Ibn Hadžer také řekl:
„Učenci zavrhují, aby člověk zmínil vždy jen požehnání, nebo jen svolávání míru, musí zmínit obojí anebo alespoň někdy zmínit i jedno i druhé. Potom splní příkaz, který je mu oním veršem uložen. A Alláh ví nejlépe.“ [1]
An-Newewí uvádí:
Ibn Hadžer také řekl:
„Učenci zavrhují, aby člověk zmínil vždy jen požehnání, nebo jen svolávání míru, musí zmínit obojí anebo alespoň někdy zmínit i jedno i druhé. Potom splní příkaz, který je mu oním veršem uložen. A Alláh ví nejlépe.“ [1]
An-Newewí uvádí:
„Posel Božíصلى الله عليه و سلم si nevybral nic, kromě toho, co je nejlepší a nejvznešenější.“ [2]
Ibnu l-Kajjim ohledně žehnání a svolávání míru pravil:
„Žehnání Prorokovi صلى الله عليه و سلم a svolávání míru má být prováděno slovy السلام عليك أيلا النبي و رحمة الله و بركاته „as-selámu ‘alejke ajjuhe n-nebíjju we rahmetu lláhi we berekátuhu,“ tj. „mír s tebou, ó Proroku, a milost a požehnání Boží též.“ Také může nabývat podoby prosebné modlitby, aby jej Alláh zachoval vpořádku a bez újmy, jako při pronesení slov صلى الله عليه و سلم salla lláhu ‘alejhi we sellem, tedy „nechť mu Alláh žehná a dopřeje mu mír.“ Svolávání míru by mělo být činěno zmíněním Božího jména السلام as-Selám, snažíce se získat požehnání tohoto krásného přívlastku. Tento přívlastek se také hodí do tohoto kontextu, neboť žádáme Alláha, aby zahrnul Proroka صلى الله عليه و سلم mírem a odstranil od něj jakoukoli újmu či nedostatek, jako bychom tedy říkali: „Ó Alláhu, jehož jménem je as-Selám (tj. Dokonalý, Mír), zachovej Proroka bez újmy a nedostatku.“ Pokud slovo selám odkazuje k Božímu přívlastku, je vždy specifikováno určitým členem الـ al-, na rozdíl od situace, kdy se objevuje v kontextu míru, klidu a nepoškozenosti, kterou Alláh uděluje Svým služebníkům, kdy se toto slovo objevuje bez určitého členu. To proto, že mír od Něho znamená jakýkoli mír od Něj, v jakémkoli množství, vždy totiž služebníkovi bude postačovat, neboť služebník toto potřebuje od Alláha a nikoli od kohokoli jiného, protože od Alláha mu to plně vystačí a zaručí mu vše, co si přeje. Tedy i ten nejmenší mír od Alláha – a nic, co se týče Alláha nelze popsat slovem nejmenší – přinese služebníkovi to největší požehnání a uchrání ho před všemi podobami bídy, zajistí mu dobrý život a ochrání ho před vším, co působí zmar a zkázu. Pokud tedy hovoříme o míru od Alláha v tomto kontextu, nemusíme použít určitý člen.“ [3]
Proto bychom se měli snažit prosit takto za Proroka صلى الله عليه و سلم vždy, dokonce i tehdy, když si činíme poznámky, neboť je podobou dobrého konání (arab. الإحسان al-ihsán), že odvádíme co nejlepší a nejúplnější práci. Zapsaný salawát přináší odměnu při zapsání i vyslovení a je důkazem naší lásky k Božímu Posluصلى الله عليه و سلم. Když si dělali zbožní předkové ve spěchu zápisky, ponechávali v nich volná místa pro pozdější vypsání žehnací prosby za Proroka صلى الله عليه و سلم.
