَ تَصْلُحُ إِلاَّ لِذِي فَقْرٍ مُدْقِعٍ أَوْ لِذِي غُرْمٍ مُفْظِعٍ أَوْ دَمٍ مُوجِعٍ

„Toto je lepší, než abys v Soudný Den přišel s černou tečkou na tváři. Žebrota je dovolena jen pro zcela chudobné, hluboce zadlužené, nebo pro ty, kteří musí splatit odškodné za prolitou krev.“ ^[4]

Ona černá tečka v Soudný den odkazuje na zčernání tváří hříšníků, protože dotyčný by se tím, že by jen neproduktivně od ostatních žebral, ač by vlastně nemusel, dopustil hříchu.

Abú Sa’íd al-Chudrí رضي الله عنه slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم ohledně osobní soběstačnosti říci také toto:

مَا يَكُنْ عِنْدِي مِنْ خَيْرٍ فَلَنْ أَدَّخِرَهُ عَنْكُمْ وَمَنْ يَسْتَعْفِفْ يُعِفَّهُ اللَّهُ وَمَنْ يَسْتَغْنِ يُغْنِهِ اللَّهُ وَمَنْ يَصْبِرْ يُصَبِّرْهُ اللَّهُ وَمَا أُعْطِيَ أَحَدٌ مِنْ عَطَاءٍ خَيْرٌ وَأَوْسَعُ مِنَ الصَّبْرِ

„Cokoli dobrého já mám, vám nikdy neupřu. Kdokoli se zdrží žebrání, toho Alláh obdaří zdrženlivostí (před chtíči). Kdokoli se snaží o soběstačnost, toho Alláh učiní soběstačným a kdokoli bude vytrvalý, tomu Alláh dá sílu vytrvat. A nikomu nebylo dáno daru lepšího a hodnotnějšího, než je vytrvalost.“ ^[5]

Uvádí se, že důvodem vyřčení tohoto hadísu bylo, že jistý muž z ansár žebral u Proroka صلى الله عليه و سلم tak dlouho, že mu již nic z toho, co určil pro potřebné, nezbylo.

Slova „kdokoli se zdrží žebrání, toho Alláh obdaří zdrženlivostí“ podle imáma al-Kurtubího znamenají, že ho Alláh odmění za jeho zdrženlivost tím, že bude spokojen s tím málem, co má, budou ukojeny jeho životní potřeby a že si zachová svou osobní hrdost. Ibnu t-Tín pravil: „Buď mu Alláh dá jmění dostačující k tomu, aby nemusel prosit ostatní, nebo jej obdaří spokojeností s tím, co má.“ ^[6] at-Tíbí mezi nimi spojuje takto: „Kdo prosí Alláha, aby ho zachránil před žebrotou, tomu Alláh pomůže se žebroty zdržet tím, že jej uchrání, aby neupadl v to, co je zakázáno. Jinými slovy dotyčný bude spokojen i s tím málem, co má a bude se zdráhat prosit od ostatních. Bude pro něj snadné spokojit se s málem a tato vlastnost je pokladem, který se nikdy nevyčerpá.“ ^[7]

Šejch Ibn Usejmín jednoduchým příkladem vysvětlil, že tento princip platí i šířeji, než jen ve sféře peněžní:

„Kdokoli se snaží vysříhat se toho, co Alláh zakázal, i ve vztahu k ženám, toho Alláh učiní spokojeným s tím, co mu dovolil a učiní ho cudným.

Člověk následující jen své vlastní tužby a chtíče ve vztahu ke svým fyzickým choutkám a potřebám, je jistojistě odsouzen ke zkáze – protože bude následovat své tužby a chtíče, začne prahnout po ženách a bude ztracen. Jeho oči budou smilnit, jeho uši budou smilnit, jeho ruce budou smilnit, jeho nohy budou smilnit a nakonec sesmilní i jeho pohlaví. A smilstvo je odporný skutek, Alláh nás před ním chraň.

