‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنهما vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
خَصْلَتَانِ أَوْ خَلَّتَانِ لاَ يُحَافِظُ عَلَيْهِمَا عَبْدٌ مُسْلِمٌ إِلاَّ دَخَلَ الْجَنَّةَ هُمَا يَسِيرٌ وَمَنْ يَعْمَلُ بِهِمَا قَلِيلٌ يُسَبِّحُ فِي دُبُرِ كُلِّ صَلاَةٍ عَشْرًا وَيَحْمَدُ عَشْرًا وَيُكَبِّرُ عَشْرًا فَذَلِكَ خَمْسُونَ وَمِائَةٌ بِاللِّسَانِ وَأَلْفٌ وَخَمْسُمِائَةٍ فِي الْمِيزَانِ وَيُكَبِّرُ أَرْبَعًا وَثَلاَثِينَ إِذَا أَخَذَ مَضْجَعَهُ وَيَحْمَدُ ثَلاَثًا وَثَلاَثِينَ وَيُسَبِّحُ ثَلاَثًا وَثَلاَثِينَ فَذَلِكَ مِائَةٌ بِاللِّسَانِ وَأَلْفٌ فِي الْمِيزَانِ .
„Dvě kvality či výjimečnosti nebudou žádnému oddanému služebníkovi oplaceny jinak, nežli jeho vstupem do Ráje. Ačkoli jsou snadné, těch, kteří podle nich konají, není mnoho. Měl by proto oslavovat Alláha po každé modlitbě desetkrát, chválit Ho desetkrát a velebit Ho desetkrát. To je jen sto padesát na jazyku, avšak tisíc pět set na vahách. Když uléhá spát, nechť velebí Alláha čtyřiatřicetkrát, vychvalovat jej třiatřicetkrát a oslavovat jej třiatřicetkrát, protože to je stovka na jazyku, ale tisícovka na váze.“
‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه dodal: „Viděl jsem Posla Božího صلى الله عليه و سلم počítat je na rukou.“ Lidé se zeptali: „Posle Boží, proč, když jsou tak snadné, je těch, kteří dle nich postupují, tak málo?“
Odpověděl:
يَأْتِي أَحَدَكُمْ – يَعْنِي الشَّيْطَانَ – فِي مَنَامِهِ فَيُنَوِّمُهُ قَبْلَ أَنْ يَقُولَهُ وَيَأْتِيهِ فِي صَلاَتِهِ فَيُذَكِّرُهُ حَاجَةً قَبْلَ أَنْ يَقُولَهَا .
„On – tedy šejtán – k vám přichází, když uléháte ke spánku a uspává vás dříve, než je stihnete pronést. A přichází ke každému z vás, zatímco se modlí a ještě než je stihne pronést, zaměstná jeho mysl nějakou potřebou.“ [1]
Tato praxe je stanovena i Koránem, v němž Vznešený Alláh pravil:
فَإِذَا قَضَيْتُمُ الصَّلَاةَ فَاذْكُرُوا اللَّـهَ قِيَامًا وَقُعُودًا وَعَلَىٰ جُنُوبِكُمْ
A když končíte modlitbu, vzývejte Boha vstoje, vsedě i vleže! (Nisá´:103)
Na jiném místě je řečeno:
فَإِذَا قُضِيَتِ الصَّلَاةُ فَانتَشِرُوا فِي الْأَرْضِ وَابْتَغُوا مِن فَضْلِ اللَّـهِ وَاذْكُرُوا اللَّـهَ كَثِيرًا لَّعَلَّكُمْ تُفْلِحُونَ
A když bude modlitba skončena, rozejděte se po zemi a usilujte o část přízně Boží! A vzpomínejte často Boha, snad budete blažení! (Džumu’a: 10).
An-Newewí dodává:
„Učenci se shodují na tom, že je oblíbeno vzpomínat Alláha po předepsaných modlitbách. O tom se traduje mnoho věrohodných hadísů rozličnými podáními.“ [2]
Šejch ‘Abdul’azíz ibn Báz pravil:
„Sednutí po pozdravu po předepsaných modlitbách je právě jedním z těchto velmi důležitých časů, kdy sestupuje Boží milost. Proto se nespěchej zvednout, ale naopak pros Alláha o odpuštění, oslavuj Ho, chval a veleb. Ibn Battal pravil: „Kdokoli má mnoho hříchů a touží, aby mu Alláh tyto hříchy odstranil, aniž by na sebe uložil příliš těžké břímě, nechť využije této možnosti zůstat po skončení modlitby sedět na svém místě, aby tak získal výhody z prosby andělů o odpuštění pro něj.“ [3]
Šejch ‘Abdurrezzák al-Bedr uvádí, že učenci uvedli mnoho různých podob moudrosti, které se ukrývají v příkazu vzpomínat Alláha po skončení modlitby. Mezi nimi jsou:
„1. Nesmírná odměna.