Populární zkratky typu NMAŽ, NMBŽ, SAWS, AS atd., tento účel neplní a nic neznamenají. Nejsou podobou prosby o požehnání pro Proroka صلى الله عليه و سلم, jak se nám dochovaly od něj. Navíc mohou být terčem výsměchu nevědomých. Zavrhovali je mnozí učenci historie, jako imám as-Sujútí a z novějších třeba šejchové Ahmed Šákir či Ibn Báz, který o nich pravil:
„Sunnou je vypisovat celou frázi „salla ´lláhu ‘alejhi we sellem,“ neboť jde o prosbu a prosba spadá do kategorie uctívání, jak v písemné, tak i v mluvené podobě, zkracovat ji pouze na jedno písmeno ص sád anebo na zkratku صلعم sád-lám-‘ajn-mím už není ani uctíváním, ani prosbou, ať už mluvené či písemné podobě. Z tohoto důvodu nebyly podobné zkratky používány prvními třemi generacemi muslimů, těmi, jejichž zbožnost samotný Posel Boží صلى الله عليه و سلم dosvědčil.“ [4]
Existuje ovšem i jiný, delší způsob požehnání, používaný nejčastěji v modlitbách a prosbách, včetně povinných a nepovinných modliteb, které muslim provádí ve spojení s typickými tělesnými pozicemi v daném sledu (tato prosba se pak recituje v pozici sedu před pozdravem na konci modlitby). Jmenuje se الصلوات الإبراهيمية as-salawátu l-ibráhímíjja.
Ka’b ibn Udžra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم byl dotázán svými společníky, jak mu mají žehnat a svolávat na něj mír. Odpověděl:
قُولُوا اللَّهُمَّ صَلِّ عَلَى مُحَمَّدٍ وَعَلَى آلِ مُحَمَّدٍ، كَمَا صَلَّيْتَ عَلَى آلِ إِبْرَاهِيمَ، إِنَّكَ حَمِيدٌ مَجِيدٌ، اللَّهُمَّ بَارِكْ عَلَى مُحَمَّدٍ وَعَلَى آلِ مُحَمَّدٍ، كَمَا بَارَكْتَ عَلَى آلِ إِبْرَاهِيمَ، إِنَّكَ حَمِيدٌ مَجِيدٌ
„Řekněte: „Alláhumme salli ‘alá Muhammedin we ‘alá áli Muhammedin, kemá salejte ‘alá Ibráhíme we ‘alá áli Ibráhíme inneke Hamídun Medžíd. Alláhumme bárik ‘alá Muhammedin we ‘alá áli Muhammedin kemá bárakte ‘alá Ibráhíme we ‘alá áli Ibráhíme inneke Hamídun Medžíd,“ tj. „Ó Alláhu, požehnej Muhammedovi a rodu Muhammedovu, jako jsi požehnal Abrahámovi a rodu Abrahámovu, zajisté Tys Chvályhodný, Oslavovaný. Ó Alláhu, sešli požehnání Muhammedovi i rodu Muhammedovu, jako jsi seslal požehnání Abrahámovi a rodu Abrahámovu, zajisté Tys Chvályhodný, Oslavovaný.“ [5]
Od Abú Sa’ída al-Chudrího رضي الله عنه se dochovala verze:
قُولُوا اللَّهُمَّ صَلِّ عَلَى مُحَمَّدٍ عَبْدِكَ وَرَسُولِكَ كَمَا صَلَّيْتَ عَلَى إِبْرَاهِيمَ وَبَارِكْ عَلَى مُحَمَّدٍ وَآلِ مُحَمَّدٍ كَمَا بَارَكْتَ عَلَى إِبْرَاهِيمَ
„Řekněte: „Alláhumme salli ‘alá Muhammadin ‘abdike we resúlike kemá salejte ‘alá Ibráhím we bárik ‘alá Muhammedin we ‘alá áli Muhammedin kemá bárakte ‘alá Ibráhím,“ tj. „Ó Alláhu, požehnej svému Služebníku a Proroku Muhammedovi, jako jsi požehnal Abrahámovi. Ó Alláhu, sešli požehnání Muhammedovi a rodu Muhammedovu, jako jsi seslal požehnání i Abrahámovi.“ [6]
