Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ صَلَّى الْغَدَاةَ فِي جَمَاعَةٍ ثُمَّ قَعَدَ يَذْكُرُ اللَّهَ حَتَّى تَطْلُعَ الشَّمْسُ ثُمَّ صَلَّى رَكْعَتَيْنِ كَانَتْ لَهُ كَأَجْرِ حَجَّةٍ وَعُمْرَةٍ .
Anas ibn Málik رضي الله عنه vyprávěl, že Posel Božíصلى الله عليه وسلم pravil:
مَنْ صَلَّى الْغَدَاةَ فِي جَمَاعَةٍ ثُمَّ قَعَدَ يَذْكُرُ اللَّهَ حَتَّى تَطْلُعَ الشَّمْسُ ثُمَّ صَلَّى رَكْعَتَيْنِ كَانَتْ لَهُ كَأَجْرِ حَجَّةٍ وَعُمْرَةٍ .
„Kdokoli se ráno pomodlí společně s ostatními, potom si sedne a vzpomíná Alláha až do východu slunce a pak se pomodlí dva rek’áty, obdrží odměnu jako za celý hadždž a ‘umru.“
Na to Posel Boží صلى الله عليه وسلم dodal:
تَامَّةٍ تَامَّةٍ تَامَّةٍ.
„Jako za úplně celou, úplně celou, úplně celou!“ [1]
Podle Abú Umámovy رضي الله عنه verze řekl:
من صلَّى صلاةَ الصبحِ في مسجدِ جماعةٍ يثبُتُ فيهِ حتى يُصلِّيَ صلاةَ الضُّحَى كان كأجرِ حاجٍّ أو معتمرٍ تامًّا حجَّتُهُ وعمرتُه.
„Kdokoli se pomodlí ranní modlitbu společně s ostatními v mešitě a tam také zůstane, dokud se nepomodlí dopolední nepovinnou modlitbu, tomu se dostane odměny jako za hadždž či ‘umru, jako kdyby ji vykonal úplně celou.“ [2]
ِTaké se uvádí od Džábira ibn Sámurry رضي الله عنه, že se kdykoli Posel Boží صلى الله عليه وسلم pomodlil povinnou ranní společnou modlitbu v mešitě, počkal, až slunce nevyjde dostatečně na obzor a potom se pomodlil dva rek’áty dobrovolné modlitby. [3]
Tento hadís je potvrzen také slovy Božími:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اذْكُرُوا اللَّهَ ذِكْراً كَثِيراً وَسَبِّحُوهُ بُكْرَةً وَأَصِيلاً
Vy, kteří věříte! Vzývejte hojně Boha a chvalte Jej za jitra i za večera! (Ahzáb: 41-42)
At-Tirmizí uvádí náš předmětný hadís v Knize o modlitbě v kapitole O tom, co se uvádí ohledně toho, co je doporučeno dělat po sednutí po povinné modlitbě za úsvitu, dokud slunce nevyjde.
Al-Mubárekfúrí poskytl toto jeho objasnění hadísu:
„Jeho slova „a pak se pomodlí dva rek’áty“ tj. po východě slunce. At-Tíbí řekl: „Pomodlí se poté, co vyjde slunce a na obloze odskočí na výšku oštěpu a čas pro tuto modlitbu trvá až do chvil, kdy je modlit se zavrženíhodné.” Tato modlitba se nazývá modlitba po východu slunce (arab. صلاة الإشراق salátu l-išrák) a je prvním časem pro dopolední moditbu (arab. صلاة الضحى salátu d-duhá).
Jedná se tedy o dva rek’áty (dobrovolné) dopolední modlitby, což je potvrzeno i hadísem Abú Umámy.
Anasova slova o celosti odkazují na celou odměnu za hadždž nebo ‘umru. Trojité opakování je důrazem a potvrzením. At-Tíbí uvádí, že tímto trojitým opakováním Prorok صلى الله عليه و سلم trval na tom, že odměna je jako za celou pouť a nikoli jako za její část, aby tím ostatní motivoval k takovému jednání, jak naznačuje i použitá stylistika.