2. Kdokoli setrvale vzpomíná Alláha poté, co skončí svou povinnou modlitbu, toto je znakem, že jeho modlitba byla Alláhem přijata. To proto, že znakem přijetí dobrého činu je i jeho následování dalším dobrým činem.
3. Muslimovi přísluší, aby neustále konal zbožné činy a po skončení jednoho aktu uctívání se přesunul k dalšímu. Tedy jakmile skončí s jednou podobou poslušnosti vůči Alláhu, okamžitě začne s jinou.
4. Vzpomínání Alláha (arab. ذكر zikr) doplňuje modlitbu, činí ji úplnou a nahrazuje nedostatky této modlitby.” [4]
Nicméně v zásadě není okamžiku, který by nebyl vhodný ke vzpomínání Alláha.
‘Áiša رضي الله عنها totiž vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
ما من ساعة تمر بابن آدم لم يذكر الله فيها إلا حسر عليها يوم القيامة.
„Není času, ve kterém syn Adamův nevzpomíná Alláha, aniž by se tento pro něj nestal v Soudný Den zdrojem lítosti.“ [5]
Také je správné pronášet tato připomenutí bezprostředně po povinné modlitbě a ještě před vykonáním modliteb nepovinných. Tohoto názoru se drží téměř všichni učenci a toto také byla praxe prvních muslimů z generace na generaci. Podle explicitního znění výše uvedeného hadísu Ibn Hadžer al-‘Askalání uvádí, že zikr správně následuje bezprostředně po povinné modlitbě, ještě před sunnou. [6] Zafer Ahmed al-‘Usmání praví, že prosba po skončení povinné modlitby je také dovolena. [7]
Al-Hajsemí uvádí, že modlícím se je dovoleno opustit modlitbu ihned bezprostředně po povinné modlitbě, když ji imám ukončí pozdravy na obě strany:
„Kdo by tvrdil, že prosba následující po povinné modlitbě a dále nepovinné modlitby jsou povinností, měnil by tím toto šarí’atské povolení, ztěžoval by situaci imámovi i modlícím se bez jakéhokoli oprávněného důvodu, neboť je jim šarí’ou dovoleno modlit se v mešitě stejně jako modlit se také doma nebo kdekoli jinde chtějí, anebo se prostě jen rozejít za svými potřebami.“ [8]
Hanefíjský učenec aš-Šurunbulání potvrzuje možnosti výběru pro imáma – může se otočit směrem k modlícím se, čímž přeruší obrat na kiblu, který je povinností jen v modlitbě a vzpomíná Alláha sám pro sebe potichu, anebo může po pozdravu odejít svou cestou. [9]
Také se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم se modlíval nepovinné modlitby následující po povinných modlitbách častěji spíše doma a navíc také nikde nestojí zaznamenáno, že by se vracel zpět do mešity na společný zikr, nebo že by tento zikr přednášel muezín a ostatní modlící se po něm opakovali. [10]
Zikr po společné modlitbě se odehrává opakováním slov oslavujících Alláha (tj. pronesení slov sláva Alláhu, arab. سبحان الله subhán Alláh, tzv. تسبيح tesbíh), slov chválících Alláha (tj. pronesení slov chvála Alláhu, arab. الحمد لله al-hamdu li´lláh, tzv. تحميد tahmíd) a slov velebících Alláha (pronesení slov Alláh je největší, arab. الله أكبر Alláhu akbar, tzv. تكبير tekbír).