Ibn Abí Lejla k této prosbě i slova وَآلِ مُحَمَّدٍ „we áli Muhammedin,“ tj. „i rodu Muhammedovu.“ [7]
Abú Mes’úd al-Ansárí uvádí tuto prosbu stejně, ale beze slov „služebníka a Posla.“ [8]
Abú Humejd as-Sa’dí uvádí navíc slova وَأَزْوَاجِهِ وَذُرِّيَّتِهِ „we azwádžihi we zurríjjetihi,“ tj. „a jeho manželkám a potomstvu.“ [9]
Nejlepší je střídat všechny tyto různé verze a tím následovat Sunnu i šarí’u, aby stálé recitování jen jedné nebylo na úkor jiné verze prosby, která je také autenticky dochována. Spojovat je však do jediné se však nedoporučuje, neboť jde o praktiku odporující Sunně, jak dokládá mnoho učenců, včetně Ibn Tejmíjji [10], Ibnu l-Kajjima [11], Ibn Redžeba [12] a z novějších Ibnu l-‘Usejmína. [13]
Jednoduché vysvětlení slov této prosby poskytl Ibnu l-‘Usejmín:
„Ó Alláhu, požehnej Muhammedovi“ – Alláhovo požehnání znamená jeho zmínku Muhammeda صلى الله عليه و سلم před nejvznešenějším shromážděním, tedy anděly, kteří jsou k Němu nejblíže. „i rodu Muhammedovu“ znamená požehnat i celé rodině Muhammeda صلى الله عليه و سلم. Bylo řečeno, že jeho rodinu představují jeho manželky, potomci, společníci i jeho následovníci, kteří vyznávají jeho náboženství, případně že se jedná o jeho příbuzné, kteří jsou zároveň věřícími. První názor je správnější a slovo آل ál označuje i následovníky. „Jako jsi požehnal Abrahámovi“ podle některých učenců znamená „tak jako jsi už předtím zahrnul Svou hojností rodinu Abrahámovu, zahrň Svou hojností i rodinu Muhammedovu.“ „Sešli požehnání Muhammedovi i rodu Muhammedovu“ znamená sešli jim البركة al-bereka, tj. požehnání, tedy hojnost dobra a pokračující blahobyt. „Jako jsi seslal požehnání Abrahámovi a rodu Abrahámovu,“ znamená „jako jsi zahrnul Svou přízní Abraháma a rod Abrahámův, zahrň Svou přízní i Muhammeda a rodinu Muhammeda.“ Slova „zajisté Tys Chvályhodný, Oslavovaný“ zmiňují dva přívlastky Boží – الحميد al-Hamíd znamená chvályhodný a chválený, který chválí Své služebníky a vyvolené za poslušnost vůči Jeho příkazům a je Sám chválen pro Své vlastnosti, dokonalost a nezměrné požehnání. المجيد al-Medžíd znamená Vlastník Slávy. Sláva znamená velkolepost a naprostou převahu moci.“ [14]
Háfiz Ibn Hadžer uvádí, že podle většiny učenců je prioritní zvolit taková slova, která naplní kýžený význam, nicméně při modlitbě je nutno recitovat tato slova přesně takto, jak je dochováno, nepřidat k nim a ani neodebrat z nich nic. [15]
Al-Albání ve své knize Vlastnosti modlitby Proroka16 صلى الله عليه و سلم uvádí několik poznámek ohledně způsobu, jakým prosit o požehnání a mír pro Prorokaصلى الله عليه و سلم .
