كَانَ النَّاسُ أُمَّةً وَاحِدَةً فَبَعَثَ اللَّهُ النَّبِيِّينَ مُبَشِّرِينَ وَمُنْذِرِينَ وَأَنْزَلَ مَعَهُمُ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ لِيَحْكُمَ بَيْنَ النَّاسِ فِيمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ وَمَا اخْتَلَفَ فِيهِ إِلا الَّذِينَ أُوتُوهُ مِنْ بَعْدِ مَا جَاءَتْهُمُ الْبَيِّنَاتُ بَغْيًا بَيْنَهُمْ فَهَدَى اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا لِمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ مِنَ الْحَقِّ بِإِذْنِهِ وَاللَّهُ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ إِلَى صِرَاطٍ مُسْتَقِيمٍ
كَانَ النَّاسُ أُمَّةً وَاحِدَةً فَبَعَثَ اللَّهُ النَّبِيِّينَ مُبَشِّرِينَ وَمُنْذِرِينَ وَأَنْزَلَ مَعَهُمُ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ لِيَحْكُمَ بَيْنَ النَّاسِ فِيمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ وَمَا اخْتَلَفَ فِيهِ إِلا الَّذِينَ أُوتُوهُ مِنْ بَعْدِ مَا جَاءَتْهُمُ الْبَيِّنَاتُ بَغْيًا بَيْنَهُمْ فَهَدَى اللَّهُ الَّذِينَ آمَنُوا لِمَا اخْتَلَفُوا فِيهِ مِنَ الْحَقِّ بِإِذْنِهِ وَاللَّهُ يَهْدِي مَنْ يَشَاءُ إِلَى صِرَاطٍ مُسْتَقِيمٍ
Lidé byli národem jediným a poslal Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli. A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti. A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé. (Bekara:213)
„Lidé byli národem jediným (arab. أُمَّةً وَاحِدَةً ummeten wáhideten )
Vykladači Koránu se rozcházejí ohledně významu slova umma v tomto verši, a o lidech, které takto Alláh nazývá jediným národem. Někteří smýšlejí, že se jedná o deset generací mezi proroky Ádamem a Núhem, mír s nimi oběma, kteří všichni následovali zákon pravdy (arab.شَرعٌ مِنَ الحَقِّ šar’un mine l-hakk) a po nich přišli lidé, kteří se rozešli. Tento názor zastávali např. Muhammed ibn Baššár, který jej traduje od Ibn ‘Abbáse na základě řetězce vypravěčů zaznamenaného Abú Dawúdem at-Tajálisím, Hammáma ibn Munebbiha a ‘Ikrimy: Ibn ‘Abbás říká, že Abdulláh ibn Mes’úd přečetl tento verš a pak pravil: „Mezi Núhem a Ádamem prošlo deset generací následujících Zákon Pravdy. Lidé se později začali rozcházet a Alláh začal vysílat posly a proroky, jako obveselitele a varovatele.“
Al-Hasan ibn Jahjá vysvětlil slova „Lidé byli národem jediným“ slovy Katády: „Všichni se nacházeli na správné cestě vedení, jenže pak se začali rozcházet a nesouhlasit. Pak Alláh seslal proroky, aby se mezi lidmi objevili jako poslové dobrých zpráv a varovatelé. Prvním z těchto proroků byl Núh, mír s ním.“
Tedy interpretací slova umma podle výroku Ibn ‘Abbáse, který jsme zmínili výše, je slovo „náboženství“ (arab. دِينٌ dín), jak říká básník an-Nábigha az-Zubjání:
„Odpřísahám to a pochybnost žádnou v duši tvé nenechám
Může-li člověk ve svém národě sejít na scestí?“
Myslí se tím věřící člověk.
Podle významu těchto výroků několika těchto autorit lze tento verš vysvětlit jako: Lidé byli jednou ummou, sjednocenou na jediném vyznání (arab. مِلَّةٌ milla) a na jediném světonázoru (arab. دِينٌ dín), ale pak se začli mezi sebou vzájemně rozcházet. Poté začal Alláh sesílat proroky jako posly dobrých zpráv i jako varovatele.
