Význam pojmu džemá'a

Nejobecnějším vysvětlením pojmu džemá’a je „společenství muslimů.“ Jeho důležitost je potvrzena Koránem, Sunnou i všeobecným konsensem prvních generací.

 

Alláh říká:

Nejobecnějším vysvětlením pojmu džemá’a je „společenství muslimů.“ Jeho důležitost je potvrzena Koránem, Sunnou i všeobecným konsensem prvních generací.

 

Alláh říká:

A přidržujte se provazu Božího všichni společně a nerozdělujte se. (Álu ’Imrán: 103) Říká Ibn Džerír v tefsíru tohoto verše: „Tím se chce říci: Držte se pevně Boží víry, kterou jste povinni následovat a splňte závazek, který jste povinni splnit, tj. společenství a vzájemné sbližování se na pravdě a úplné odevzdanosti Božím příkazům.“[1]

Takto také bylo zakázáno rozštěpovat se:

 إِنَّ الَّذِينَ فَرَّقُوا دِينَهُمْ وَكَانُوا شِيَعًا لَسْتَ مِنْهُمْ فِي شَيْءٍ

Věru ti, kteří rozštěpili své náboženství a stali se partajemi – ty s nimi nemáš nic. (An’ám:159) Ibn Kesír vykládá: „Tento verš je všeobecného významu a zahrnuje všechny ty, kteří se rozdělili v pohledu Boží víry a nyní se jí protiví. Zajisté Alláh seslal Svého Posla صلى الله عليه و سلم s vedením a jasným náboženstvím, aby je pozdvihl nad všechna ostatní. Jeho šarí’a je jedna a není v ní rozkolu a rozštěpení. A ti, kteří se rozejdou a stanou se skupinami, pak Alláh zajisté učinil Posla Božího nevinným v tom, na čem jsou tito.“

Huzejfa vypráví: „Lidé se vyptávali Posla Božího صلى الله عليه و سلم na dobro a já jsem se jej tázal na zlo, ze strachu, aby mne nepotkalo. Řekl jsem tedy: „Posle Boží, my jsme byli v době nevědomosti ve zlu a pak k nám přišel Alláh s tímto dobrem. Nastane po něm ještě nějaké zlo?“ „Ano,“ odpověděl. „A přijde po tom zlu ještě nějaké dobro?“ „Ano,“ odpověděl, „a je v tom dehan.“ „A co je dehan?“ Řekl: „Lid nehledá vedení v tom, s čím jsem došel, poznáš to na nich a odporuješ jim v tom.“ „A přijde po tom dobru ještě nějaké zlo?“ „Ano. Ti kteří vyzývají k branám Pekla – kdo je poslechne, toho odvedou do Pekla.“ „A jak je poznám?“ Řekl: „Jsou z vaší kůže. Hovoří vaším jazykem.“ „Co mi radíš, jestli se toho dožiju?“ Řekl: „Jsi povinen držet se společenství muslimů a jejich vládce.“ „A co když nebudou mít ani společenství, ani vládce?“ Odvětil: „Pak se vzdal od všech těch frakcí, i kdyby ses měl držet zuby za kořen stromu, dokud tě takto nepotká smrt!“[2]

Šejchul-islám Ibn Tajmija řekl: „A dobro je celé v následování prvních generací této ummy, v neustálém poznávání výroků Proroka صلى الله عليه و سلم a vzdělávání ve víře, držení se provazu Alláhova a toho, co vyzývá k jednotě a držení se společenství a vyhýbání se tomu, co vyzývá k rozdělování – jedině, kdyby to bylo něco, v čem Alláh a Jeho posel přikázali jinak. Ukázáno je, že seskupení se na víře islámu je důvodem jednoty a nevykonávání předpisů víry je důvodem rozdělení. Jednota ústí v Boží milost, mír a spásu, která se odráží v našem štěstí na tomto i na onom světě. A rozdělení ústí v Boží trest, prokletí a zřeknutí se Posla Božího صلى الله عليه و سلم od takových.“[3]

Imám at-Taháwí v popisu přesvědčení, které uznávají Ahlu s-Sunna říká: „Následujeme Sunnu a Společenství a vyhýbáme se podivným názorům, rozporům a nejednotnosti. A společenství je pro nás pravdou a správnou cestou, a rozdělení blouděním a trestem.“[4]

 

Imám Ibn Hadžer al-Askalání uvádí pět různých definic pojmu džemá’a[5]:

 

Z toho lze vyvodit dva základní významy slova džemá’a:

 

Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! (Nisá´59) Dále je důkazem Prorokův příkaz Huzejfovi: „Jsi povinen držet se společenství muslimů a jejich vládce.“ Důkazem je i shoda prvních generací muslimů, jak uvádí al-Hajsemí: „Je známým faktem, že druhové Muhammeda صلى الله عليه و سلم se shodli na tom, že výběr představitele muslimů po konci proroctví je povinností (wádžib). A ustanovili tuto povinnost důležitější než jiné povinnosti, když se zaobírali splněním této povinnosti (výběrem představitele) a nevěnovali se pohřbu proroka.“[8] Imam Al-Džuzerí, velmi dobrý znalec čtyř základních škol, napsal ve své knize Al-Mazáhibu l-Arba‘a, že všichni čtyři imámové se shodli na tom, že, islámský stát (tj. jeho existence) je povinností a muslimové musí vždy (v jakékoliv době) mít stát, který dohlíží na jejich záležitosti. Imám al-Qurtúrbí napsal: „Vůdce muslimů je pilířem o nějž se opírají jiné pilíře.“ Imám Abú Hanífa řekl, že existence islámského státu (chalífátu) je Ummu ´l-Fará´id (tzn. matka povinností) a Imám Šáfi’í to považoval za Fard Asásí (tzn. základní povinnost).[9] Alí ibn Abí Tálib měl na mysli tento význam, když řekl: „Islám a stát (chalífát) jsou jako bratři. Jeden nemůže existovat bez druhého, neboť islám je základem pro stát (chalífát) a stát (chalífát) je strážcem islámu. Pro stát je islám jediným základem a pro islám je stát (chalífát) jediným strážcem.“ Tato džemá’a de facto v nejobecnějším smyslu slova také trvá, i když se může stát, že se v některém místě, či po nějaký čas, vytratí. Zanikne jen v době největšího pokušení před samým koncem světa.

Oba tyto významy jsou úzce propojeny, jako v následujících situacích:

---