1. Nikdy není zmíněno jméno proroka Ibráhíma/Abraháma, mír s ním, odděleně od jeho rodu, neboť v arabštině je rodem nejen sama rodina dotyčného, ale i všichni další, kdo na něm závisí, spolu s ním samým, jako ve slovech Vznešeného:
إِنَّ اللَّـهَ اصْطَفَىٰ آدَمَ وَنُوحًا وَآلَ إِبْرَاهِيمَ وَآلَ عِمْرَانَ عَلَى الْعَالَمِينَ
Bůh vskutku vyvolil Adama, Noema, rod Abrahamův i rod Imránův nad lidstvo veškeré (Áli ‘Imrán: 33)
إِنَّا أَرْسَلْنَا عَلَيْهِمْ حَاصِبًا إِلَّا آلَ لُوطٍ ۖ نَّجَّيْنَاهُم بِسَحَرٍ
a poslali jsme vítr kamení nesoucí proti nim – kromě rodu Lotova, jejž za jitra jsme zachránili (Kamer: 34)
2. Z důvodu srovnání Proroka Muhammeda صلى الله عليه و سلم a jeho rodiny s rodinou Ibráhíma vyvstalo před učenci známé dilema – ve většině přirovnání je přirovnávané hodnotnější než to, k čemu je přirovnáváno, nicméně zde je tomu naopak – Muhammed má vyšší postavení, než Ibráhím, ke kterému je přirovnáván, mír s nimi oběma. Nicméně podle nejsprávnějšího názoru, zastávaného i Ibn Tejmíjjou a Ibnu l-Kajjimem je Muhammed صلى الله عليه و سلم přirovnáván k Ibráhímovi a nikoli naopak proto, že z rodu Ibráhímova vzešlo množství různých proroků (včetně Muhammeda صلى الله عليه و سلم samého, jak uvádí Ibn ‘Abbás رضي الله عنه), mír s nimi všemi, zatímco Muhammed صلى الله عليه و سلم je ve své rodině jediným prorokem. Tím spíše se pak dostává požehnání právě jemu. Tedy žehná se Ibráhímovi, mír s ním, a jeho potomkům všeobecně a obzvláště pak Muhammedovi صلى الله عليه و سلم a jeho potomkům. Pokud má být Muhammedoviصلى الله عليه و سلم požehnáno jako Ibráhímovi, mír s ním, a jeho rodu, potom vynikne postavení Muhammeda صلى الله عليه و سلم , který je mezi svými jediným prorokem, zatímco v rodě Ibráhímově je jich hned několik.
3. Žehná se nejen Prorokovi صلى الله عليه و سلم samotnému, ale i jeho rodině, tedy jeho manželkám, dětem a dalším potomkům a následovníkům, jak je doloženo v nejautentičtějších verzích této prosby. Podle aš-Šáfi’ího je prosba bez zmínky o Prorokově صلى الله عليه و سلم rodu a následovnících neúplná a proto neplatná. Prorokovým صلى الله عليه و سلم společníkům bylo jasné, co je to prosba, bylo jim zřejmé, že za Proroka صلى الله عليه و سلم mají prosit, tázali se jen na způsob, jak to provést, což je zřejmé z uvedených podání. Posel Božíصلى الله عليه و سلم toto následně upřesnil, podobně jako upřesnil způsob, jakým se vykonává pět denních povinných modliteb, ve shodě se slovy Božími:
وَأَنزَلْنَا إِلَيْكَ الذِّكْرَ لِتُبَيِّنَ لِلنَّاسِ مَا نُزِّلَ إِلَيْهِمْ
A nyní jsme tobě seslali připomenutí, abys lidem objasnil to, co jim bylo sesláno (Nahl: 44)
وَمَا آتَاكُمُ الرَّسُولُ فَخُذُوهُ وَمَا نَهَاكُمْ عَنْهُ فَانتَهُوا
To, co vám dává posel, to si vezměte! Ale toho, co vám odepřel, toho se zdržujte! (Hašr: 7)