Původním významem slova umma je „komunita“ spojená dohromady jediným náboženstvím. Mluví se pak o ummě namísto toho, aby se mluvilo o náboženství, protože to druhé přímo vytváří to první.
V tomto smyslu Alláh praví:
وَأَنْزَلْنَا إِلَيْكَ الْكِتَابَ بِالْحَقِّ مُصَدِّقًا لِمَا بَيْنَ يَدَيْهِ مِنَ الْكِتَابِ وَمُهَيْمِنًا عَلَيْهِ فَاحْكُمْ بَيْنَهُمْ بِمَا أَنْزَلَ اللَّهُ وَلا تَتَّبِعْ أَهْوَاءَهُمْ عَمَّا جَاءَكَ مِنَ الْحَقِّ لِكُلٍّ جَعَلْنَا مِنْكُمْ شِرْعَةً وَمِنْهَاجًا وَلَوْ شَاءَ اللَّهُ لَجَعَلَكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَلَكِنْ لِيَبْلُوَكُمْ فِي مَا آتَاكُمْ فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ إِلَى اللَّهِ مَرْجِعُكُمْ جَمِيعًا فَيُنَبِّئُكُمْ بِمَا كُنْتُمْ فِيهِ تَخْتَلِفُونَ
I tobě jsme seslali Písmo s pravdou, aby potvrdilo pravdivost toho, co už před ním bylo zde z Písma, a bylo jeho ochranou. A rozsuzuj mezi nimi podle toho, co seslal Bůh, a nenásleduj jejich učení scestná, vzdaluje se tak od toho, čeho se ti z pravdy dostalo. A každému z vás jsme určili pravidla a dráhu vyšlapanou. Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, o čem jste byli v rozporu. (Máida:48)
وَلَوْ شَاءَ اللَّهُ لَجَعَلَكُمْ أُمَّةً وَاحِدَةً وَلَكِنْ يُضِلُّ مَنْ يَشَاءُ وَيَهْدِي مَنْ يَشَاءُ وَلَتُسْأَلُنَّ عَمَّا كُنْتُمْ تَعْمَلُونَ وَلا تَتَّخِذُوا أَيْمَانَكُمْ دَخَلا بَيْنَكُمْ فَتَزِلَّ قَدَمٌ بَعْدَ ثُبُوتِهَا وَتَذُوقُوا السُّوءَ بِمَا صَدَدْتُمْ عَنْ سَبِيلِ اللَّهِ وَلَكُمْ عَذَابٌ عَظِيمٌ وَلا تَشْتَرُوا بِعَهْدِ اللَّهِ ثَمَنًا قَلِيلا إِنَّمَا عِنْدَ اللَّهِ هُوَ خَيْرٌ لَكُمْ إِنْ كُنْتُمْ تَعْلَمُونَ
Kdyby Bůh chtěl, byl by vás národem jediným učinil; avšak On dává zbloudit, komu chce, a uvádí na správnou cestu, koho chce; a na skutky své zajisté tázáni budete. Nečiníte přísahy své s úmyslem je vzájemně porušit, aby vám neuklouzla noha vaše poté, co pevně stála, abyste neokusili zlého za to, že jiné jste z cesty Boží odvraceli, a abyste se trestu nesmírného nedočkali. Neprodávejte úmluvu Boží za cenu nízkou, vždyť věru to, co u Boha máte, je pro vás lepší – vědoucí jste-li! (Nahl:93-95)
Tedy se jedná o přívržence jednoho náboženství a jednoho vyznání. Proto ve své interpretaci Božích slov „Lidé byli národem jediným“ Ibn ‘Abbás uzavírá, že lidé nejprve následovali jediné náboženství a pak se mezi sebou začali rozcházet.