Ale pokud se člověk vynasnaží zdržet se tohoto zakázaného jednání, Alláh Vznešený ho obdaří spokojeností a uchrání jeho i jeho rodinu.“ ^[8]

Slova „Kdokoli se snaží o soběstačnost, toho Alláh učiní soběstačným,“ odkazují podle al-Kurtubího na někoho, kdo o pomoc prosí výhradně Vznešeného Alláha a nikoho jiného – a takovému Alláh postačí. Tedy obdaří jej tím, co ho učiní soběstačným, nezávislým na ostatních, nebude mít potřebu žádat je o něco. V jeho srdci On stvoří spokojenost (arab. قناعة kaná’a), protože spokojenost je bohatstvím srdce. ^[9]

Podle al-Kárího je tato slova třeba chápat takto:

„Kdokoli se navenek zachová tak, jako by byl soběstačný a neměl potřebu prosit o něco z majetku lidí, do té míry, že by si nezasvěcený pomyslel, že se dotyčnému daří dobře, protože nikdy o nic neptá, tomu Alláh postačí, tj. učiní ho nezávislým na ostatních a obdaří jej spokojeností a pocitem, že od nikoho nic nepotřebuje.“ ^[10]

Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:

„Kdokoli se chce spokojit s tím, co mu Alláh nadělil, a chce cítit, že nic od ostatních lidí nepotřebuje, tomu Vznešený Alláh vystačí. Naproti tomu ten, který žebrá od lidí a cítí, že potřebuje to, co mají jiní, se nikdy tohoto pocitu a této potřeby – Bože chraň – nezbaví a nikdy nepocítí, že nepotřebuje nic si od lidí vyptávat. To proto, že spokojenost je v srdci. Tedy kdokoli bude chtít pocítit, jaké je to spokojit se s tím, čím jej Alláh obdařil a necítit žádnou potřebu žadonit jiné o něco z toho, co mají, tomu Alláh postačí a dá mu okusit pocitu, že nic od lidí nepotřebuje. Učiní ho hrdým člověkem cti, který si od nikoho nic neptá.“ ^[11]

Podobně, jako pravil Posel Boží صلى الله عليه و سلم:

‏ لَيْسَ الْغِنَى عَنْ كَثْرَةِ الْعَرَضِ، وَلَكِنَّ الْغِنَى غِنَى النَّفْسِ

„Bohatství nespočívá v množství majetku, nýbrž bohatstvím je bohatství uvnitř sebe sama.“ ^[12]

Mezi příkazem nezáviset na pomoci druhých a pravidlem, že ruka která dává, je lepší, než ruka, která bere, spojuje i tato verze našeho ústředního hadísu, zaznamenaná imámem Ahmedem od Hakíma ibn Hizáma رضي الله عنه, který slyšel Posla Božího صلى الله عليه و سلم říci:

الْيَدُ الْعُلْيَا خَيْرٌ مِنْ الْيَدِ السُّفْلَى وَلْيَبْدَأْ أَحَدُكُمْ بِمَنْ يَعُولُ وَخَيْرُ الصَّدَقَةِ مَا كَانَ عَنْ ظَهْرِ غِنًى وَمَنْ يَسْتَغْنِ يُغْنِهِ اللَّهُ وَمَنْ يَسْتَعْفِفْ يُعِفَّهُ اللَّهُ

„Horní ruka je lepší, než ruka dolní, začni od těch, které jsi povinen živit. Nejlepším milodarem je ten, který pokud dáš, sám zůstaneš soběstačným. Kdokoliv si bude přát být soběstačným, toho Alláh učiní soběstačným. A kdokoli se vynasnaží zdržet se žebrání od lidí, toho Alláh učiní spokojeným.“

Hakím se zeptal: „To bychom neměli prosit ani od tebe, ó Posle Boží?“

Odpověděl:

وَمِنِّي

„Ani ode mne.“

Hakím dodal: „Již nikdy nenechám svou ruku být pod rukou kohokoli jiného mezi Araby.“ ^[13]

As-Sindí k tomuto hadísu uvedl:

„Hakímova slova „a to bychom neměli ptát ani od tebe“ znamenají: „a to je nepřístojné žádat i od tebe?“ ^[14]

Slova o snaze zdržet se žebrání al-Kurtubí vysvětluje jako vnitřní boj sám se sebou a snahu o trpělivé snášení nouze, dokud Alláh dotyčnému živobytí nezajistí. Kdo se k tomuto odhodlá, toho Alláh obdaří sebekontrolou a výdrží, díky níž přečká těžké období, aniž by klesl k tomu, že by musel žebrat. Pomůže mu získat to, co žádá. ^[15]

Ibnu l-Džewzí říká:

„Vzhledem k tomu, že zdržení se žebroty vyžaduje ukrytí své nuzné situace před ostatními a jednání, jako by dotyčný ani nepotřeboval pomoc, dotyčný se začne chovat tak, jak to od něho Alláh chce, aniž by to ostatní zpozorovali. Proto jej také odmění shodně míře jeho upřímnosti. Trpělivost je popisována jako jeden z největších darů, který může být člověku věnován, protože krotí ego, aby nedělalo to, co si zamane a zdržovalo se toho, co se mu nelíbí, neboť činění nebo nečinění toho by pro dotyčného v dlouhodobější horizontu znamenalo újmu.“ ^[16]

Al-Kárí o trpělivém snášení takové hmotné nouze a důvodu odměny za ni dodal:

„To proto, že postavení trpělivosti je nejvyšší, neboť v sobě zahrnuje vícero ctností, které jsou spolu spojeny.“ ^[17]

Al-Kurtubí dodává, že toho, kdo se zdrží žebrání, Alláh učiní spokojeným s tím, co má:

„Odmění ho za to, že se zdržel žebroty od lidí tím, že uchrání jeho osobní důstojnost a naplní jeho potřeby.“ ^[18]

Ibn Battál zdůvodnil obrovskou odměnu toho, kdo se zdrží žebroty a snaží se osvobodit ekonomické závislosti na druhých, takto:

„U Alláha nejvyšší postavení mezi trpělivými mají ti, kteří se neochvějně zdržují toho, co Alláh zakázal a jsou vytrvalí v konání toho, co přikázal. Kdokoli tak učiní, stane se elitou mezi služebníky Božími.“ ^[19]

Dnešní muslimové bývají nezřídka pasivními příjemci plodů cizí práce a sami se často nijak nepodílejí na vlastním výdělku a zlepšení své osobní či kolektivní situace, či dokonce jako jedinci i jako komunity prosí o pomoc, ač sami pomoc ve skutečnosti nepotřebují.

Naproti tomu zbožní předkové této ummy velmi dbali na to, aby byli nezávislými po všech stránkách a ve všech ohledech, aby od lidí nežebrali a vydělávali si sami na sebe, pokud to je alespoň jen trochu možné. Tato činorodost a aktivita byla také jedním z typických rysů jejich přístupu k životu, na němž se manifestovala jejich věrouka a způsob chápání náboženství.

Imám al-Berbehárí, vysvětlujíce cestu zbožných předků ve svém díle Šerhu s-Sunna, pravil:

„Prostředky a způsoby výdělku jsou vám jasné a zřejmé, jsou neomezené, kromě toho, co je očividnou zkažeností. Pokud jde o zkažené věci, (v případě krajní nouze) je z nich dovoleno brát si jen minimum nezbytné k přežití. Neříkejte: „Odvrhnu prostředky k živobytí a budu brát jen to, co mi poskytnou lidé.“ Toto Prorokovi صلى الله عليه و سلم společníci nikdy nedělali a ani tak nečinili učenci po nich až do dnešních dnů. Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Výdělek, byť by nějaká jeho část byla podřadá, je lepší, než záviset na pomoci ostatních lidí.“ ^[20]

