Arabština je mateřský jazyk více než 300 milionů lidí světa ve 22 zemích, od roku 1983 jednací jazyk OSN. Arabové tvoří většinu v Egyptě, Súdánu, Alžírsku, Maroku, Mauritánii, Západní Sahaře, Saúdské Arábii, Iráku, Jemenu, Sýrii, Tunisku, Libyi, Jordánsku, Ománu, Libanonu, Palestině, Kuvajtu, Spojených Arabských Emirátech, Kataru a na Bahrajnu. Jedním z úředních jazyků je arabština i v Somálsku a Džibutsku. Početná arabská historická menšina obývá i Írán. Moderní arabská diaspora pak žije prakticky po celém světě.
Arabština je mateřský jazyk více než 300 milionů lidí světa ve 22 zemích, od roku 1983 jednací jazyk OSN. Arabové tvoří většinu v Egyptě, Súdánu, Alžírsku, Maroku, Mauritánii, Západní Sahaře, Saúdské Arábii, Iráku, Jemenu, Sýrii, Tunisku, Libyi, Jordánsku, Ománu, Libanonu, Palestině, Kuvajtu, Spojených Arabských Emirátech, Kataru a na Bahrajnu. Jedním z úředních jazyků je arabština i v Somálsku a Džibutsku. Početná arabská historická menšina obývá i Írán. Moderní arabská diaspora pak žije prakticky po celém světě.
Patří mezi tzv. jazyky semitské, do jazykové rodiny semito-hamitské, kterýžto termín poprvé použil A. Schlössler (z. 1808), v arabsko-jazyčném prostředí pak arabský křesťan Džurdží Zejdán (z. 1914). Modernějším označením je však Greenbergův (z.2009) pojem afro-asijská jazyková rodina, nebo jazyková rodina afrasijská (angl. afrasian), navržený ruským lingvistou I. Ďjakonovem.
Nejstarší známé semitské jazyky se dochovaly z 3. – 2. tis. př. kř. éry v podobě východosemitské akkadštiny a západosemitské ugaritštiny.
Ze všech semitských jazyků má arabština daleko nejbohatší a nejlépe zdokumentovanou literární tradici. Je nenahraditelná pro studium dalších semitských jazyků, jejichž komparativní materiál, nebo celý literární záznam je omnoho fragmentárnější.[1]
Arabštinu charakterizuje souhláskové písmo o 28 znacích bez vyznačených krátkých samohlásek[2], výskyt hrdelných a emfatických konsonant, trojkonsonantní kořeny slov, vnitřní flexe a dva gramatické rody jmen. Dále jednotné, dvojné a množné číslo, členy jmen al-, slovosled sloveso – přísudek – subjekt – objekt, užívání spojky „we“ ke spojování vět do souvětí.
Zařazení arabštiny do systému semitských jazyků je nevyjasněné – pro západosemitské zařazení (blíže např. k hebrejštině, aramejštině) svědčí podle hypotézy Werner-Diem systém časování sloves a osobní zájmena huwe/hije – on/ona). Pro bližší příbuznost s jihosemitskými jazyky (jako např. sokotránština, nebo některé jazyky Etiopie, jako tigrejština) hovoří podle Hetzona vnitřní flexe (např. tvoření množného čísla, viz kitáb-kutub oproti hebr. ketuv-ketuvim).
Arabština je podle všeho prastarý jazyk, ač nejstarší zpochybnitelný písemný záznam arabštiny existuje teprve z roku 328 kř. éry – nápis na památku Imru l-Kajse, krále kmene Kinda. Zachovává totiž velmi mnoho původních semitských rysů.[3] Patrně je to důsledek dlouhodobě odděleného samostatného vývoje.
Jde o následující:
1. Úplné skloňování, což je rys v případě semitských jazyků přítomný jen u nejstarších známých z 2. či 3. tisíciletí př. kř. éry – akkadštiny a ugaritštiny.