Jiní vykladači naopak upřednostňují následující interpretaci: Ádam byl ve skutečnosti imámem, předákem svých dětí a poté Alláh dal objevit se prorokům mezi lidmi. Tito komentátoři vykládají slovo umma takovým způsobem, že poslušnost vůči Alláhu přímo vyžaduje schvýlení Jeho Jedinosti a následování Jeho příkazů (de facto zvyklostí a činů charakteristických pro Ádama), což je také zahrnuto ve významu tohoto termínu. Tento náhled podporují Boží slova:
إِنَّ إِبْرَاهِيمَ كَانَ أُمَّةً قَانِتًا لِلَّهِ حَنِيفًا وَلَمْ يَكُ مِنَ الْمُشْرِكِينَ شَاكِرًا لأنْعُمِهِ اجْتَبَاهُ وَهَدَاهُ إِلَى صِرَاطٍ مُسْتَقِيمٍ
Abraham věru byl vůdcem Bohu oddaným, hanífem a mezi modloslužebníky nepatřil, vděčný byl za dobrodiní Boha, jenž si jej vyvolil a na stezku přímou jej uvedl. (Nahl: l20-l21),
Zde tímto slovem umma Alláh označuje předáka, imáma, který je ponechán jako vzor a který je následován. Tento názor zastávají:
Muhammed ibn ‘Amr, který vypráví následující slova Mudžáhida: „Slovy „Lidé byli národem jediným“ je myšlen Ádam.“
Al-Kásim traduje následující podání od Mudžáhida: „Božími slovy „Lidé byli národem jediným“ je myšlen Ádam. Mezi Ádamem a Núhem bylo deset proroků. Potom Alláh vyslal jiné proroky jako posly dobrých zpráv a varovatele. Sám Ádam byl ummou.“
Ti, kteří zastávají tento názor, tvrdí, že je možno označit jako společenství (arab. džemá‘a) dokonce i jednoho jedince, v případě, že se různé přednosti a ctnosti obyčejně rozptýlené v rámci jedné komunity sejdou u jednoho jedince, kterého Alláh označí za ummu. Proto se říká: „Ten a ten představuje ummu,“ když je zmíněno postavení takové osoby.
Je také možné, že Alláh takto nazval Ádama, protože přivedl různé lidi ke ctnostem, ke kterým vyzýval. Protože nyní představuje Ádam bod, u kterého se potkávají všichni jeho potomci, který je sjednocuje navzdory jejich pozdějším neshodám. Proto jej Alláh nazval ummou.
Jiní vykladači smýšlejí, že význam je následovný: „V oněch dnech tvořili lidé jednotné společenství s jediným náboženstvím, když Alláh vyvedl potomky Ádamovy zpomezí jeho beder a představil mu je.“ Tohoto názoru byli:
Podle vyprávění ‘Ammára Ubejj ibn Ka’b, který ohledně Božích slov „Lidé byli národem jediným“ pravil: „Když byli lidé představeni Ádamovi, tvořili jediný národ. Tehdy je Alláh stvořil a tehdy se nacházeli ve stavu podřízenosti vůči Alláhu (arab. إِسلاَمٌ islám). Byli mu oddáni pokorným vzýváním a tvořili jednotnou ummu společně odevzdaných Alláhu (arab. مُسلِمُونَ muslimún). Po Ádamovi se mezi nimi objevily neshody.“ Ubejj pak dočetl zbytek vzpomínaného verše: „a poslal Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli“ a vysvětlil: „Alláh pak začal vysílat Proroky a sesílat knihy, protože lidé přestali být jednotní.“
Interpretace tohoto verše tímto způsobem odpovídá navíc i interpretaci pouižité Ibn ‘Abbásem o deseti generacích mezi Ádamem a Núhem, kdy lidé následovali jediné náboženství, jak bylo naznačeno výše. Nicméně období, po které byli lidé národem jednotným na pravé víře netrvá stejně dlouho jako podle názoru zastávaného Ibn ‘Abbásem.