Navzdory tomu, že jej at-Tirmizí označil za gharíb, má tento hadís podpůrná podání, jako verzi od Abú Umámy, zaznamenaném at-Taberáním. Tak uvádí i al-Munzirí.“ [4]
Ohledně tohoto hadísu řekl ‘Abdul’azíz ibn ‘Abdilláh ibn Báz:
„Tento hadís je potvrzen mnoha různými podáními, která neobsahují závažné nedostatky z hlediska autenticity, takže se navzájem posilňují až na úroveň hasan li-ghajrihi. Modlitba v něm zmíněná se modlí poté, co vyjde slunce a vystoupá trochu nad obzor, což je zhruba čtvrt hodiny po východu slunce či malinko více než to.“ [5]
Šemsuddín ar-Remlí aš-Šáfi’í ztotožňuje dobrovolnou modlitbu zmíněnou v našem předmětném hadísu s modlitbou الضحى ad-duhá s poukazem na Džábirův hadís, neboť je známo, Prorok صلى الله عليه و سلم že setrvale praktikoval dobrovolnou dopolední modlitbu, avšak také se nikde neuvádí, že by se to dopoledne modlil i nějakou další dobrovolnou modlitbu. [6]
O důležitosti dopolední nepovinné modlitby الضحى ad-duhá hovoří také hadís Abú Zerra رضي الله عنه, dle nějž Posel Boží صلى الله عليه و سلم řekl:
يُصْبِحُ عَلَى كُلِّ سُلاَمَى مِنْ أَحَدِكُمْ صَدَقَةٌ فَكُلُّ تَسْبِيحَةٍ صَدَقَةٌ وَكُلُّ تَحْمِيدَةٍ صَدَقَةٌ وَكُلُّ تَهْلِيلَةٍ صَدَقَةٌ وَكُلُّ تَكْبِيرَةٍ صَدَقَةٌ وَأَمْرٌ بِالْمَعْرُوفِ صَدَقَةٌ وَنَهْىٌ عَنِ الْمُنْكَرِ صَدَقَةٌ وَيُجْزِئُ مِنْ ذَلِكَ رَكْعَتَانِ يَرْكَعُهُمَا مِنَ الضُّحَى .
„Když každý z vás ráno vstane, je od něj žádán milodar za každý kloub v jeho těle. A každé pronesení slávy Alláhu je milodarem, každé pronesení chvály Alláhu je milodar, každé pronesení, že nic kromě Alláha není hodno uctívání, je milodar, každé velebení Alláha je milodarem. I nabádání k dobrému a odvracení od špatného je milodarem. A dostačí dva rek’áty, které se člověk dopoledne pomodlí.“ [7]
Podle Abú Burejdovy رضي الله عنه verze řekl:
فِي الإِنْسَانِ ثَلاَثُمِائَةٍ وَسِتُّونَ مَفْصِلاً فَعَلَيْهِ أَنْ يَتَصَدَّقَ عَنْ كُلِّ مَفْصِلٍ مِنْهُ بِصَدَقَةٍ
„Člověk má tři sta šedesát kloubů a za každý třeba dát milodar.“
Mezi dalšími druhy milodaru jsou v tomto podání zmíněny i odstranění odpadků či nečistot z mešit a cest. [8]
Abú Hurejra رضي الله عنه řekl: „Můj přítel (tj. Posel Boží صلى الله عليه و سلم) mi odkázal činit tři věci, kterých se já budu držet, dokud neumřu: půst tři dny v každém měsíci, dopolední modlitbu a lichou modlitbu (arab. صلاة الوتر salátu l-witr) před spaním.“ [9]
Podle Ibn Hadžera al-‘Askaláního sesbíral al-Hákim všechna podání o dopolední dobrovolné modlitbě a zjistil, že je vypráví více než dvacítka Prorokových صلى الله عليه وسلم společníků.
Podle Kuvajtské encyklopedie islámsko-právní nauky „ukazuje většina vyjádření odborníků na hadísy a islámsko-právní vědu na fakt, že nepovinná modlitba po východu slunce a dopolední modlitba jsou totéž. Její čas začíná východem slunce a trvá až do okamžiku, kdy se slunce vyhoupne do zenitu. Jen někteří smýšlejí, že jde o dvě rozdílné modlitby, přičemž modlit se modlitbu východu slunce později dopoledne je zavrženíhodné.“ [10]
V jazyku moderní časomíry její čas přiblížil Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín takto:
„Začátek jejího času je zhruba čtvrt hodiny po východu slunce poté, co se vyhoupne nad obzor a trvá až do malé chvíle, tj. asi deset minut, těsně před nastoupením času modlitby polední.“ [11]
Podle Ibn Báze je tedy to, co se popisuje v našem předmětném hadíse dopolední modlitba na začátku jejího vymezeného času. [12]
Ibn ‘Usejmín, který náš předmětný hadís nepovažoval za autentickou stálou Prorokovu صلى الله عليه و سلم praxi, nabízí poněkud jiné vysvětlení:
„Modlitba po východu slunce se modlí poté, co slunce vyjde a vyhoupne se trochu na obzor, asi na výšku oštěpu, to je asi hodinu po modlitbě za úsvitu, či okolo čtvrt hodiny po východu slunce. Toto je modlitba po východu slunce. Je to též modlitba dopolední, protože její čas trvá od této chvíle, kdy slunce vystoupá nad obzor na výšku oštěpu, až do chviličky před zenitem. To je poslední čas pro dopolední modlitbu a pomodlit se ji tehdy je ještě lepší.