4. Vnesení slova سيدنا sejjidiná tj. „našeho představeného“ do této prosby je pozdějším dodatkem, který je učenci odmítán, neboť není doložen žádnou autentickou verzí této prosby a není zmiňován prvními a nejlepšími generacemi této ummy. An-Newewí dosvědčuje, že žádná verze této prosby uváděná v autentických knihách fikhu nezahrnuje slovo سيد „sejjid.“ Pokud by bylo vhodné ho do ní zařadit, zbožným předkům by to zajisté neuniklo.17 Stejný názor se uvádí i od Ibn Hadžera a od několika učenců hanefíjského mezhebu, na základě koránské implikace:
إِن كُنتُمْ تُحِبُّونَ اللَّـهَ فَاتَّبِعُونِي
Milujete-li Boha, pak mne následujte (Áli ‘Imrán: 31)
5. Posel Boží صلى الله عليه و سلم naučil své společníky různým variantám této prosby a proto je třeba se držet právě jich a nevymýšlet jiné. Podle as-Subkího z toho lze také vyvodit skutečnost, že kdo se jich drží, s jistotou splnil příkaz prosit o požehnání Prorokoviصلى الله عليه و سلم, zatímco ten, který prosí nějak jinak, žádnou takovou garanci nemá, jinými slovy požehnat Prorokovi je ekvivalentem pronesení dané stanovené prosby, jak se uvádí od al-Hajsemího. [18]
Ibnu l-Kajjim pravil:
„Prosit o požehnání a mír pro Prorokaصلى الله عليه و سلم je jedním z nejlepších a Alláhem nejmilovanějších činů, avšak jako každý zikr má své dané místo a čas, kdy nemůže být použit jiný.“ [19]
Existují proto časy a situace, kdy je povinné či obzvláště vhodné prosit o požehnání pro Proroka صلى الله عليه و سلم.
1. Při jakékoli zmínce jména Posla Božího صلى الله عليه و سلم. Podle učenců je povinností pronést žehnací formuli vždy, když se vzpomene Prorokovo صلى الله عليه و سلم jméno, jinak hrozí, že se je lakomcem zmíněným ve výše citovaném hadísu od ‘Alího.
2. Při sednutí v modlitbě, když se recituje prosba التشهد at-tešehhud.
Toto se odehrává buďto slovy السلام عليك أيلا النبي و رحمة الله و بركاته „as-selámu ‘alejke ajjuhe n-nebíjju we rahmetu lláhi we berekátuhu,“ tj. „mír s tebou, ó Proroku, a milost a požehnání Boží též,“ recitovanými v sednutí po druhé a čtvrté rek’a jakékoli modlitby, anebo po odrecitování šehády před samým koncem modlitby, kdy následuje as-salawátu l-ibráhímíjja.
3. Poté, co muezín svolá k modlitbě.
Džábir ibn ‘Abdilláh رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم učil, že pokud chceme jeho přímluvu, máme po ezánu recitovat prosbu:
اللَّهُمَّ رَبَّ هَذِهِ الدَّعْوَةِ التَّامَّةِ، وَالصَّلاَةِ القَائِمَةِ آتِ مُحَمَّدًا الوَسِيلَةَ وَالفَضِيلَةَ، وَابْعَثْهُ مَقَامًا مَحْمُودًا الَّذِي وَعَدْتَهُ
„Alláhumme Rabbi házihi d-da’weti t-támmeti we s-saláti l-káimeti áti Muhammeden al-wesílete we l-fadílete we b’ashu makámen mahmúden allezí wa’adteh,“ tj. „Ó Alláhu, Pane tohoto dokonalého svolání i modlitby, která nastupuje, zaruč Muhammedovi al-wesílu (tj. přislíbené nejlepší místo v Ráji) a přízeň (tj. pozici nad všemi ostatními stvořeními) a pozdvihni ho na chvályhodné místo, které jsi mu přislíbil.“ [20]