V protikladu k těmto názorům stojí další vykladači, kteří smýšlejí, že Boží slova „Lidé byli národem jediným“ neznamenají nic jiného, než že lidé na začátku vyznávali jedno náboženství a že pak Alláh posílal lidem proroky (aniž by to naznačovalo cokoli dalšího). Tento názor zastávali:
Muhammed ibn Sa’d na základě výroku Ibn ‘Abbáse o tom, že lidé byli na počátku jedinou ummou. Podle něj „tvořili jediné vyznání a Alláh k nim pak vysílal posly jako proroky dobrých zpráv a varovatele.“
(At-Taberí uzavírá, že) z těchto interpretací lze přijít ke správnému závěru, že Alláh Svým služebníkům zjevuje následující:
Lidé byli jednotnou ummou (ve smyslu komunity) s jediným náboženstvím (arab. دِينٌ dín) a jediným vyznáním (arab. مِلَّةٌ milla). Tímto náboženstvím, které vyznávali, bylo Náboženství Pravdy. Poté se začali ve svém náboženství navzájem lišit a pak na základě jejich nejednotnosti v náboženství k nim Alláh vyslal proroky jako posly dobrých zpráv a jako varovatele. S nimi také sesílal Knihy, aby rozhodly mezi lidmi ve věci toho, v čem se spolu neshodnou. Toto Alláh činil ze Své milosti ke Svým stvořením a proto, aby k nim byl spravedlivý (až je posléze povolá k zúčtování). Je možné, že tato perioda, během které byli lidé jednotnou ummou trvala od časů Ádama do časů Núha, jak uvádí ‘Ikrima od Ibn ‘Abbáse a co zastává také Katáda. Je také možné, že tomu tak bylo jen ve chvíli, kdy Alláh představil své tvory Ádamovi. Také je možné, že tomu tak bylo po jinou dobu. Neexistuje v Knize žádný záznam a není ani žádné autentické podání, které by bylo plně důvěryhodným argumentem ukazujícím, kdy se přesně tato doba skončila.
Naproti tomu nelze však říci opak toho, co Alláh řekl, tedy, že „Lidé byli národem jediným a poslal pak Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli.“ V této otázce pro nás vůbec neškodí, není-li vzpomenuta doba, kdy se lidé ve svém náboženství rozešli a ani to pro nás není důležité přesně ji určit, protože to s sebou nenese žádný akt poslušnosti vůči Alláhu.
Toto tedy zůstává nerozhodnuto, ale musí být jasně poznamenáno, že v každém případě Korán jasně ukazuje, že ti, o kterých Alláh jasně prokazuje, že tvořili jedinou ummu, tak byli označeni na základě své jednotné víry v Pravdu a že tehdy neexistovala žádná nevíra a žádné modloslužebnictví. Alláh zjevil v súře, ve které je vzpomenut Júnus:
وَمَا كَانَ النَّاسُ إِلا أُمَّةً وَاحِدَةً فَاخْتَلَفُوا وَلَوْلا كَلِمَةٌ سَبَقَتْ مِنْ رَبِّكَ لَقُضِيَ بَيْنَهُمْ فِيمَا فِيهِ يَخْتَلِفُونَ وَيَقُولُونَ لَوْلا أُنْزِلَ عَلَيْهِ آيَةٌ مِنْ رَبِّهِ فَقُلْ إِنَّمَا الْغَيْبُ لِلَّهِ فَانْتَظِرُوا إِنِّي مَعَكُمْ مِنَ الْمُنْتَظِرِينَ
Lidé původně jen národ jediný tvořili, avšak pak se v názorech rozešli. A kdyby nebylo slova Pána tvého, již dříve vyřčeného, bylo by věru mezi nimi již rozhodnuto vše, v čem se rozcházeli. Říkají: „Pročpak mu nebylo sesláno od Pána jeho znamení nějaké?“ Odpověz: „Nepoznatelné jedině Bohu přísluší. Čekejte a já také s vámi čekat budu!“ (Júnus:19-20).
