Vznešený Alláh pravil:
مَن كانَ يُريدُ الحَياةَ الدُّنيا وَزينَتَها نُوَفِّ إِلَيهِم أَعمالَهُم فيها وَهُم فيها لا يُبخَسونَ أُولٰئِكَ الَّذينَ لَيسَ لَهُم فِي الآخِرَةِ إِلَّا النّارُ ۖ وَحَبِطَ ما صَنَعوا فيها وَباطِلٌ ما كانوا يَعمَلونَ
Vznešený Alláh pravil:
مَن كانَ يُريدُ الحَياةَ الدُّنيا وَزينَتَها نُوَفِّ إِلَيهِم أَعمالَهُم فيها وَهُم فيها لا يُبخَسونَ أُولٰئِكَ الَّذينَ لَيسَ لَهُم فِي الآخِرَةِ إِلَّا النّارُ ۖ وَحَبِطَ ما صَنَعوا فيها وَباطِلٌ ما كانوا يَعمَلونَ
Ty, kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách, ty plně odměníme za skutky jejich v něm a nebudou v tom ošizeni. To jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali. (Húd:15-16)
Lidé nauky mezi zbožnými předky zmiňují několik typů činů, které mohou lidé vykonávat, aniž by si byli vědomi jejich pravého významu.
Příkladem toho mohou být různé druhy bohulibých skutků, které vykonává velký počet lidí, jako udělování milodarů, udržování a posilování vztahů v rodině, dobré a laskavé chování vůči lidem apod. Podobně sem může spadat i vyhýbání se křivdě a útlaku, odmítání mluvit o druhých špatně atd.
Vše to může člověk činit s upřímným úmyslem jen pro věc Boží, může anebo nemusí doufat, že ho za to Alláh v posmrtném životě odmění. Ovšem může tak činit jen z touhy po slávě a věčné památce mezi lidmi, o kterou prosí Alláha, nebo Ho prosí, aby ochránil jeho bohatství a jeho rodinu, nebo aby mu dal zbohatnout ještě více apod. Nemá žádný zájem usilovat o Ráj nebo utíkat před Ohněm pekelným.
Takovému člověku bude dána jeho odměna v tomto životě a v životě posmrtném nebude mít již žádný úděl. Takové lidi popsal Ibn ‘Abbás رضي الله عنهما ve výkladu výše uvedeného verše.
Někteří naši šejchové nepochopili tuto záležitost zcela správně, kvůli tomu, co je uvedeno v díle al-Ikná´ [1] v kapitole o úmyslu, kde je tato otázka rozebírána vedle diskuse o různých stupních upřímnosti. Proto nabyli přesvědčení, že upřímností je osobní záměr dotyčného, což nemusí být vždy nutně pravda. Autor měl na mysli to, že záměr dotyčného je očištěn od snahy zviditelňovat sebe sama cestou konání dobra. Pokud by tak učinil, jeho skutky by byly neplatné a v posmrtném životě by jeho konání bylo marným.
Druhou skupinou, která je početnější a jejichž stav je ještě hrozivější, jsou ti, kteří měli být podle Mudžáhida důvodem seslání tohoto verše jsou právě ti, kteří měli v úmyslu přetvařovat se před ostatními a získávat u nich uznání na základě své zbožnosti, okázale konané za tímto účelem a nikoli za účelem získání odměny a spokojenosti Boží na onom světě.
Mu’áwíjjovi رضي الله عنه byl zmíněn hadís od Abú Hurejry رضي الله عنه, vyprávějící o prvních třech lidech, kteří budou uvrženi do Pekla, jimiž jsou ten, jenž vyučoval Knize, aby se o něm řeklo, že je učenec, ten, kdo velkoryse uděloval milodary, aby se o něm řeklo, že je štědrý a ten, kdo bojoval na cestě Boží, aby se o něm řeklo, že je statečný. Mu’áwíja poté v reakci na citovaný hadís pravil: „Pokud se toto stane takovým lidem, co potom zbytek?“ a začal plakat tak, že si ostatní pomysleli, že se snad upláče k smrti. Poté, když se vzchopil, utřel si tváře a řekl: „Věru Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم děli pravdu:
مَن كانَ يُريدُ الحَياةَ الدُّنيا وَزينَتَها نُوَفِّ إِلَيهِم أَعمالَهُم فيها وَهُم فيها لا يُبخَسونَ أُولٰئِكَ الَّذينَ لَيسَ لَهُم فِي الآخِرَةِ إِلَّا النّارُ ۖ وَحَبِطَ ما صَنَعوا فيها وَباطِلٌ ما كانوا يَعمَلونَ
Ty, kdož touží po životě pozemském a jeho ozdobách, ty plně odměníme za skutky jejich v něm a nebudou v tom ošizeni. To jsou ti, pro něž v životě budoucím je pouze oheň připraven; marné bude to, co zde vykonali, a nicotné bude to, co zde dělali. (Húd:15-16)” [2]
