Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že se Posel Boží صلى الله عليه وسلم jednou dopoledne otázal svých druhů:
مَنْ أَصْبَحَ مِنْكُمُ الْيَوْمَ صَائِمًا
“Kdo z vás dnes ráno vstal s tím, že se postí?“
“Já,” odpověděl Abú Bekr رضي الله عنه.
Potom se Posel Boží صلى الله عليه وسلم znovu zeptal:
فَمَنْ تَبِعَ مِنْكُمُ الْيَوْمَ جَنَازَةً
“Kdo z vás dnes už vyprovodil zesnulého pohřební modlitbou?“
“Já,” odpověděl znovu Abú Bekr.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se ptal dál:
فَمَنْ أَطْعَمَ مِنْكُمُ الْيَوْمَ مِسْكِينًا
“Kdo z vás už dnes nakrmil chudobného?“
“Já,” neotálel Abú Bekr s odpovědí.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم následně položil i další otázku:
فَمَنْ عَادَ مِنْكُمُ الْيَوْمَ مَرِيضًا
“Kdo z vás dnes už navštívil nemocného?“
“Já,” odpověděl znovu Abú Bekr, že stihl toho dne vykonat i tento dobrý čin.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم pak pravil:
مَا اجْتَمَعْنَ فِي امْرِئٍ إِلاَّ دَخَلَ الْجَنَّةَ
“Není nikoho, kdo by vykonal právě tyto skutky, aniž by nevstoupil do Ráje!“1
Anas ibn Málik رضي الله عنه byl svědkem jiné příležitosti, při níž se Posel Boží صلى الله عليه وسلم svých druhů otázal:
من أصبح منكم صائمًا
“Kdo z vás dnes vstal s tím, že se postí?“
“Já, ó Posle Boží” odpověděl Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم se dál ptal:
فمن شيَّع جِنازةً
“Kdo se dnes už zúčastnil pohřební modlitby?“
“Já,” odpověděl Omar.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم položil ještě jednu otázku:
فمن عاد مريضًا
“A kdo už navštívil nemocného?“
“Já,” nedal se Omar zahanbit ani tentokrát.
Posel Boží صلى الله عليه وسلم mu spokojeně odvětil:
وجبَتْ لك وجبَتْ لك
“Ty do něj jistojistě vstoupíš.” tj. do Ráje.2
Posel Boží صلى الله عليه وسلم v těchto podáních vede dva své nejvěrnější stoupence k těm dobrým činům, které jim nejlépe dopomohou stát se lepšími a kvalitnějšími věřícími.
Půst lomí nízké pudy a chtíče. Zdržování se toho, co je jinak dovoleno a co v jádru nijak neškodí, snáze posiluje vůli člověka zdržet se i toho, co je zakázané a skutečně škodlivé, čímž člověk přestává ubližovat sobě i svému okolí.
Účast na pohřbu jiného člověka je jednak splněním nároku práva, které věřící na věřícím má a jednak důkazem lidskosti. Zároveň člověku připomíná jeho vlastní smrtelnost a krátkost času, který mu byl na tomto světě vymezen.
Podobně je tomu i s návštěvou nemocného, která posilní člověka v obtížné životní situaci a nám, kteří tím plníme jeho nárok, připomene limity našich sil a křehkost našeho zdraví i života. Bude nás motivovat k tomu, abychom si vážili pohody, kterou zažíváme a nehroutili se pod sebemenší životní překážkou a problémem.
A nejinak je tomu i se solidaritou vůči těm materiálně méně šťastným nás učí dívat se na to, co je trvalé, vážit si toho, co máme a netoužili po vzdušných zámcích, záviděje tak těm movitějším. Sdílení jídla s chudobnými nás učí skromnosti a altruizmu, díky němuž nebudeme ty, kteří jsou společensky pod námi, znevažovat a odsouvat na okraj.
Proto jsou tyto vyjmenované dobré činy mimořádně významné a vyplatí se v nich mezi sebou navzájem soutěžit, jako to činili Abú Bekr s Omarem.
Obě podání nás také navádějí k odvržení lenosti a mrhání časem, neboť vidíme, že již dopoledne se dokázali naši zbožní předkové pochlubit s tolik velkými a mimořádnými činy. A nešlo o chlubení v pravém slova smyslu, které by bylo odsouzeníhodné, ale o povzbuzení, o motivaci ostatních přítomných k tomu, aby se do závodu v dobru připojili také, v duchu koránského imperativu:
فَاسْتَبِقُوا الْخَيْرَاتِ
Snažte se vzájemně překonávat v dobrých skutcích! (Bekara: 148)
A řečeno též bylo, že této ummy požehnání jest v ranním vstávání.
Od islámských učenců v čele s Abu l-Feredžem Ibnu l-Džewzím se dochovalo, že jednou z nejtěžších a nejhorších forem lenosti je mrhání časem. Den má čtyřiadvacet hodin. Během každé hodiny člověk asi tisíckrát dýchne. Pětsetkrát se nadechne a pětsetkrát vydechne. Za každý nádech a výdech je třeba splatit Alláhu dluh dobrými a zbožnými činy, aby člověk v Soudný den před Něho nepředstoupil s prázdnýma rukama. Pohotový a bystrý je ten, kdo stráví celý svůj život honbou za dosažením nejvelkolepějších ctností, získáváním nauky a následně praktikováním toho, co se dozvěděl, což ho čím dál více přibližuje k Boží lásce.
A žádný jiný skutek to nedokáže více, nežli poctivá náprava sebe sama a oddaná služba druhým.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1028.
- Zaznamenal Ibn ‘Adí v al-Kámilu fi d-du’afá, 4/359 a 3/334, jenže v jeho isnádu se nachází vypravěč Selema ibn Werdán, jenž vypráví i některé věci odvržené, protichůdné vyprávěním spolehlivějších vypravěčů; Ahmed v Musnedu, hadís č. 12181; al-Bezzár v Musnedu, hadís č. 6251 a toto je jeho verze.