‘Abdulláh ibn Omarرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
انْهَكُوا الشَّوَارِبَ، وَأَعْفُوا اللِّحَى
„Přistřihněte si kníry a bradu ponechte.“ [1]
‘Abdulláh ibn Omarرضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
انْهَكُوا الشَّوَارِبَ، وَأَعْفُوا اللِّحَى
„Přistřihněte si kníry a bradu ponechte.“ [1]
V Muslimově verzi stojí:
خَالِفُوا الْمُشْرِكِينَ أَحْفُوا الشَّوَارِبَ وَأَوْفُوا اللِّحَى
„Odlišujte se od modloslužebníků, zkracujte si kníry nakrátko a bradu pusťte růst.“ [2]
Arabský výraz اللحى al-lihá či اللحية al-lihja označuje bradu, resp. plnovous. Je odvozen od výrazu اللحي al-lehj, který je označením pro čelist. Zahrnuje vousy rostoucí na skráních a spodní čelisti, spáncích, dolním rtu, špičce brady a spodní straně spodní čelisti. [3] Výraz أعفوا a’fú – ponechte, implikuje, že brada nemá být upravována tak, jako kníry. [4] Jiná podání uvádí výrazy أوفوا awfú أوفروا či awfirú s konotací ponechat růst a zhoustnout. [5] V tomto hadísu je Prorokem صلى الله عليه و سلم vyřčen příkaz nechat si růst plnovous, indikující povinnost, jak uvádějí učenci specializující se na metodologii islámské právní vědy (arab. أصول الفقه usúlu l-fikh), [6] jak tvrdí as-Sarchasí [7] a stejného názoru je i Ibn Málik. [8]
Nechat si růst plnovous je povinností všech muslimských mužů, kteří jsou toho schopni a kterým plnovous přirozeně roste. Takto smýšleli učenci od nejranějších dob až do současnosti.
Imám Ibn Hazm al-Andalúsí pravil:
„Mezi učenci panuje jednomyslná shoda na tom, že nechat bradu růst je pro muže povinností.“ [9]
Šejchu l-islám Ibn Tejmíjja uvádí, že na základě uvedených hadísů je zakázáno si plnovous oholit a toto nikdy nikdo nedovolil. [10] Toto je bráno jako nepřípustné měnění stvoření Božího a mrzačení, což se uvádí od chalífy Omara ibn ‘Abdil’azíze. [11]
Na platnosti tohoto nařízení se shodují i všechny čtyři dodnes následované mezheby.
Známý hanefíjský muftí z Damašku, Muhammed ibn ‘Alí al-Haskefí říká:
„Nikdo z učenců nikdy nedovolil holit či příliš krátit bradu, jak to činí někteří Maročané a zženštilí muži, vyholit ji úplně je zvykem indických židů a nearabských zoroastrovců.“ [12]
Indický hanefíjský učenec Šáh Welíjulláh ad-Dihláwí uvádí, že vyholování plnovousu je jednou z podob nápodoby zoroastrovců, měněním stvoření Božího a znakem zženštilosti. [13]
Podle málikovců je zakázáno holit plnovous, vyholit ho je mrzačením, avšak upravovat ho zastřiháváním je dovoleno.
Al-‘Adwí praví:
„Od Málika se uvádí, že nenáviděl holení čehokoli pod čelistmi, do té míry, že řekl: „Toto je z praktik zoroastrovců.“ A také zakázal holit cokoli na bradě.“ [14]
Šáfi’ovský mezheb uvádí úplný zákaz holení čehokoli na bradě od aš-Šáfi’ího samého [15], kromě v případě medicínského zákroku. [16] Stejného názoru byli al-Bajdáwí, ar-Rází, al-‘Ámidí a Imámu l-Haramejn.
Se zákazem holení brady bez další specifikace souhlasí jednomyslně i hanbalovci, jak uvádí as-Safáríní. [17]
Někreří učenci holou bradu označili za jeden ze znaků zženštilosti, [18] nedovolovali mužům s oholenými plnovousy vést modlitby a nepřijímali jejich svědectví, neboť se jedná o lidi, kteří odvrhují povinnost, resp. překračují zákaz, čímž spadají do kategorie veřejně hřešícího hanebníka (arab. فاسق fásik).
Na nás je slyšet a uposlechnout nařízení, byť možná jdou proti tomu, co je zrovna v módě a mohou se zdát výstředními.