Tímto Alláh vyřkl výhružku týkající se nejednotnosti a narušení harmonické existence jednotné ummy. Pokud by se lidé všichni usnesli nejprve na nevíře a teprve potom by se ohledně ní rozešli v názorech, byl by tento rozchod způsoben jedině tím, že se někteří z nich namísto nevíry obrátili k víře. V takovém případě by pak bylo v souladu s Boží moudrostí vynést tato slova jako kontext slibu a nikoli jako kontext výhružky, protože se přece někteří z lidí obrátili na pravou víru. Je nemyslitelné, aby Alláh vyslovil hrozbu, pokud by existovala taková tendence k pokání a k obrácení se k Pravdě, nebo aby zanedbal to, že by po určitý čas všichni lidé souhlasně setrvávali v nevíře a modloslužebnictví.
Vskutku (at-Taberí uzavírá), slova Alláha poslal pak Bůh proroky jako hlasatele zvěsti radostné i jako varovatele a seslal s nimi Písmo s pravdou, aby rozsoudil mezi lidmi to, v čem se rozcházeli.“ Znamená, že Alláh posílal proroky k těm, kteří Ho poslouchali a oznamoval jim jejich prostřednictvím radostnou zvěst o odměně a drahocenném návratu k Němu. Pod výrazem “varovatelé“ myslí Alláh to, že úkolem proroků bylo také varovat ty neposlušné před krutým trestem, zničující odplatou a věčném zatracení v pekelném ohni.
A seslal také knihy s pravdou, že mezi lidmi ohledně neshod mezi nimi rozhodne. Tím písmem Alláh myslel nejprve Tóru (arab. تَورةٌ tawrát), která měla mezi lidmi rozhodnout o tom, v čem se rozcházeli. Alláh určil toto rozhodnutí Knize a ne prorokům a poslům samým o sobě, protože ti se pokaždé, když bylo zapotřebí, vždy rozhodovali na základě indícií v Knize, zjevené Alláhem. Rozhodujícím faktorem mezi lidmi tedy (v té době) byla na základě svých indícií kniha – poskytovala kvalifikované důkazy pro správné rozhodnutí a její rozhodnutí mezi lidmi byl také prosazován těmi správnými lidmi – tedy proroky.
Diskuze ohledně interpretace Božích slov „A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti“ znamenají, že se do sporu dostali ohledně této knihy, kterou Alláh seslal, tedy Tóry. “Ti, jimž byla Kniha darována“ odkazují na židy, tedy na Syny Izraele. Oni jsou ti, jimž byla dána Tóra a kteří byli naučeni znalosti o ní. Jeho slova „poté, co přišla k nim znamení jasná“ znamenají poté, co obdrželi jasné argumenty a důkazy (arab. أَدِلَّةٌ adilla) od Alláha, které ukazovali, že tato kniha, ohledně které se ve svých rozhodnutích rozešli, je skutečně zjevením od Alláha a že ustavuje pravdu, ohledně které nemůže být sporu a která nemůže být neuposlechnuta. Proto Alláh oznamuje, že židé, jinými slovy Synové Izraele, neuposlechli svou Knihu, Tóru, a rozešli se ohledně ní a ohledně znalosti, kterou obsahuje. Proto svévolně neuposlechli Alláha, protože znásilnili Jeho příkaz a Jeho rozhodnutí v této Knize.
Tak Alláh ustavil, že tato nejednotnost, objevivší se na základě vzájemných rebelií mezi nimi, kdy veřejně hřešili a páchali činy neposlušnosti a neplnění Božích příkazů.
Boží slova „A byli ve sporu jedině ti, jimž bylo Písmo darováno poté, co přišla k nim znamení jasná, a to ze vzájemné závisti“ znamenají: Ti z židů, Synů Izraele, kteří nesouhlasili ohledně Mé Knihy, kterou jsem Já jim seslal prostřednictvím Svých proroků, tak neučinili z neznalosti, naopak, nesouhlasili, až se s ní seznámili a tak neuposlechli rozhodnutí Božího v této Knize, poté, co jim již byly představeny její důkazy. (Tato nejednotnost pramení) ze vzpoury mezi nimi, protože někteří z nich toužili po moci nad jinými a dívali se na ně s pohrdáním.