2. Nejrozvinutější slovesný systém a nejsložitější morfologie sloves.
3. Nejvíce (asi 10 tisíc) slovních kořenů (z toho 6500 trojkonsonantních) a nejbohatší slovní zásoba ze všech semitských jazyků. Obsahuje slovní kořeny společné všem dalším semitským jazykům, ale i některé jiné, které jsou výlučně arabské a všude jinde již vymizely. Bohatá je arabská synonymie, např. pro slovo „lev“ existuje 500 výrazů, pro slovo „liška“ 200, pro slovo „med“ asi 80, pro „šavle“ nejméně 1000, asi 400 synonym pro „neštěstí“ a asi 20-30 synonym pro výrazy „vítr, déšť, světlo, tma, kámen, voda, studna, velbloud.“ Arabista Hammer našel 5644 slovních spojení s „velbloud“. Mnohá přídavná jména, jako „krátký, dlouhý, štědrý, lakomý, statečný, bojácný“ mají též mnoho synonym.
4. Zachovává zcela původní semitskou fonologii, včetně hlásek غ ghajn, ظ zá, ذzál, ث sá a ض dád, které se v žádném jiném semitském jazyce nevyskytují všechny.
5. Obsahuje jako celek velmi málo cizích výpůjček jak ze semitských, tak i nesemitských jazyků. Nejprve přijímal arabský jazyk slova z příbuzných jazyků – akkadštiny, hebrejštiny, aramejštiny, syrštiny a koptštiny, později i perštiny, řečtiny a latiny. Jedině z perštiny převzal vícero slov. Pár slov v arabštině je dokonce výpůjčkami ze staroindického sánskrtu. V pozdějším období přijala arabština několik slov z turkických jazyků a nejnověji i z jazyků evropských.[4]
Samotné etnonymum Arab, arabský(arab. ‘arabí عَرَبِيٌ), arabština (arab. ‘arabíjja عَرَبِيَةٌ), se však objevuje mnohem dříve, než první zápisy v arabském jazyce, což je dalším důkazem starobylosti arabštiny i arabského národa. Jako samostatný a jasně odlišený národ vystupují Arabové v akkadském klínopisném zápisu na stéle asyrského krále Salmanasara III. zdvižené na památku vítězství u Karkaru, při asyrském dobývání Sýrie v 9. stol. př. křesťanské éry. Mezi silami, které se postavily asyrské armádě, bylo i tisíc jezdců na velbloudech pod vedením muže jménovaného jako Gindibu Arabský (Gindibu‘u ‘Arbá´a, ‘arbá’a je přídavné jméno od ‘árab, tj. Arab). V té době museli již Arabové tvořit jasně odlišitelné etnikum od Aramejců, Hebrejců a ostatních západních Semitů, museli mít rozvinuté členění do kmenů a klanů a také jich musel být dostatečný počet na to, aby měli své mocné náčelníky s početnými armádami.
Tradiční pohledy učenců se shodují na názoru, že arabština jako jazyk se objevila již v generaci vnuků a pravnuků Šéma, syna Noemova/ Núhova:
Ibn Ishák, nejstarší z tradičních arabských historiografů uvádí mezi Araby Tesma, Imláka a Umejma, syny Láwizovy, který byl synem Šéma, syna Noemova/Núhova. Araby byli také vnuci Šémova druhého syna Irama přes jeho syny Awse a Ábira.
At-Tabarí ve své kronice uvádí jako první mluvčí arabštiny Šémovy vnuky a pravnuky: „Říká se, že prvním, kdo mluvil arabsky, byli ‘Imlikovci, když opustili Babylón. Tito a Džurhumovci jsou nazýváni původními Araby (arab. ‘arabu l-‘áribaعرب العاربة ) Bůh naučil ‘Áda, ‘Ubejla, Semúda, Džudejse, ‘Imláka, Tesma, Umejma a též potomky Kahtána, syna Ábirova, jenž byl synem Šelaha, syna Arfachsadova, syna Šémova, jenž byl synem Noemovým, rozumět arabštině.”[5]
Rozšířený názor považuje za první mluvčí arabštiny až rod Je’reba, vnuka Húdova, syna Kahtánova, jenž byl z potomků Šéma. Mohl být i Kahtánovým vnukem a jeho otcem v tom případě byl Ješdžub. Podle jiných byl tento Je’reb prvním, kdo skládal arabskou poezii. Ibn Ishák naopak smýšlí, že Je’reb byl pravnukem Isma’íla a tudíž žil v době omnoho novější. Pak by spadal mezi praotce severnějších, tzv. arabizovaných Arabů (arab. ‘arabu l-muste’riba عرب المستعربة).