Podle učenců existuje několik autentických a šarí’atsky přijatelných metod provádění zikru po povinné modlitbě:
1. Třicet tři krát pronést tesbíh, třicet tři krát pronést tahmíd, třicet tři krát pronést tekbír a celý zikr završit frází:
لا إله إلا الله وحده لا شريك له له الملك و له الحمد و هو على كل شيء قدير
„Lá iláhe ille ´lláhu wahdehu lá šeríke lehu, lehu l-mulku we lehu l-hamdu we huwe ‘alá kulli šej´in kadír,“ tj. „Není božstva kromě Alláha, Jemu náleží vláda a chvála a On je nad každou věcí Mocen.“ [11]
2. Třicet tři krát pronést tesbíh, třicet tři krát pronést tahmíd a třicet čtyři krát pronést tekbír. [12]
3. Třicet tři krát pronést tesbíh, třicet tři krát pronést tahmída třicet tři krát pronést tekbír. [13]
4. Desetkrát pronést tesbíh, desetkrát pronést tahmíd a desetkrát pronést tekbír. [14]
5. Jedenáctkrát pronést tesbíh, jedenáctkrát pronést tahmíd a jedenáctkrát pronést tekbír. [15] Podle imáma Muslima však jde o nedorozumění, protože vypravěč tohoto hadísu Suhejl ibn Abí Sálih špatně pochopil, že formulek zikru má být třicet tři dohromady, tj. jedenáct každé.
Ibn Hadžer k tomu dodal:
„Daleko zřejmější je však vysvětlení, že je tím myšleno pronést třicet třikrát každou z nich.“ [16]
Šejch Muhammed ibn ‘Alí ibn Ádam al-Itjúbí taktéž zastává názor, že se jedná o chybné pochopení ze strany Suhejla. Pravil:
„Správné je, že každá z frází má být pronesena třiatřicetkrát, tesbíh, tahmíd i tekbír, což je dohromady devadesát devět dohromady, nikoli dohromady třicet tři.” [17]
Dvacet pět krát tesbíh, dvacet pět krát tahmíd, dvacet pětkrát tekbír a dvacet pět krát pronesení jedinosti Boží (tj. slov není božstva kromě Alláha, arab. لا إله إلا الله lá iláhe ille ´lláh, tzv. تهليل tehlíl). [18]
Člověk by měl pokud možno různé způsoby střídat a nelpět pouze a jen na jediném.
Sunnou je dodržovat tyto počty a odpočítávat zikr na prstech, jak uvádí ‘Abdulláh ibn ‘Amr رضي الله عنه, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم svůj zikr odpočítával na prstech pravé ruky. [19]
Ohledně hodnoty slov pronášených po společné povinné modlitbě jako zikr je toho dochováno mnoho, patří sem např. hadís Anase ibn Málika رضي الله عنه, v němž Posel Boží صلى الله عليه وسلم řekl:
إن سبحان الله والحمد لله ولا إله إلا الله والله أكبر تنفض الخطايا كما تنفض الشجرة ورقها.
„Věru slova subhán Alláh, al-hamdu li´lláh, lá iláhe ille ´lláh a Alláhu akbar setřepávají hříchy podobně, jako stromy shazují své suché listí.“ [20]
Ibn Báz pravil:
„Kdokoli pečuje o svůj čas vzpomínáním Alláha, recitováním Koránu, doprovázením dobrých lidí a zdržováním se špatné a ignorantské společnosti, toho srdce Alláh zjemní a očistí.“ [21]
Sunna dovoluje pronášet tento zikr po pěti povinných deních modlitbách hlasitě, jak uvádí ‘Abdulláh ibn ‘Abbás رضي الله عنه: „Věděl jsem, že Posel Boží صلى الله عليه سلم a jeho druhové už skončili modlitbu podle toho, že jsem slyšel zikr.“ [22] Nicméně podle šejcha Ibn Báze pronášet zikr za muezínem sborově a jedním hlasem je považováno za inovaci. [23]
Učenci se ovšem neshodují, zda samostatné pronášení tohoto zikru nahlas je doporučováno či nikoli. Někteří smýšlí, že je lepší jej nepronášet hlasitě, protože Posel Boží صلى الله عليه سلم pronášel tento zikr nahlas jen ze začátku, aby se ho lidé naučili a poté s tím přestal. Další smýšlejí, že tak činil jen občas a nikoli stále.