Tato diskuze ohledně interpretace Božích slov „A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé“ shrnuje, že znamenají, že Alláh zaručil nesmírný úspěch všem těm, kteří uvěří. Tedy všem těm, kteří podpoří víru v Alláha (Jediného) a Jeho Posla, Muhammeda, mír a požehnání s ním a jsou přesvědčeni, že toto poselství, vzhledem k těm, kterým byla tato Kniha dána, ač nesouhlasili, pochází od Alláha. Tato nejednotnost, ve které Alláh lidi ponechal osamotě, zatímco pomáhá správně vedeným k dosažení pravdy. Každému, kdo přijme i Muhammeda, považuje Pátek za „den shromáždění“ (k uctívání Alláha). I když to všem bylo dáno za povinnost, stejně jako nám v současnosti, odchýlili se od toho a změnili si den uctívání na sabat. Posel Boží, mír a požehnání s ním, pravil: „I když jsme byli posledními, všechny je předháníme (ve vykonávání Božích příkazů), i když byla Kniha dána jim před námi a my jsme ji obdrželi až po nich. Alláh nás správně přivedl k tomuto dni, ohledně kterého se oni neshodli. Židé si přivlastnili následující den a křesťané si vzali den následující po něm (jako den společných bohoslužeb)…“.
Ohledně toho, v čem všem se lidé neshodli, Ibn Zejd zaznamenává podání od Júnuse ibn Abdila’lá, že Boží slova „A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě,“ znamenají (že uvedl věřící v) islám. Lidé se neshodli ohledně modlitby. Někteří se modlili tváří k východu a jiní tváří k Jeruzalému (arab. بَيتُ المَقدِسِ Bejtu l-Makdis). Poté nás Alláh přivedl k (správnému) modlitebnímu směru (arab. قِبلَةٌ kibla) na Mekku. Lidé se (také) neshodli ohledně půstu. Někteří se postili po určitou část dne a jiní po určitou část noci. Pak nás Alláh uvedl k (správnému) času půstu. (Také) se lidé neshodli ohledně „dne shromáždění“ (k bohoslužbám). Zatímco se židé rozhodli pro sobotu, křesťané zvolili neděli – a pak nás Alláh přivedl ke správnému „dni shromáždění“ (v pátek). (Také) se lidé neshodli ohledně Ibráhíma. Židé jej považovali za žida a křesťané jej považovali za křesťana. Pak jej Alláh zbavil podobných stínů podezření a ukázal jej jako hanífa, který byl plně odevzdán Alláhu (arab. حَنِيفًا مُسلِمًا hanífen muslimen), kterého nejde označit ani za jedno, ani za druhé, jak se někteří mylně domnívají, přičemž on se předtím zřekl jakékoli spojitosti sebe s nevěřícími. (Nakonec) se lidé neshodli ohledně ‘Ísáa, mír s ním. Židé jej označili za oběť falše, zatímco křesťané jej začali považovat přímo za Pána (arab. رَبٌّ rabb). Podobně nás Alláh přivedl ohledně něj k pravdě. Alláh říká svými slovy:
„A nyní Bůh přivedl z dovolení Svého ty, kdož uvěřili, k pravdě, o níž se dříve rozcházeli v názorech. A Bůh vede, koho chce, ke stezce přímé.“