Šejch al-Fewzán vysvětlil tato slova jako:

„Někteří lidé říkají: „Spoléhám se na Alláha a plně se oddám uctívání a hledání nauky a lidé se o mě postarají.“ Toto není dovoleno. Naopak, na tobě je snažit se zaopatřit sám sebe natolik, nakolik to postačuje tobě, tvé manželce, tvým dětem a ostatním ve tvé domácnosti. Je tvou povinností hledat si obživu a toto je také formou uctívání. Neseď a nečekej na dobročinnost ostatních lidí. Hledat obživu je povinností, která leží na tvých bedrech.

Vznešený Alláh praví:

وَتَزَوَّدُوا فَإِنَّ خَيْرَ الزَّادِ التَّقْوَىٰ

a zásobte se na cestu, však nejlepší zásobou na cestu je bohabojnost! (Bekara: 197)

Autor dále pokračuje, že ani Prorokovi společníci رضي الله عنهم أجمعين ani učenci po nich něco takového nepraktikovali. Něco takového se nedělalo. Jen nečině sedět a čeka
t na obživu, hledíce prosebně do rukou lidí, něco takového nedělal ani jeden jediný z nich! A oni byl těmi nejvíce bohabojnými a Alláha nejoddaněji uctívajícími ze všech lidí! Nicméně byli lidmi činu a práce. Byli mezi nimi rolníci i obchodníci, jako byl Abú Bekr as-Siddík, az-Zubejr ibn ‘Awwám, ‘Abdurrahmán ibn ‘Awf, Osmán ibn ‘Affán رضي الله عنهم أجمعين – všichni tito byli bohatí, úspěšní ve svém zaměstnání, a jsou mezi nejlepšími ze společníků Prorokových!

Utráceli na cestě Boží a ze svého majetku financovali i celé armády. Nezavrhli samostatnou výdělečnou činnost. Abú Bekr رضي الله عنه se věnoval koupi i prodeji a čas od času pomáhal samotnému Prorokovi صلى الله عليه و سلم, když jej vyslal do Mekky. Pomáhal mu v tom, co je dobře známo. Krmil potřebné, odkupoval otroky vystavované mučení a propouštěl je na svobodu, jako Bilála رضي الله عنه a ostatní jemu podobné. Nevzdal se vlastní práce a (byť by mohl) neřekl si: „Sednu si a oddám se uctívání Alláha, protože jsem společníkem Posla Božího!“ ^[21]

Ohledně autorem uváděných Omarových slov o výdělku z byť i podřadné práce říká:

„Tedy raději se chop práce, byť je i vnímána jako podřadná, jako je například baňkování, a výdelek využij, abys živil sám sebe. A toto je pro tebe lepší, než žebrat od lidí a ponižovat se před nimi.“ ^[22]

Chalífa Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه kritizoval neplodnou zahálku slovy: „Nenávidím, když někdo zahálčivě chodí sem a tam a nepracuje ani pro svět tento, ani pro onen.“ ^[23]

Uvádí se také, že Omar řekl také: „Nechť nikdo z vás nesedí čekajíce na své živobytí a prosíce Alláha: „Ó Alláhu, dej mi živobytí!“ Vždyť vy dobře víte, že ani zlato, ani stříbro z nebe nepadá!“ Jednou také uviděl žebráka s vakem plným jídla na zádech. Sebral mu jeho zásoby a hodil je sežrat velbloudům určeným a vybraným jako zekát, načež onomu žebrákovi řekl: „Tak a nyní si můžeš žebrat, o co jen chceš.“ ^[24]