Význam pojmenování Arab je vystopovatelný přes semitskou etymologii. Kořen tohoto slova عرب‘ajn-rá´ bá´ souvisí se slovy pustina, přicházet mezi někoho, obchodník, havran, srozumitelný. Je také možné, že zde vývojem došlo k přeskupení souhlásek, tj. k metatezi a původní kořen je عبر ‘ajn-bá´-rá´. V takovém případě by tento výraz souvisel s označením „kočovník.“ V některých semitských jazycích přechází v ‘ajn původní písmeno ghajn a původní kořen slova by mohl být غرب ghajn-rá´-bá´ odkazující k výrazu západ.
V Koránu se etnonymum užívá jako nisba (adjektivum) عَرَبِيٌ ‘arabíjun – arabský, ve vztahu ke Koránu a jeho jazyku, např. zde:
وَالْكِتَابِ الْمُبِينِ إِنَّا جَعَلْنَاهُ قُرْآنًا عَرَبِيًّا لَعَلَّكُمْ تَعْقِلُونَ
Při Písmu zjevném! Učinili jsme je věru Koránem arabským – snad budete rozumní! (Zuchruf:2-3)
Tento termín stojí v protikladu k výrazu عَجَميٌ ‘adžemíjun označující vztah k jinojazyčné skupině, např. Peršanům a jiným, kteří nejsou schopni jasného a správného vyjádření se v jazyce, tj. i’rábu, kterýžto termín pochází ze stejného kořene.[6] Pro vyjádření plurálu zná klasická arabština výraz عَرَبٌ ‘arabun, označující Araby jako takové, a أَعْْرَابٌa’rábun, označující kočovné Araby, tj. beduíny.
Země vzpomínaného staroarabského náčelníka Gindibu, který bojoval proti Asyřanům je označována na stéle jako mátu ‘arbá´i, tj. Arabská země, bez přesného zeměpisného umístění. Podobně v jiných asyrských a akkadských textech nacházíme etnonyma ‘Arabi, ‘Arubu, ‘Aribi, nebo ‘Urbi. Možné je, že název národa přijali obyvatelé Mezopotámie od svých západních sousedů Aramejců a Kanaanejců, v jejichž jazycích ghajn přešlo v ‘ajn a výraz Arab by pak znamenal Zápaďan. I geograficky leží původní sídla Arabů na západ a jih od Mezopotámie. Z klasických arabských autorů se za tento výklad přimlouvá al-Hamídí. Podobně i řecko-latinské označení Saracén souvisí s arabským شرقيون šarkíjjún, tj. obyvatelé Východu.
Hebrejské označení ‘arav nebo ‘arava ozačuje poušť, pustinu, step. Objevuje se jako označení vlasti Nabatejců, kteří prokazatelně hovořili arabsky. Ti jsou jako Arabové (hebr. ‘arvim) vzpomínáni v Bibli, např. „Výnos proti Arábii: Budete nocovat v arabské divočině“ (Iz 21:13) a „Tvými překupníky byli Arabové a všichni kédarští předáci“ (Ez 27:21) jako název vlasti Kédara v Syrské poušti a v Arábii. Výrazu je jako adjektiva užito v „Kvůli nim jsi vysedávala při cestách jako Arab na poušti“ (Jr 3:2) pro obyvatele pouští, kočovníky. Slovo v hebrejštině úzce souvisí s výrazem ‘erev označujícím „směs lidí“, užitým např. v „všechny krále Arábie i všechny krále přimíšeného lidu, kteří pobývají v poušti,“ (Jr 25:24), nebo „od všech králů západu a místodržitelů země“ (1Kr 10:15). Z klasických arabských autorů se za tento výklad přimlouvá Ibnu n-Nedím.