Šejch Sálih al-Fewzán pravil:
„Některá islámská nařízení se zdají zvláštní, ale jen proto, že jejich moudrost není zřejmá na první pohled.“ [19]
Šejch al-Albání pravil:
„Náboženství se nezakládá ani na rozumovém názoru, ani na emocích, ale výlučně na následování Prorokovýchصلى الله عليه و سلم hadísů a Sunny.“ [20]
Šejch Ibn ‘Usejmín pravil:
„Pevně se drž Sunny Prorokaصلى الله عليه و سلم . Potom shledáš, že tě Alláh miluje a že tvá láska k Alláhu vzroste.“ [21]
Jaké je ovšem pozadí tohoto zákazu? Moudrostí v něm je hned několik.
1. Oholit se je odporováním příkazu Prorokaصلى الله عليه و سلم a to je odsouzeno koránským veršem:
لَّا تَجْعَلُوا دُعَاءَ الرَّسُولِ بَيْنَكُمْ كَدُعَاءِ بَعْضِكُم بَعْضًا ۚ قَدْ يَعْلَمُ اللَّـهُ الَّذِينَ يَتَسَلَّلُونَ مِنكُمْ لِوَاذًا ۚ فَلْيَحْذَرِ الَّذِينَ يُخَالِفُونَ عَنْ أَمْرِهِ أَن تُصِيبَهُمْ فِتْنَةٌ أَوْ يُصِيبَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Neberte výzvu posla k vám tak, jako by to byla výzva jednoho z vás k druhému! Bůh zná dobře ty z vás, kteří se potajmu okrádají. Nechť se mají na pozoru ti, kdož se vzpouzejí Jeho rozkazu, aby je nepostihla zkouška či trest bolestný. (Núr: 63)
Růst plnovousu je praktikou všech proroků, mír s nimi všemi.
V Koránu se o bradě proroka Hárúna (Árona) dočítáme:
قَالَ يَا ابْنَ أُمَّ لَا تَأْخُذْ بِلِحْيَتِي وَلَا بِرَأْسِي
Odpověděl: “Synu mé matky, nechytej mne za bradu a hlavu mou! (TáHá:94).
Také existují podání o plnovousu proroků Músá/Mojžíše a Ádema/Adama. [22]
V Koránu Alláh přikázal:
أُولَـٰئِكَ الَّذِينَ هَدَى اللَّـهُ ۖ فَبِهُدَاهُمُ اقْتَدِهْ
A toto jsou ti, jež Bůh správně vedl – jdi tedy po správné cestě jejich! (An’ám:90)
Víme, že Šarí’a, která byla zjevena Proroku Muhammedoviصلى الله عليه و سلم, ruší všechny ostatní varianty zjeveného Zákona a jejich předpisy, kromě těch, které sama jmenuje. A předpis plnovousu je ukotven jak v nich, tak i v této poslední verzi Božího Zákona.
Všechny dostupné popisy Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم také naznačují, že i on sám nosil plnovous. To, že tento předpis platí i pro ostatní muslimy a tím i pro nás, naznačují dochované popisy pravověrných chalífů Abú Bekra, Omara, Osmána a ‘Alího رضي الله عنهم أجمعين, kteří všichni nosili husté a dlouhé plnovousy. [23]
2. Hadís také potvrzuje, že vyholování brady je praktika modloslužebníků a nikoli muslimů, přičemž muslimům je obecně zakázáno napodobovat je. Kdo si bradu vyholuje, napodobuje jejich vzhled. Posel Boží صلى الله عليه و سلم ukotvil princip, že kdo napodobuje nějakou skupinu lidí, náleží k nim. [24]
3. Dále jde o měnění a hyzdění stvoření Božího, které je zakázáno veršem:
لَقَدْ خَلَقْنَا الْإِنسَانَ فِي أَحْسَنِ تَقْوِيمٍ
Stvořili jsme věru člověka v postavě nejkrásnější (Tín:4)
Tj. nejlepší je ta forma, v jaké je stvořen.
