Většina islámských učenců je toho názoru, že minimální délka (vzdálenost) cesty, která v šarí’i s sebou nese ulehčující předpis zkrácení modliteb a přerušení půstu, je čtyřicet osm mil.
Většina islámských učenců je toho názoru, že minimální délka (vzdálenost) cesty, která v šarí’i s sebou nese ulehčující předpis zkrácení modliteb a přerušení půstu, je čtyřicet osm mil.
Ibn Kudáma al-Mekdísí, Alláh mu budiž milostiv, říká v al-Mughní:
„Mezheb Abú Abdulláha (tj. imáma Ahmeda ibn Hanbela) praví, že není dovoleno zkrátit modlitbu tomu, kdo cestuje méně, než šestnáct fersechů, a fersech je vzdálenost tří mil, tj. dohromady 48 mil. Tuto vzdálenost ‘Abdulláh ibn ‘Abbás, nechť je s ním Alláh spokojen, určil přímo na konkrétních příkladech: „Je to vzdálenost jako z ‘Usfánu do Mekky, nebo z Ta’ífu do Mekky, nebo z Džiddy do Mekky.“ Na základě řečeného je vzdálenost, od které je člověku dovoleno zkrátit modlitby a přerušit půst, délka cesty na dva dny[1], s úmyslem cestujícího, že je cestující. Toto je názor Ibn ‘Abbáse, Ibn Omara, ale i Málika, Lejse a Šáfi’ího.“
To znamená asi něco přes 80 km podle dnešního způsobu měření vzdálenosti.
Šejch ibn Báz, Alláh mu budiž milostiv, v díle Medžmú’u l-Fetawá uvádí:
„Většina (arab., džumhúr) islámských učenců je toho názoru, že tato vzdálenost činí asi 80 km jízdy autem. Totéž platí pro cestujícího letadlem, lodí, nebo vlakem. Uražení takové vzdálenosti lze označit za cestu (arab. sefer) a to je známo i u muslimů jako zvyk. Kdo se vydá na takovou cestu pěšky, nebo na velbloudovi, nebo v autě, ten bývá označován jako cestující, říkáme o něm, že cestuje.“
Stálá komise pro fetwy v KSA na tuto otázku odpověděla: „Vzdálenost, po jejímž překonání je člověku dovoleno zkrátit modlitbu je asi osmdesát kilometrů podle stanoviska většiny islámských učenců. Proto může taxikář, nebo kdokoli jiný, když urazí tuto vzdálenost, zkrátit svou modlitbu, jak jsme to přiblížili v jiných odpovědích.“[2]
Jiný názor praví, že cesta se neurčuje vzdáleností, ale jde o věc, na kterou je nutno nahlížet jako specifikovanou místní zvyklostí (arab. ‘urf). Tedy to, co lidé podle běžné každodenní zkušenosti považují za cestu, to je také cesta, na kterou se vztahují šarí’atská ulehčení a všeobecné předpisy, jako je spojování a zkracování modliteb, nebo možnost postícího se přerušit svůj půst.
Šejchu l-Islám Ibn Tejmíjja, Alláh mu budiž milostiv, říká: „Důkazy hovoří ve prospěch těch, kteří ulehčení spojování a zkracování modliteb, stejně jako možnost přerušení půstu postícím se, učinili všeobecně dovoleným každému, kdo cestuje (na cestě označované za cestu podle běžného zvyku lidí) bez přiblížení konkrétní vzdálenosti cesty. A to je správný názor.”[3]
Šejch Ibn ‘Usejmín na tuto otázku odpověděl: „Vzdálenost od které je dovoleno zkrátit modlitbu je dle jistého počtu učenců 83 km, zatímco další skupina učenců je toho názoru, že se tato otázka nevztahuje ani tak ke vzdálenosti, jako spíše ke zvyku, k tomu, co lidé považují za cestu, i kdyby to nedosahovalo stanovené vzdálenosti 83 km. To, co lidé označují za cestu, je cesta a co se za cestu nepovažuje, není cesta, i kdyby byla v realitě překonána vzdálenost delší než 100 km. Toto je preferovaný názor šejchu l-isláma Ibn Tejmíjji, nechť je k němu Alláh milostiv, a zakládá se na tom, že ani Alláh, ani Boží Posel صلى الله عليه وسلم pevně neurčili délku takové cesty, na které by byla tato ulehčení dovolena.“[4]
Anas ibn Málik, nechť je s ním Alláh spokojen, navíc vyprávěl, že Boží Posel صلى الله عليه وسلم „měl ve zvyku, když urazil vzdálenost více než tři míle, nebo tři fersechy, modlit se jen da rek’áty (tj. zkráceně).“[5]
Stanovisko šejchu l-isláma Ibn Tejmíjje, budiž mu Alláh milostiv, je bližší pravdě.
Je nutno připomenout, že pokud dojde k nějaké neshodě ve zvyklosti (arab. ‘urf) mezi lidmi, pak je možno vzít výše uvedenou vzdálenost jako jisté měřítko, neboť i zde jde o stanovisko a názor učenců mudžtehidů.
Autor: Safet Suljić, Islámská univerzita v Rijádu, KSA