Budeme-li uvažovat arabskou jazykovou jednotu, pak jsou Arabové jednou z největších komunit světa, hovořících jedním jazykem, vedle etnických Číňanů (národ Chan) a mluvčích jazyka hindí/urdu. Arabština se však rozpadá do mnoha dialektů, ale základní spisovný jazyk zůstává tentýž. Proto se od sebe liší písemný projev (arab. لغة الكتابة lughatu l-kitába) od projevu běžně mluveného (arab.لغة الحديث lughatu l-hadís). To vede k charakteristickému rysu arabských mluvčích – dvojjazyčnosti, neboli diglosie. Tento jev nejvíce z arabských autorů rozpracovává ‘Alí Abdulwáhid Wáfí. Vidí dvě řešení, buď učinit z hovorových jazyků jazyky spisovné, což odmítá, anebo naopak dbát na důsledné zavádění jazyka všude tam, kde jinak převládá jazyk hovorový. To však podle něj nelze činit násilím proti přirozenému vývoji a tendencím, protože i kdyby všichni mluvčí přešli na spisovný jazyk, velmi záhy si utvoří jiné, nové dialekty.
Podle egyptského lingvisty as-Sa’ída Bedewího arabština rozlišuje několik úrovní jazyka podle výšky a spisovnosti, používaného v různých situacích mezi různými mluvčími:
1. Spisovný jazyk – fushá at-turás فصحى التراث
2. Formální jazyk – fushá al-‘asr فصحى العصر
3. Hovorový jazyk inteligence – ‘ámí al-musakkifín عامي المثقفين
4. Hovorový jazyk gramotných – ‘ámí al-mutenewwirín عامي المتنورين
5. Hovorový jazyk negramotných – ‘ámí al-ummíjjín عامي أميين
Rozdíly panují i mezi jazykem usedlého obyvatelstva (arab. حضاري hadárí) a kočovníků, tj. beduínů (arab. بدوي bedewí), nebo mezi městem a vesnicí. Existuje i střední arabština, kolísající mezi spisovným jazykem a dialektem, který do spisovné řeči přejímá určité prvky, především ve výslovnosti.
Arabština nahradila v některých oblastech, jako v Levantě nebo v severní Africe původní jazyky, jako syrštinu, případně berberštinu.
Zbytky arabských dialektů se dochovaly v černé Africe i střední Asii. Historicky jsou arabskojazyčné kočovné skupiny známy i Ázerbájdžánu a Dagestánu, zde se však pod ruskou nadvládou asimilovaly. Indičtí Čaušové z Dekkánu a Čawúsové z Gudžarátu původně také hovořili arabsky, neboť pocházejí z Hadramautu v Jemenu, svůj jazyk však zapoměli a znovu se jej naučili až od přistěhovalců z Arabského Zálivu.
Arabština hluboce ovlivnila mnohé jiné jazyky nearabských muslimských národů, jako zejména jazyky turkické a indo-íránské. Svůj vliv otiskla i do jazyků muslimů i nemuslimů Afriky, jihovýchodní Asie i Evropy, jako je somálština, svahilština, malajština, nebo mnohé jazyky Balkánu a Kavkazu.
Při jižním okraji Sahary vznikly mezi místními obyvateli také kreolské[7] jazyky s velkou částí arabské slovní zásoby, jako núbí, džuba a babalija.
Jazyk středomořského ostrova Malta je podle všeho ve svém základu západním dialektem arabštiny, přesněji dnes již vyhynulým dialektem sicilským, blízkým tuniským a marockým dialektům, obohacený o prvky z angličtiny a románských jazyků.
[1] Klíma, Otakar; Segert, Stanislav: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny, Nakladatelství ČSAV, Praha 1956, str. 8.
[2] Mimo maltštinu, která se občas uznává za nejvzdálenější arabský dialekt, a která se píše latinkou.
[3] Klíma, Otakar; Segert, Stanislav: op. cit., str. 7.
[4] Typologie převzata z: Muftić, Teufik: Gramatika arapskog jezika, Ljiljan, Sarajevo, 1998, str. 12.
[5] Tárích at-Taberí, 2/17-18.
[6] Podobně se i Slované označují za Slovany, tedy ty, kteří jsou schopni se dohovořit prostřednictvím slov, oproti Germánům, pro Slovany Němcům, kteří to neumějí a jsou tedy „němí.“
[7] Tj. směsného původu, se zjednodušenou gramatikou, nejednotným základem, užívané spíše v mezietnické komunikaci.