Hadís „kdokoli se ráno pomodlí společně s ostatními, potom si sedne a vzpomíná Alláha až do východu slunce a pak se pomodlí dva rek’áty, obdrží odměnu jako za celý hadždž a ‘umru,“ není autentický, protože ho za neautentický považovali mnozí háfizové hadísů. Nicméně od Proroka صلى الله عليه وسلم se v Muslimově Sahíhu uvádí, že zůstával v mešitě poté, co se pomodlil modlitbu za úsvitu (arab. صلاة الفجر salátu l-fedžr) až do východu slunce, aniž by se soustavně vzpomínali dva rek’áty modlitby.
Konečná odpověď je tedy taková, že dva rek’áty modlitby po východu slunce a dva rek’áty dopolední modlitby jsou totožné, pokud se dopolední modlitba modlí hned po nástupu jejího času, což je hned poté, co se slunce malinko vyhoupne nad obzor, na výšku oštěpu. Pak jsou obě modlitby totožné. Pokud někdo tyto dva rek’áty odloží až do poslední části jejich vymezeného času, jedná se o dopolední modlitbu a nikoli o modlitbu po východu slunce. Nejnižším možným počtem rek’átů dopolední modlitby jsou dva a horní limit není stanoven, člověk se může modlit tolik, kolik jen chce.“ [13]
Důkazem pro ty, kteří tvrdí, že je lepší se dobrovolnou dopolední modlitbu modlit až později dopoledne, je hadís Zejda ibn Arkama رضي الله عنه, kde o ní Posel Boží صلى الله عليه و سلم hovoří takto
صَلاَةُ الأَوَّابِينَ حِينَ تَرْمَضُ الْفِصَالُ.
„Modlitba kajícníků je až tehdy, když odstavená velblouďata pocítí horkost písku.“ [14]
Ibn Báz vysvětlil:
„Tj. když odstavená mláďata velbloudů, která ještě nemají ztvrdlé mozoly na kopytech, začne na žhavém pouštním slunci pálit písek pod nohama a proto se zastaví v chůzi. To odpovídá pozdnímu dopoledni, kdy slunce už velmi silně sálá.“ [15]
Jiní učenci tuto dobu specifikovali jako zhruba druhou čtvrtinu dne, tj. druhou polovinu doby mezi východem slunce a polední povinnou modlitbou (arab.صلاة الظهر salátu z-zuhr). [16]
‘Abdurrahmán as-Si’dí poskytl ohledně smyslu těchto dobrovolných, doporučovaných a chvályhodných činů zbožnosti následující komentář:
„Každý soudný člověk se vždy snaží o to, aby měl dostatečnou zásobu dobrých, zbožných činů, které mu zůstávají (arab. الباقيات الصالحات al-bákíjátu s-sálihát), které trvají a jsou z hlediska odměny a naděje na dobrý posmrtný život u Alláha hodnotnější, než jiné takové, zrovna tak, jako se snaží o dobré živobytí na tomto světě, tím, že se snaží obstarat si dovolené živobytí ráno, odpoledne i večer.
Soudný člověk zakládá své vezdejší snažení na tom, že si hledí využít každou příležitost k tomu, aby si vydělal svou prací. Dokonce i kdyby měl pracovat pozdě do noci. Modlil by se a prosil svého Pána o to, co mu přinese dobro jak v jeho víře, tak v jeho každodenním životě, bez ohledu na to, zda je či není snadné toho dosáhnout.
Soudný člověk začíná každý svůj den něčím, co je dobré a zbožné – recitací Koránu, skutky uctívání, něčemu z toho věnuje své časné raní hodiny. Na samém počátku dne se modlí povinnou modlitbu při úsvitu a potom pokračuje takovou zbožností, kterou mu Alláh usnadní, jako je dobrovolná modlitba, recitace Koránu, vzpomínání Alláha, získávání nauky a další. Svým jazykem pronáší slova, jimiž si připomíná Alláha a jimiž Ho prosí o odpuštění.
