Mezi uznáním a potvrzením existence Jediného Boha, Který nemá společníka, Jediného Stvořitele a absolutního Vlastníka veškerenstva (arab. توحيد الربوبية tewhídu r-rubúbíjja) na straně jedné a mezi uznáním a potvrzením výsadního práva Božího být uctíván jako Jediný Bůh, bez společníka a Jemu rovného (arab. توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíjja), existuje vztah vzájemného vyplývání.
Mezi uznáním a potvrzením existence Jediného Boha, Který nemá společníka, Jediného Stvořitele a absolutního Vlastníka veškerenstva (arab. توحيد الربوبية tewhídu r-rubúbíjja) na straně jedné a mezi uznáním a potvrzením výsadního práva Božího být uctíván jako Jediný Bůh, bez společníka a Jemu rovného (arab. توحيد الألوهية tewhídu l-ulúhíjja), existuje vztah vzájemného vyplývání.
Potvrzení prvního, tedy Božího panování, si vynucuje také přijetí výsadního práva, které má Alláh, aby byl uctíván. Když není naplněno druhé, není zcela a beze zbytku naplněno ani to první a uctíváno je něco, co není uctívání hodno.
Ten, kdo si je plně vědom, že Alláh je jeho Jediným Pánem, Jediným Stvořitelem a Jediným, Který nad ním vládne mocí, je vázán k tomu, aby uctíval pouze a výhradně Alláha a nepřidružoval k Němu v uctívání žádného společníka.
Podobně i naplnění principu uctívání směřovaného výhradně k Alláhu Jedinému zahrnuje i uznání Alláha jakožto Jediného Pána a Stvořitele. Kdokoli uctívá Alláha Jediného, pak jasně dává vědět, že věří v Alláha jakožto svého Jediného Pána.
Tak pravil i Ibráhím عليه الصلاة والسلام, kterého si Alláh vyvolil a přiblížil k sobě:
أفرأيتم ما كنتم تعبدون أنتم وآباؤكم الأقدمون فإنهم عدو لي إلا رب العالمين الذي خلقني فهو يهدين والذي هو يطعمني ويسقين وإذا مرضت فهو يشفين والذي يميتني ثم يحيين والذي أطمع أن يغفر لي خطيئتي يوم الدين
„Což nevidíte, co jste uctívali vy a vaši praotcové dávní? Věru tito jsou pro mne nepřítelem, leč jedině Pán světů všech je Tím, Kdo mne stvořil a On mne vede. A On jest Tím, Kdo mne živí a napájí a když se roznemohu, On mne uzdraví. A On mne usmrtí a pak oživí, On je Ten, k Němuž spěji v naději, že mi odpustí má provinění v Den Soudu.“ (Šu’ará: 75-82)
Autor: šejch Sálih al-Fewzán.
Zdroj: Viz al-Iršádu ilá Sahíhi l-I’tikád, str. 35.