An-Náfi‘, sluha Ibn Omarův, vzpomíná, že Ibn Omar políčkoval svého syna, když chyboval v jazyce.[1]
An-Náfi‘, sluha Ibn Omarův, vzpomíná, že Ibn Omar políčkoval svého syna, když chyboval v jazyce.[1]
Aš-Šáfi’í řekl: „Dvě věci lidé zanedbali – arabský jazyk a medicínu.“[2]
Jeden z největších učenců moderní doby, šejch Ibn ‘Usejmín, budiž mu Alláh milostiv, říká:
„Díky znalosti arabského jazyka můžeme Koránu i Sunně porozumět správným způsobem.“[3]
Tuto důležitost arabského jazyka pro islám ilustruje příklady:
„Když koránský verš končí „huwe l-‘azízu l-hakím,“ – „On je Mocný, Moudrý“ pak věz, že se jedná o hrozbu a upozornění na hříchy.“[4] „Když koránský verš končí „huwe l-ghafúru r-rahím“ – „On je Odpouštějící, Slitovný,“ pak to znamená, že verš vzpomenul čin, který je trestuhodný.“[5]
Ibn ‘Usejmín uzavírá: „Myslím, že pro hledače nauky je znalost gramaticky správné, spisovné arabštiny povinností. Pro hledače nauky je velmi důležité, aby věděl gramaticky správně psát ve spisovném arabském jazyku. Dnes ale vidno hledače nauky, kteří píší jako začátečníci. Arabská gramatika je složitá i jednoduchá. Složitá je na začátku a lehká poté, když se zvládnou její základní principy. Dosáhnout dokonalosti v arabštině není těžké, pokud člověk navykne na stálé užívání jazyka mluvou i čtením. Pokud se k tomu člověk staví s plnou vážností, bude pro něj arabština snadnou.“[6]
Lhostejnost vůči arabštině šejch Ibn ‘Usejmín odsoudil: „Bohužel slýcháme, jak naši bližní učí své děti říkat „bye, bye“ namísto „as-selámu ‘alejkum.“[7]
O nespisovné arabštině se šejch vyjádřil takto: „Pokud hovoříš s nějakým neučeným Arabem čistou spisovnou arabštinou (arab. fusha), řekne ti, že jsi snad cizinec.“ Nicméně v případě nutnosti je i toto dovoleno: „Mluvit hovorovým jazykem (arab. ‘ámíjja) s prostými lidmi, je ospravedlnitelné.“[8]