Soudný člověk se pak přes den zabývá aktivitami, které jsou zdrojem jeho příjmů, jako je obchod, průmyslová výroba či zemědělství nebo cokoli tomu podobné, zatímco prosí svého Pána, aby mu v tom pomohl. Vystačí si vždy jen s tím, co mu bylo dovoleno a zříká se při tom všeho, co mu Alláh zakázal.
Záměrem je zde poukázat na to, jak je důležité plnit si své každodenní individuální povinnosti, snažit se být soběstačný, spokojit se jen s málem a o nic nežebrat u ostatních stvoření. Pokud se toto člověku povede, ať už v úplné míře, či v míře téměř úplné, bude výsledkem pouze dobro. A člověk za něj dostane nezměrnou odměnu i v životě posmrtném.
Soudný člověk nejenže uctívá, ale také ani nezapomíná na svůj úděl na tomto světě a neodříká si jeho krásy. Za to ho Alláh obdaří spokojeností, která je tím pravým bohatstvím a tím správným způsobem, jak si zajistit dobrý život.“ [17]
Pokud délka života průměrného muslima na tomto světě jen zřídka přesahuje nějakých sedmdesát let, jak se uvádí ve vícero autentických hadísech, [18] znamená to, že se jeho život skládá přibližně z 25550 dní, během kterých se o toto může snažit. A také ze stejného počtu příležitostí začít každý z nich ráno tím, že se člověk obrátí v modlitbách ke svému Stvořiteli.
________________________________________________________________
[1] Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 586 jako hasan gharíb. Jako hasan jej doložil al-Albání v Sahíhu Suneni t-Tirmizí, hadís č. 480. Zaznamenali ho také al-Beghawí v Šerhu s-sunna, hadís č. 710; a al-Asbahání v at-Terghíb, hadís č. 1930. Ibn Hadžer al-‘Askelání potvrzuje zúžení v jeho isnádu jen na jednu osobu, viz Netáidžu l-afkár, 2/318. Al-Mubárekfúrí sice uvádí, že se v tomto isnádu vyskytuje také problematický vypravěč Abú Zalál, hadís ovšem dokládá i dalšími podpůrnými podáními, viz Tuhfetu l-ahwezí, 2/515. Jeho ocenění na hasan se samými spolehlivými vypravěči uzavírá al-Albání v Silsiletu l-ahádísi s-sahíha, hadís č. 3403. Tato podpůrná podání viz u at-Taberáního v al-Kebíru, hadís č. 7741; u al-Munzirího v at-Terghíbu, 1/165; a u al-Hajsemího v Medžme’u z-zewáid, 10/104.
[2] Zaznamenali at-Taberání v al-Kebíru, hadís č. 7649; Ibn ‘Asákír v Táríchu Dimešk, 7/353 se spolehlivým řetězcem tradentů. Hadís má také mnoho dalších podpůrných podání, jak uvádí al-Munzirí v at-Terghíbu, 1/165.
[3] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 670.
[4] Viz Tuhfetu l-ahwezí, 2/158-159, redakčně kráceno a upraveno.
[5] Viz Fetáwa š-šejchi Ibn Báz, 25/171.
[6] Viz Fetáwá ar-Remlí, 2/46.
[7] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 720.
[8] Zaznamenal Abú Dáwúd v Sunenu, hadís č. 5242; zaznamenal Ahmed v Musnedu, hadís č. 23037. Jako hasan doložil Ibn Hadžer v Techrídžu Miškáti l-masábíh, 2/73.
[9] Zaznamenal al-Buchárí v Sahíhu, hadís č. 1178.
[10] Viz Mewsú’atu l-fikhíjeti l-kuwejtíja, 27/221.
[11] Viz Šerhu l-mumti’, 4 / 122.
[12] Viz Medžmú’u l-fetáwá, 11 / 401.
[13] Viz Medžmú’u l-fetáwá Ibnu l-‘Usejmín, 14/305.
[14] Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 748.
[15] Viz Medžmú’u l-fetáwá, , 11/ 395.
[16] Viz an-Newewí v al-Medžmú’, 4 / 36; a al-Mewsú’atu l-fikhíja, 27 / 224.
[17] Viz Núru l-basáiri we l-albábi fí ahkámi l-‘ibádáti we l-mu’ámeláti we l-hukúki we l-ádáb, str. 65.
[18] Viz např. u al-Albáního v Sahíhu l-Džámi’, hadís č. 1073.