4. Při vstupu a opuštění mešity, jako součást příslušné prosby. Též jako součást ranního a večerního zikru.
5. V den pátku.
Uvádí se, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم poručil svým následovníkům co nejvíce prosit o požehnání a mír pro něj během pátečního dne a noci. [21] Aws ibn Aws رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zmínil některé z předností pátku, načež pravil:
فَأَكْثِرُوا عَلَىَّ مِنَ الصَّلاَةِ فِيهِ فَإِنَّ صَلاَتَكُمْ مَعْرُوضَةٌ عَلَىَّ
„Proto mi v tento den co nejhojněji žehnejte, věru vaše žehnání se ke mně navrací.“
Přítomní se zeptali: „Ó Posle Boží, jak se k tobě dostanou naše prosby, když se už rozložíš?“ Posel Boží صلى الله عليه و سلم odpověděl:
إِنَّ اللَّهَ عَزَّ وَجَلَّ حَرَّمَ عَلَى الأَرْضِ أَجْسَادَ الأَنْبِيَاءِ
„Věru Všemohoucí Alláh zemi těla proroků zapověděl.” [22]
6. Při pronášení kázání, přednášky, nebo jiného důležitého sdělení věřícím jako součást tzv. nezbytného úvodu (arab. خطبة الحاجة chutbatu l-hádždža), kde po úvodní basmale a chvále Alláhu následují slova: و الصلاة و السلام على رسول الله „wa s-salátu we s-selámu ‘alá rasúli lláh,“ tj. „požehnání a mír Poslu Božímu.“
7. Při prosebné modlitbě (arab. دعاء du’á´).
Fudála ibn ‘Ubejd رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم slyšel jistého muže prosit Alláha, aniž dotyčný chválil Alláha či poprosil o požehnání pro Proroka صلى الله عليه و سلم. Jeho prosbu komentoval slovy:
عَجِلَ هَذَا
„Uspěchal to.“
Poté si ho zavolal a řekl mu či někomu jinému:
إِذَا صَلَّى أَحَدُكُمْ فَلْيَبْدَأْ بِتَحْمِيدِ رَبِّهِ جَلَّ وَعَزَّ وَالثَّنَاءِ عَلَيْهِ ثُمَّ يُصَلِّي عَلَى النَّبِيِّ صلى الله عليه وسلم ثُمَّ يَدْعُو بَعْدُ بِمَا شَاءَ
„Pokud někdo z vás prosí, nechť začne chválením a velebením svého Pána Vznešeného a Mocného, poté nechť prosí o požehnání a mír pro Proroka a potom nechť žádá, oč jen chce.“ [23]
Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه pravil: „Věru prosba zůstává viset mezi nebesy a zemí. Nic se z ní nezvedá, dokud nepoprosíš o požehnání a mír pro svého Proroka.“ [24]
Podobně existují i časy a situace, kdy není vhodné prosit o požehnání a mír pro Proroka صلى الله عليه و سلم, zejména tehdy, když v dané situaci existuje jiná prosba dochovaná ze Sunny, jako je např. při porážení zvířete, při kýchnutí, anebo v průběhu modlitby na místě jiném, než při sednutí. Také není vhodné zmiňovat tuto prosbu při recitaci Koránu v okamžiku, když se narazí na zmínku jména Prorokova صلى الله عليه و سلم, neboť koránský text je nutno ponechat přesně tak, jak byl zjeven, bez dodávání čehokoli do něj.