Hyzdit tuto formu je zakázáno principem, který at-Taberání [25] a al-Hákim přes Ibn Omara a Mughíru رضي الله عنهم dokládají od Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Byť nejde o zcela autentická podání, lze je použít jako podpůrný důkaz. Podobné uvádí Abú Dáwúd ve věrohodném podání od Anase v kontextu zohavování těl zabitých jako mewkúf. [26] Ibn Asír a-Džezerí vysvětluje, že případě těla je zohyzděním či zohavením (arab. المثلة al-musla) odtětí některé končetiny, v případě rysů tváře je to odřezávání nosu či ucha a v případě vousů a vlasů je vyholit je či obarvit na černo. [27]
4. Plnovous, potažmo brada je v mnoha kulturách vnímána jako symbol mužné autority. Toto kdysi respektovaly všechny staré civilizace Orientu i antiky a po nich dále židé, křesťané i muslimové. S dlouhou bradou jsou zobrazováni proroci, myslitelé i političtí vůdcové starých čas. Zachovat to je proto součástí výzvy k náboženství přirozenosti:
صِبْغَةَ اللَّـهِ ۖ وَمَنْ أَحْسَنُ مِنَ اللَّـهِ صِبْغَةً ۖ وَنَحْنُ لَهُ عَابِدُونَ
Toto je pomazání Boží, a kdo lepší je než Bůh v pomazání? A Jemu sloužíme. (Bekara: 138)
Dokud tato mentalita byla u muslimů přítomna, byli v bezpečí před úklady svých nepřátel. Ibn Battúta uvádí ve svém cestopisu příběh šejcha Džemáluddína as-Sáwího, který byl obdařen mužnou krásou. Jedna žena jím byla okouzlena tak, že ho svedla a zavedla k sobě domů, kde ho vybídla k cizoložství. Šejch jejímu svodu utekl tak, že se zavřel na toaletě a oholil si plnovous. Když pak vyšel, byla žena znechucena jeho změněným zevnějškem, že ho již více nechtěla. Tak šejch unikl pokušení a zlu. [28]
Tedy, dokud mysli a srdce lidí nebývaly zkažené a ryzí, měli lidé rádi přirozený vzhled. A když se rozšířila zkaženost a vyumělkovanost, začalo se lidem líbit to, co není přirozené. To je jeden ze svodů prokletého šejtána, jenž se Stvořiteli zapřísáhl:
وَقَالَ لَأَتَّخِذَنَّ مِنْ عِبَادِكَ نَصِيبًا مَّفْرُوضًا وَلَأُضِلَّنَّهُمْ وَلَأُمَنِّيَنَّهُمْ وَلَآمُرَنَّهُمْ فَلَيُبَتِّكُنَّ آذَانَ الْأَنْعَامِ وَلَآمُرَنَّهُمْ فَلَيُغَيِّرُنَّ خَلْقَ اللَّـهِ ۚ وَمَن يَتَّخِذِ الشَّيْطَانَ وَلِيًّا مِّن دُونِ اللَّـهِ فَقَدْ خَسِرَ خُسْرَانًا مُّبِينًا
I řekl satan: “Věru si vezmu určitou část ze služebníků Tvých a dám jim zbloudit a vzbudím v nich vášně a nařídím jim, aby uřezávali uši dobytku, a nařídím jim, aby hyzdili stvoření Boží! ” Ten, kdo si bere satana jako ochránce místo Boha, ten utrpí ztrátu zjevnou. (Nisá´: 118-119)
Tedy šejtán působí přímo proti Bohu a zohyzdí v očích lidí to, co je přirozenou podobou a přiroteným stavem, ve kterém Alláh lidi (a nejen lidi) stvořil.
Naproti tomu Alláh přikazuje:
فَأَقِمْ وَجْهَكَ لِلدِّينِ حَنِيفًا ۚ فِطْرَتَ اللَّـهِ الَّتِي فَطَرَ النَّاسَ عَلَيْهَا ۚ لَا تَبْدِيلَ لِخَلْقِ اللَّـهِ ۚ ذَٰلِكَ الدِّينُ الْقَيِّمُ وَلَـٰكِنَّ أَكْثَرَ النَّاسِ لَا يَعْلَمُونَ
Obrať tvář svou k náboženství pravému jako haníf podle sklonu přirozeného lidem, v němž Bůh lidi stvořil. Stvoření Boží pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví. (Rúm:30)
Použitý arabský výraz فطرة fitra označuje přirozený stav a predispozici, či vrozenou inklinaci člověka k uctívání svého Stvořitele předtím, než jeho srdce zkazí vnější vlivy prostředí. Islám je proto popisován jako náboženství lidem vrozené přirozenosti (arab. دين الفطرة dínu l-fitra).
4. Alláh stvořil muže a ženy odlišné a v tom je Jeho moudrost. Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم proklel muže, kteří napodobují ženy a ženy, které napodobují muže. [29]
Také se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
لعن الله المتشبهات من النساء بالرجال و المتشبهين من الرجال بالنساء.