Ti, kteří se vyslovují pro zikr potichu coby preferovanější způsob, recitují jako důkaz slova Boží:
وَاذْكُر رَّبَّكَ فِي نَفْسِكَ تَضَرُّعًا وَخِيفَةً وَدُونَ الْجَهْرِ مِنَ الْقَوْلِ بِالْغُدُوِّ وَالْآصَالِ وَلَا تَكُن مِّنَ الْغَافِلِينَ
A vzpomínej na Pána svého v duši své pokorně a bázlivě a polohlasitě za jitra i za večera a nebuď jedním z těch, kdož jsou lhostejní. (A’ráf: 205)
Toto je názor většiny učenců v čele s imámem aš-Šáfi’ím, který napsal:
„Smýšlím, že imám i osoba modlící se za ním má po skončení svých modliteb vzpomínat Alláha, ale zikry má pronášet ztišeným hlasem, jedině pokud jde o imáma, od kterého se tyto zikry učí někdo jiný, potom může zikr přednášet hlasitěji, aby se jej od něj mohli jeho učedníci naučit. Jinak má vzpomínat Alláh potichu, neboť vznešený Alláh pravil:
وَلَا تَجْهَرْ بِصَلَاتِكَ وَلَا تُخَافِتْ بِهَا وَابْتَغِ بَيْنَ ذَٰلِكَ سَبِيلًا
A při modlitbě své nemluv ani příliš nahlas, ani příliš potichu, nýbrž hledej mezi obojím cestu střední! (Isrá´:110), tedy – a Alláh ví nejlépe – nejlepší prosba je taková, která není ani příliš hlasitá, ani příliš tichá, tedy tolik moc tichá, že nemůžeš sám sebe slyšet. Umm Selema رضي الله عنها vyprávěla, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم zůstával po modlitbě sedět, ale neuvádí, že by vzpomínal Alláha hlasitě, smýšlí, že seděl jen proto, aby odříkal určité zikry, které nebyly pronášeny nahlas.“ [24]
Naopak imámové at-Taberí, Ibn Hazm nebo Ibn Tejmíjja byli toho názoru, že lepší a hodnotnější je zikr pronášený nahlas.
Ibn Hazm pravil:
„Zvýšit hlas při velebení Alláha po každé modlitbě je oblíbeno.“ [25]
Al-Bahútí vypráví ohledně Ibn Tejmíjji:
„Šejch pravil: „Je oblíbeno opakovat tesbíh, tahmíd a tekbír nahlas po každé modlitbě.“ [26]
Šejch al-‘Usejmín tuto debatu mezi oběma výše zmíněnými názory uzavírá takto:
„Správný názor je ten, že vzpomínat Alláha po povinné modlitbě náležitým způsobem je předepsáno jako sunna. Je také sunnou pronášet je nahlas, avšak ne natolik nahlas, aby to jiné obtěžovalo, protože to není přístojné, neboť když lidé jednou v době Posla Božíhoصلى الله عليه و سلم při návratu z Chajbaru začali velmi hlasitě vzpomínat Alláha, upozornil je Prorokصلى الله عليه و سلم, aby tak činili zlehka. Tím myslel, že hlasité vzpomínání jim nemá přinášet těžkosti a nemá jiné rušit.“ [27]
Ohledně vzpomínání Alláha všeobecně je na jiném místě v Koránu řečeno:
فَاذْكُرُونِي أَذْكُرْكُمْ
Buďte Mne pamětlivi a já budu pamětliv vás! (Bekara: 152)
Abú Hurejra رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم pravil:
يا أيها الناس! اذكروا الله اذكروا الله …
„Ó lidé! Vzpomínejte Alláha! Vzpomínejte Alláha …“ [28]
Kdosi přišel za Abu d-Dardou رضي الله عنه a požádal ho o radu. Abu d-Dardá pravil: „Vzpomínej Alláha Vznešeného, když jsi šťasten, potom i On vzpomene tebe, až budeš nešťasten. Pros Alláha i v tvých radostných dnech, On tě pak snad vyslyší, až ti nadejdou dny obtížné.“ [29]
Sufján as-Sewrí pravil: „Hojně vzpomínej Alláha a Alláh tě naoplátku učiní méně žádostivým po tomto světě. Připomínej si smrt a Alláh ti v důsledku toho dopomůže, abys Ho poslouchal. Boj se Ohně pekelného a Alláh ti v důsledku toho pomůže vydržet útrapy tohoto života.” [30]
O účelu vzpomínání Alláha Sa’id ibn Džubejr pravil: „Věru pravá bázeň (arab. خشية chašija) před Alláhem vstupuje mezi tebe a konání zla, ve kterém ti brání. To je bázeň. A vzpomínání Alláha je poslušnost vůči němu. Takže kdokoli poslouchá Alláha, ten ho je poslušen. A kdokoli je vůči Alláhu neposlušným, ten nevzpomíná Alláha, byť by pronášel mnoho tesbíhu a recitoval mnoho Koránu.“ [31]
O tom, s jakou vervou se vzpomínání Alláha oddávali první muslimové, svědčí případ matky věřících Džuwejríji bint Háris رضي الله عنها, jejíž dům Posel Božíصلى الله عليه و سلم opustil po ranní modlitbě, zatímco ona vzpomínala Alláha. Když se k ní dopoledne vrátil, stále seděla na svém místě. Posel Božíصلى الله عليه و سلم se jí otázal:
مَا زِلْتِ عَلَى الْحَالِ الَّتِي فَارَقْتُكِ عَلَيْهَا؟
„Nepohla ses ze svého místa, kde jsem tě zanechal, od chvíle, co jsem odešel?“
„Ne,“ řekla ona.