Toto jsou náležitosti koránského příkazu žehnat Prorokovi صلى الله عليه و سلم a svolávat na něj mír a není sporu, že těmi, kteří jej nejlépe plní a nejpečlivěji o něj dbají jsou následovníci hadísu (arab. أهل الحديث ahlu l-hadís) a jejich učenci, o nichž ‘alláma Siddík Hasan Chán napsal:
„Není pochyb, že mezi muslimy v pohledu jejich žehnání Prorokovi صلى الله عليه و سلم zaujímají nejpřednější místa následovníci Hadísu, podání a autentické Sunny, protože jednou z jejich povinností v tomto vznešeném odvětví nauky je také žehnat Prorokovi صلى الله عليه و سلم před zmíněním každého hadísu. Proto ho jejich jazyky stále zmiňují. Nechť mu Alláh žehná a dopřeje mu mír. Není žádná kniha Sunny ani sbírka hadísů, ať už je to džámi’, musned, mu’džem, džuz´ apod., aniž by neobsahovala tisíce hadísů, včetně těch nejméně objemných, jako je ku příkladu as-Sujútího al-Džámi’u s-saghír, obsahující deset tisíc hadísů, ostatní se nijak neliší.
A toto je ona zachráněná skupina, hlavní těleso následovníků hadísu, ti, kteří jsou ze všech lidí Prorokovi صلى الله عليه و سلم nejblíže a budou mu nejblíže i v Den Zmrtvýchvstání, za které se Prorok صلى الله عليه و سلم, za nějž bych dal i svou matku i svého otce, bude přimlouvat nejspíše. Tato přednost následovníků hadísu nemůže být překonána nikým, leda že by vykonal ještě více, než vykonali oni, což je v podstatě nemožné. Proto ty, který toužíš po dobru a snažíš se o vlastní spásu, lhostejno jak, měl by ses stát buďto učencem hadísu, anebo být učencům hadísu nablízku a nic jiného … neboť mimo to už není nic, co by ti bylo ku prospěchu.“ [25]
Alláh se smiluj imámu Ahmedovi, který recitoval následující verše:
دين النبي محمد أخبار نعم المطية للفتى آثار
لا ترغبن عن الحديث وأهله فالرأي ليل والحديث نهار
ولربما جهل الفتى أثر الهدى والشمس بازغة لها أنوار
„Náboženství Proroka Muhammeda tkví v údajích
Jak velká hodnota pro mladíka je v podáních
Neodvracej se od Hadísu a jeho lidu – názor je nocí, leč hadís jitrem jest
Mladík možná nedbá vedení, leč slunce svítí vším jasem svým!“ [26]
__________________________________________________________________
[1] Viz Fethu l-Bárí, 11/167.
[2] Viz Rewdatu t-tálibín, 11/66; viz také al-Mewsú’atu l-fikhíjja al-kuwejtíjja, 27/97.
[3] Viz Bedái’u l-fewáid, 2/143.
[4] O tomto zákazu viz více ve Fetáwa l-ledžneti d-dáima, 12/208-209, fetwa č. 18770.
[5] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 4797.
[6] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1293.
[7] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1289.
[8] Zaznamenal an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1286.
[9] Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 958.
[10] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 22/335, 458; 24/242, 247.
[11] Viz Dželáu l-afhám, str. 373.
[12] Viz Kawá‘idu l-‘ilm, str. 14.
[13] Viz aš-Šerhu l-mumti‘, 2/56, 65; 3/29, 98.
[14] Viz Šerhu l-mumti’, 3/227.
[15] Viz Fethu l-Bárí, 11/166.
[16] Viz Sifátu saláti n-Nebí, str. 175-176, kráceno a parafrázováno.
[17] Viz Rewdatu t-tálibín, 1/265.
[18] Viz ad-Durru l-mendúd, 2/25.
[19] Viz Dželá´u l-afhám, 1/424.
[20] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, 1/126, hadís č. 614.
[21] Uvádí Ibnu l-Kajjim v Zádu l-me’ád, 2/420.
[22] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1047, al-Albání doložil jako sahíh.
[23] Zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23982; Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 1481; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3477 jako hasan sahíh.
[24] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, podání č. 486.
[25] Viz Nuzúlu l-abrár bil-‘ilmi l-me´súr mine l-ad’ijá´i we l-azkár, str. 161.
[26] Uvádí al-Albání v Sifátu s-saláti n-nebí, str. 178.