Uvádí se také, že jeden zbožný muž jménem Šekík al-Balchí se vydal na cestu, aby obchodoval a vydělával. Na odchodu se rozloučil se svým přítelem a šejchem Ibráhímem ibn Adhemem a sdělil mu, že jeho cesta potrvá dlouhou dobu. Neuběhlo však mnoho dní a Šekík se vrátil. Když jej Ibráhím spatřil v mešitě, udiveně se ho zeptal: „Proč ses tak rychle vrátil?“ Šekík odpověděl: „Na cestě jsem spatřil jednu velmi zvláštní věc, načež jsem se rozhodl, že dál už nepůjdu.“ „To bude v pořádku, co jsi to viděl?“ zeptal se Ibráhím. Šekík odpověděl: „Putoval jsem a unavil jsem se, proto jsem se rozhodl odpočinout si v jedné pusté a neúrodné oblasti. Tam jsem si všiml jednoho slepého a zmrzačeného ptáka a řekl jsem si: „Jak zde ten pták vůbec může přežít, na tak odlehlém místě, ani nevidí a ani se nemůže hýbat.“ Neuběhla dlouhá doba a uviděl jsem, jak doletěl jiný pták a tomu prvnímu donesl potravu. To se opakovalo ještě několikrát za den. Řekl jsem si: „Ten, Který dal obživu tomuto ptáku na tak pustém a neúrodném místě, zajisté dá obživu i mně samotnému!“ Proto jsem od dalšího cestování upustil a vrátil jsem se.“ „Ty jsi ale podivín, Šekíku,“ řekl Ibráhím ibn Adhem, „proč jsi přijal být slepý a zmrzačený pták, žijící z cizí pomoci? Proč jsi nechtěl být ten druhý pták, který se snaží získat potravu nejprve pro sebe a potom pomáhat i slepým a nemohoucím? Což nevíš, že horní ruka je lepší, než dolní!?“ Když Šekík uslyšel tato slova, vstal a políbil Ibráhímovi ruku se slovy: „Ty jsi náš učitel,“ načež se vrátil ke svému obchodu a podnikání. ^[25]

Právě samostatnost a nikoli pasivní čekání a spoléhání se na druhé je to, co vyzdvihují a k čemu vybízejí i dnešní učenci. Šejch Bedr ibn Muhammed al-Bedr al-‘Inazí uvedl, že velký učenec moderní doby, šejch Ibn Báz, pravil: „Tedy ty, služebníče Boží, se co nejvíce vynasnaž sám si nalézt prostředky k vlastnímu živobytí! Vydělávej si povoleným způsobem a osvoboď se od závislosti na ostatních lidech, které žádáš o pomoc. A hleď si jen těch způsobů obživy, které islám dovoluje.“ ^[26]

_______________________________________

[1] Zaznamenal Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1640. Sahíh podle al-Albáního.

[2] KARADAWI, Júsuf. HAJRIĆ, Amrudin (překl.). 2003. Islam i siromaštvo. Sarajevo: Bemust, str. 52-53. Parafrázováno.

[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6369.

[4] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu 2198 jako hasan. Uvádí jej i Abú Dawúd v Sunenu, hadís č. 1641 jako da’íf.

[5] Hadís je muttefekun ‘alejhi, zaznamenali jej al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1469 a Muslim v Sahíhu, hadís č. 1053. Podobně znějící hadís uvádí i Ahmed v Musnedu, hadís č. 11091, jako hasan.

[6] Obě vysvětlení uvádí háfiz Ibn Hadžer al-‘Askalání ve Fethu l-Bárí, 11/304-305.

[7] Uvádí al-Kárí v Mirkátu l-mefátíh, 4/1311.

[8] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/196.

[9] Viz Fethu l-Bárí, 11/304.

[10] Viz Mirkátu l-mefátíh, 4/1311.

[11] Viz Šerhu Rijádi s-sálihín, 1/195.

[12] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1051.

[13] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 15150, jeho isnád je sahíh.

[14] Viz Hášijetu l-Musned, 24/344.

[15] Viz Fethu l-Bárí, 11/304.

[16] Viz Ibidum.

[17] Viz Mirkátu l-mefátíh, 4/1311.