(At-Taberí uzavírá, že) když Alláh přivedl Svou Milostí k pravdě ty, kteří uvěřili Muhammedovi, mír a požehnání s ním, a jeho poselství, vůči těm ze Synů Izraele, kteří vlastnili Knihu ještě předtím, avšak se ohledně ní rozdělili ve svých názorech. Toto správné vedení se pak má odrážet i v tom, že jim budeme pomáhat (navrátit se) k pravdě, ve které žili lidé předtím, než se odehrálo toto rozdělení, které Alláh v tomto verši vykresluje. Neboť lidé byli jediným národem, jedinou ummou, následující jediné náboženství, jmenovitě náboženství Ibráhíma, který byl do Boží vůle plně odevzdaným hanífem a blízkým Milostiplného. Ti, kteří uvěřili byli takto opět učiněni jedinou ummou, stojící „uprostřed,“ aby mohli být „svědky o lidech“[1] – jak je popisuje Pán tvůj:
أَمْ كُنْتُمْ شُهَدَاءَ إِذْ حَضَرَ يَعْقُوبَ الْمَوْتُ إِذْ قَالَ لِبَنِيهِ مَا تَعْبُدُونَ مِنْ بَعْدِي قَالُوا نَعْبُدُ إِلَهَكَ وَإِلَهَ آبَائِكَ إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ إِلَهًا وَاحِدًا وَنَحْنُ لَهُ مُسْلِمُونَ تِلْكَ أُمَّةٌ قَدْ خَلَتْ لَهَا مَا كَسَبَتْ وَلَكُمْ مَا كَسَبْتُمْ وَلا تُسْأَلُونَ عَمَّا كَانُوا يَعْمَلُونَ وَقَالُوا كُونُوا هُودًا أَوْ نَصَارَى تَهْتَدُوا قُلْ بَلْ مِلَّةَ إِبْرَاهِيمَ حَنِيفًا وَمَا كَانَ مِنَ الْمُشْرِكِينَ قُولُوا آمَنَّا بِاللَّهِ وَمَا أُنْزِلَ إِلَيْنَا وَمَا أُنْزِلَ إِلَى إِبْرَاهِيمَ وَإِسْمَاعِيلَ وَإِسْحَاقَ وَيَعْقُوبَ وَالأسْبَاطِ وَمَا أُوتِيَ مُوسَى وَعِيسَى وَمَا أُوتِيَ النَّبِيُّونَ مِنْ رَبِّهِمْ لا نُفَرِّقُ بَيْنَ أَحَدٍ مِنْهُمْ وَنَحْنُ لَهُ مُسْلِمُونَ فَإِنْ آمَنُوا بِمِثْلِ مَا آمَنْتُمْ بِهِ فَقَدِ اهْتَدَوْا وَإِنْ تَوَلَّوْا فَإِنَّمَا هُمْ فِي شِقَاقٍ فَسَيَكْفِيكَهُمُ اللَّهُ وَهُوَ السَّمِيعُ الْعَلِيمُ
Byli jste svědky toho, když smrt přišla k Jakubovi a když se otázal synů svých: „Co budete uctívat po smrti mé?“ Odvětili: „Budeme uctívat Boha tvého a Boha předků tvých, Abrahama, Ismaela a Izáka, jako Boha jediného a do vůle Jeho budeme odevzdáni.“ Obec tato již zmizela; jí dostane se toho, co si vysloužila, a i vám patří to, co jste si vysloužili. A nebudete tázáni na to, co oni dělali. Říkají: „Buďte židy, nebo křesťany, a tehdy budete správnou cestou vedeni!“ Odpověz: „Nikoliv! Následujte náboženství Abrahama, jenž hanífem byl a mezi modloslužebníky nepatřil!“ Rcete: „Uvěřili jsme v Boha a v to, co seslal nám, i v to, co seslal Abrahamovi, Ismaelovi, Izákovi, Jakubovi a kmenům, i v to, co bylo dáno Mojžíšovi, Ježíšovi, a v to, co bylo dáno prorokům od Pána jejich. My nečiníme rozdíl mezi nimi a do vůle Pána svého jsme odevzdáni!“ Jestliže uvěří v něco podobného tomu, čemu vy věříte, pak půjdou po cestě správné; jestliže se však odvrátí, pak věru jsou v rozkolu. Však Bůh ti proti nim postačí, vždyť Bůh je věru slyšící vševědoucí! (Bekara:133-l37).