Třetí skupinou lidí jsou ti, kteří své dobré činy konají s úmyslem získat jejich prostřednictvím nějaké světské dobro, například tací, kteří vykonají hadždž nikoli kvůli Alláhu, ale kvůli vydělání peněz, nebo někdo, kdo učiní hidžru pro světský zisk, či aby se oženil, nebo někdo, kdo se zúčastní bojového tažení v rámci džihádu z touhy po válečné kořisti. Tato kategorie lidí je v souvislosti s výkladem tohoto verše zmiňována rovněž. V této souvislosti je uváděn hadís Posla Božího صلى الله عليه و سلم ve znění:
… تَعِسَ عَبْدُ الدِّينَارِ وَالدِّرْهَمِ
„Zatracen je uctívač dináru i dirhamu …“ [3]
Podobně tak i někdo, kdo se může učit Korán, nebo ho vyučovat, čímž získává on a jeho rodina výsadní postavení, nebo kdo pravidelně navštěvuje mešitu, neboť v ní pracuje, což je případ velkého množství lidí. Tito lidé jsou o něco bystřejší, než předcházející skupina, protože konají něco, co naplňuje jejich osobní zájmy, zatímco ti předcházející konají to, co konají, jen proto, aby mohli ostatními být chváleni, i když za to ve skutečosti ani nic nezískávají. První skupina je z nich nejchytřejší, protože tyto činy konají upřímně pro Alláha, nedopouštějí se v tom žádného modloslužebnictví, ale netouží přitom po žádné nekonečné a nepomíjivé odměně na onom světě, kerou je Ráj, ani nedoufají ve spásu před ohromným trestem, kterým je Oheň pekelný.
Čtvrtou kategorií lidí spadajících pod význam tohoto verše jsou ti, kteří konají své skutky upřímně s touhou po Boží odměně na onom světě, nicméně se dopouštějí činů nevíry, které je vyvádějí z okruhu islámu, jako jsou činy jinověrců z Lidí knihy nebo činy některých členů této ummy, kteří uctívají Alláha, dávají milodary a postí se, upřímně pro věc Boží, doufaje v Jeho odměnu na Onom světě, nicméně dopouštějí se zároveň i činů modloslužebnictví (arab. شرك širk) či nevíry (arab. كفر kufr), které je vyvádí z lůna islámu, nebo brání tomu, aby jejich činy byly přijaty. To jsou ti, které Anas ibn Málik رضي الله عنه rovněž zahrnul do tefsíru tohoto verše.
Proto někteří ze selef říkali: „Kdybych jen věděl, že Alláh ode mne přijal byť i jedinou sedždu, přál
bych si v té chvíli zemřít, protože Alláh praví:
وَاتلُ عَلَيهِم نَبَأَ ابنَي آدَمَ بِالحَقِّ إِذ قَرَّبا قُربانًا فَتُقُبِّلَ مِن أَحَدِهِما وَلَم يُتَقَبَّل مِنَ الآخَرِ قالَ لَأَقتُلَنَّكَ ۖ قالَ إِنَّما يَتَقَبَّلُ اللَّهُ مِنَ المُتَّقينَ
A sděl jim podle pravdy příběh dvou synů Adamových, když oba přinášeli oběti; a byla od jednoho z nich obět přijata, zatímco od druhého nikoliv. I pravil tento: „Věru tě zabiji!“ I odpověděl onen: „Bůh přijímá oběť jen od bohabojných. (Máida:27)“
Nicméně zůstává otázkou, co bude s dotyčným, který se např. modlí pět denních modliteb, platí zekát, postí se či vykonává hadždž, vše to s úmyslem pro Alláha, nicméně se stane, že tyto činy začne konat pro světské důvody, jako ten, kdo odputuje na hadždž kvůli penězům, což je každodenní realitou. V takové situaci pak záleží na tom, který ze dvou přítomných úmyslů bude silnější a ovládne, přemůže ten druhý.
Proto někteří z učenců pravili, že Korán často hovoří o lidech, kteří jsou bezpochyby lidmi Ráje, či o lidech, kteří jsou bezpochyby lidmi Ohně, přičemž mlčí ohledně osudu těch, kteří v sobě spojují vlastnosti obou skupin.
A Alláh ví nejlépe.
Autor: imám mudžeddid Muhammed ibn ‘Abdilwehháb at-Temímí
Zdroj: Viz Fetáwá we mesáilu l‐imámi Muhammed ibn ‘Abdulwehháb, str. 5‐8. Publikováno na www.troid.org
______________________________________
[1] Jedná se o dílo z oblasti hanbelovského fikhu.
[2] Uvádí at-Tirmizí v Sunenu, jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu t‐Tirmizí, hadís č. 1492.
[3] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6435, na autoritu Abú Hurejry رضي الله عنه, jako součást delšího hadísu.