Posel Božíصلى الله عليه و سلم jí poté poradil ještě účinnější způsob připomínání:
لَقَدْ قُلْتُ بَعْدَكِ أَرْبَعَ كَلِمَاتٍ ثَلاَثَ مَرَّاتٍ لَوْ وُزِنَتْ بِمَا قُلْتِ مُنْذُ الْيَوْمِ لَوَزَنَتْهُنَّ سُبْحَانَ اللَّهِ وَبِحَمْدِهِ عَدَدَ خَلْقِهِ وَرِضَا نَفْسِهِ وَزِنَةَ عَرْشِهِ وَمِدَادَ كَلِمَاتِهِ.
„Já jsem poté, co jsem od tebe odešel, třikrát pronesl čtyři slova, která, pokud by se vzala jako protiváha všemu, co jsi pronesla ty, převážila by. Tato slova jsou: Subhán Alláhi we bihamdihi ‘adede chalkihi we ridá nefsihi we zinete ‘aršihi we midáde kelimátih, tj. Sláva Alláhu a chvála Mu tolikrát, kolik je jeho stvoření a kolikrát je s tím On Sám spokojen, tolikrát, kolik váží Jeho Trůn a tolikrát, kolik je inkoustu pro slova Jeho (chvály).“ [32]
________________________________________________________________
[1] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5065. Jako sahíh doložil al-Albání v Sahíhu t-targhíb, hadís č. 606.
[2] Viz al-Azkár, 1/200.
[3] Viz Šerhu Ibn Battal, 3/114.
[4] Viz audionahrávka Šerhu ‘Umdeti l-ahkám, kazeta č. 25.
[5] Zaznamenal al-Bejhekí v Sunenu, uvádí Abú Nu’ajm v Hiljetu l-awlijá´, 5/361-362. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, 5720.
[6] Viz Fethu l-Bárí, 3/80.
[7] Viz I’lá´u s-sunna, 3/194-207.
[8] Viz Medžme’u z-zewáid, 1/200.
[9] Viz Núru l-‘ída, str. 182.
[10] Tak uvádí at-Tehanewí v I’láu s-sunen, 3/205-207.
[11] Tak zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 597.
[12] Tak zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 596.
[13] Tak zaznamenali al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 843; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 595.
[14] Tak zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 6329.
[15] Tak zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 595.
[16] Viz Fethu l-Bárí, 2/328.
[17] Viz al-Bahru l-muhítu s-sedždžádž, 13/239.
[18] Tak uvádí an-Nesáí v Sunenu, hadís č. 1351, al-Albání doložil jako sahíh.
[19] Tak zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, 5065; a at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 3410.
[20] Zaznamenali at-Tabrízí v al-Miškát, hadís č. 2318; Ibn Munzir v at-Terghíb, 2/249. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 2089.
[21] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 5/244.
[22] Muttefakun ‘alejhi. Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 805; a Muslim v Sahíhu, hadís č. 583.
[23] Viz Fetáwá Ibn Báz. 11/191.
[24] Viz al-Umm, 1/127.
[25] Viz al-Muhalla, 3/180.
[26] Viz Keššáfu l-kiná´, 1/366.
[27] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 13/247 a 261.
[28] Jako sahíh jej ocenil al-Albání v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 7863.
[29] Zaznamenal Ibn Redžeb v Džámi’u l-‘ulúmi we l-hikem, str. 19.
[30] Uvádí Saláhuddín ibn ‘Alí ibn ‘Abdulmewdžúd v Síratu Sufján as-Sawrí, str. 176.
[31] Zaznamenal az-Zehebí v Sijeru a’lámi n-nubelá. 4/326.
[32] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 2726. V Ibn ‘Abbásově verzi stojí „před polednem.“ Zaznamenal Ibn Mádža v Sunenu, hadís č. 3808, jako sahíh doložil al-Albání.