„Alláh proklel ženy, které napodobují muže a muže, kteří napodobují ženy.“ [30]
Kdykoli, kdy se zmiňuje prokletí, jde o signál, že se jedná o velmi závažný hřích. Ibn Hadžer al-Hajsemí jej označil za jeden z velehříchů v díle az-Zewádžiru ‘ani l-kebáir.
Tedy pokud je plnovous jasným rozlišovacím znakem mužské tváře od ženské, potom je jeho holení jistou známkou zženštilosti, jak uvádí al-Ghazálí. [31]
I když se v tomto případě jedná o poměrně drobnou a pro některé možná i o povrchní záležitost, avšak žádný hřích není malý v porovnání s Tím, proti Kterému se prohřešujeme a nic není povrchní, pokud to pochází od Všeznajícího a Moudrého Stvořitele veškerenstva. A to, že nejsme schopni uposlechnout našeho Pána i v takové jednoduché drobnosti, nevyžadující příliš úsilí, signalizuje, že máme problém uposlechnout Ho i ve věcech větších a mnohem hlubších, jež si vyžadují neporovnatelně více osobních obětí.
Plnovous je dále typickým rysem zjevu muslimského muže, je pro okolí něčím trochu podobným tomu, co je v případě ženy její hidžáb. Ten, kdo plnovous nosí, mnohdy bývá jako muslim automaticky identifikován. Smyslem je, že mu tato identifikace s islámem má pomoci, aby se snáze vyvaroval hříchu a choval se co nejlépe i podle ostatních příkazů své víry. Tento moment je potom obzvlášť důležitý v kontextu nemuslimské společnosti, kde muslimové-muži nejsou na první pohled vidět a o to neúměrněji více dopadá pozornost na ženy, muslimky.
Nechť proto každý zpytuje své vlastní svědomí, jaký obraz islámu vykresluje svému okolí.
Nechť Alláh vede nás i vás správnou cestou.
______________________________________________________
[1] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 5893.
[2] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 259. Bez dodatku o odlišování jej uvádí také an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 5045, v obráceném pořadí pod č. 5046 a v odlišném znění pod č. 5226; at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 2763, 2764 jako hasan sahíh. V mewkúf verzi jej zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4199.
[3] Tak vysvětlují al-Ferúzábádí ve slovníku al-Kámúsu l-muhít a Ibn Menzúr ve slovníku Lisánu l-‘areb.
[4] Viz Ibnu l-Asír v an-Nihájetu fí gharíbi l-hadís, 3/366.
[5] Viz Tertíbu l-kámús, 4/636.
[6] Viz al-Menáru me’a šerhi núri l-anwár, str. 230; at-Tawdíhu me’a šerhi t-telwíh, 1/132; a Usúlu l-Bezdewí, str. 21.
[7] Viz Usúlu s-Sarchasí, str. 185.
[8] Viz Šerhu l-menár, str. 120.
[9] Viz Merátibu l-idžmá’, bod č. 157.
[10] Viz al-Ichtijárátu l-‘ilmíja, str. 6.
[11] Viz Ibn ‘Asákír v Táríchu d-dimešk.
[12] Uvádí Ibn ‘Ábidín v Reddu l-muchtár, 3/398. Viz také Ibid., 2/418.
[13] Viz Hudždžetu lláhi l-báligha, 1/152.
[14] Viz Šerhu r-risála, 2/411.
[15] Viz Kitábu l-umm.
[16] Viz al-Asru’ v Šerhu l-abwáb.
[17] Viz Ghísáu l-albáb, 1/376.
[18] Tak uvádí například al-Albání v Ádábu z-zufáf, str. 118.
[19] Viz Šerhu Zádi l-mustakni’, 1/116.
[20] Viz Silsiletu l-hudá we n-núr, č. 520.
[21] Viz Silsiletu l-liká´i š-šehri, č. 41.
[22] Viz Durru l-mensúr, 1/62.
[23] Tak uvádí Ibn Sa’d v at-Tabekát, 3/114; případně as-Sujútí v Táríchu l-chulefá´, str. 102; 116 a 129.
[24] Viz např. hadís zaznamenaný as-Sujútím v al-Džámi’u s-saghír, 2/167.
[25] Viz Mu’džemu l-kebír, 11/41.
[26] Viz Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 4368.
[27] Viz an-Nihájetu fí gharíbi l-hadísi we l-hadísi we l-ásár, 2/294.
[28] Viz Tuhfetu n-nazári fí a’džábi l-asfár, 1/17.
[29] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 2/874.
[30] Viz Džámi’u s-saghír, 2/123.
[31] Viz Ihjá ‘ulúmi d-dín, 2/257.