Zákaz utlačovat druhé a křivdit jim

يَاعِبَادِي إِنِّي حَرَّمْتُ الظُّلْمَ عَلَىنَفْسِي، وَجَعَلْتُهُ بَيْنَكُم مُحَرَّمًا، فَلا تَظَالَمُوْا

Od Abú Zarra al-Ghifárího رضي الله عنه se uvádí, že Posel Boží صلى الله عليه و سلم vyprávěl, že jeho Pán عز   و جلpravil: „Ó služebníci Moji, Já jsem věru zakázal křivdu i Sám Sobě a i mezi vámi jsem ji učinil zakázanou, nekřivděte si tedy navzájem!“[1]

Alláh Vznešený zde praví: „Ó služebníci Moji, Já jsem věru zakázal křivdu i Sám Sobě“.

On věru může Sám Sobě nějakou věc zakázat a to proto, že toto rozhodnutí je výlučně Jeho. Co se nás týče, my nemůžeme Jemu zakázat vůbec nic, nicméně On může Sám sebe povinovat nějakým příkazem, nebo Sám Sobě zakázat cokoli, co uzná za vhodné. Ve shodě s Božími slovy:

Zeptej se: „Komu náleží vše, co na nebesích je i na zemi?“ Odpověz: „Bohu! On Sobě milosrdenství jako povinnost předepsal a On shromáždí vás v den zmrtvýchvstání, o němž pochyby není. Ti, kteří sami sobě ztrátu způsobili, to jsou ti, kdož nevěří.“ (An’á m: 12)

Podobně se také Alláh Sám zapřísáhl:

» إِنَّ رَحْمَتِي سَبَقَتْ غَضَبِي «

„Věru Má milost překoná Můj hněv.“[2]

Alláh také zakazuje křivdy a útlak nám mezi sebou navzájem, když říká: a i mezi vámi jsem ji učinil zakázanou,“ To zahrnuje útlak a křivdu vůči sobě samému či vůči jiným. Následuje nicméně ještě jeden, zřetelnější zákaz, kdy Alláh následně praví: “Nekřivděte si tedy (navzájem)!” To znamená: Nesmíte utlačovat jiné. Vidíme tedy, že útlak a křivda může zasahovat sebe sama, nebo druhé lidi.

Alláh praví:

My neukřivdili jsme obyvatelům jejich, nýbrž oni sami sobě ukřivdili, a nebyla jim k ničemu božstva jejich, jež vedle Boha vzývali, když naplnil se rozkaz Pána tvého, ba naopak, pouze zkázu jejich rozmnožila.(Húd:101)

Arabský výraz pro křivdu, útlak či nespravedlnost zní ظُلْمٌ – zulmun. Jádrem jeho významu je neochota naplnit  práva jiného a dostát jeho nárokům. Může v jazyce také znamenat odepření něčeho někomu, jako v následujícím verši, kde Alláh praví:

a obě zahrady plody své přinesly a pána svého v ničem nezklamaly a mezi oběma jsme řece téci dali. (Kehf:33)

Toto chápání křivdy – nesplnění povinnosti dostát nárokům druhého, je dvojího druhu:

1)      Odmítnutí splnit svou povinnost vůči druhému.

2)      Nezákonně donucovat druhého, aby učinil něco, co udělat nemusí.

Příkladem prvního typu křivdy, či útisku je nevyplacení dluhu věřiteli, nebo otálení s jeho splacením, či jeho opožděné splacení, na základě hadísu Božího Proroka صلى الله عليه و سلم:

مَطْلُ الغّنِيُّ ظُلْمٌ

„Když boháč otálí se splátkou dluhu, je to křivda.“[3]

Příkladem druhého typu útlaku je situace, kdy falešně prohlásíte, že někdo druhý vám něco dluží a poté předložíte zfalšovaný důkaz na podporu vašeho prohlášení, abyste dotyčného donutili zaplatit. Toto je útlak.

Nabízí se otázka, zda-li z tohoto všeobecného zákazu existuje nějaká výjimka. Odpověď zní, že žádná výjimka v tomto ohledu neexistuje. Útlak, útisk, křivda a nespravedlnost jsou zakázány vždy a v každé situaci. Není zakázáno narušovat práva druhých, ubližovat jim a přivlastňovat si jejich majetek za žádných okolností, bez jakékoli výjimky, v jakékoli situaci a vůči komukoli.

Toto není dovoleno ani vůči nevěřícímu, se kterým je uzavřena dohoda (arab. mu‘áhad)[4] a který proti muslimům neválčí. Jeho majetek, osobní integrita a život nesmí být ohroženy a napadány, protože uzavřel s muslimy v míru dohodu. Je nepřípustné prolít jejich krev.

Boží Prorok صلى الله عليه و سلم pravil:

مَنْ قَتَلَ مُعَاهَدًا لَمْيَرِحْ رَائِحَةَ الْجَنَّةِ وَإِنَّ رِيحَهَا تُوجَدُ مِنْ مَسِيرَةِ أَرْبَعِينَ  عَامًا

„Kdokoli zabije mu’áhada, ten vůni Ráje ani neucítí, byť se její vůně line na čtyřicet let daleko.“[5]

Pokud toto platí vůči nevěřícím, kteří ani trvale nežijí v muslimských zemích, co potom říci ohledně křivdy vůči místním muslimům? A Alláh nám pomáhej.

Násilí a útlak, slova a činy bludu oněch zpupných jedinců, kteří s nepřátelskou záští odnímají životy a majetky druhých, muslimů, či nemuslimů pod dohodou (mu‘áhadún) či nemuslimů žijících mírumilovně s muslimy v jejich zemích, je nanejvýš odsouzeníhodné.

Také jsme slyšeli zvěsti o mladých muslimech v nemuslimských zemích, tvrdících, že není nic zlé na odnímání a ničení majetku jejich nevěřících krajanů. Rozbíjejí pouliční osvětlení, obchody i automobily. Toto je v islámu nepřípustné. Slaven budiž Alláh! Ti lidé vás přijali ve svých zemích jako hosty, uzavřeli s vámi důvěryhodnou dohodu, ale vy je takto zrazujete!

Toto jsou jedny z nejkrutějších podob dezinterpretace a zneuctění islámu.

Ale toto zneuctění se v konečném důsledku neobrací proti islámu jako takovému, jako spíše proti oněm jedincům, kteří se jej dopouštějí a ještě se na islám odvolávají.

 

Autor: šejch Muhammed ibn Sálih al-‘Usejmín

Zdroj: Šerhu arba’íne n-Newewí

---