Islám byl uzákoněn s cílem vyvést lidi z následování svých vlastních tužeb a stanou se dobrovolně Božími služebníky, kterýmižto jsou tak jako tak. Alláh nás stvořil jedině proto, abychom Jej uctívali a abychom svůj život na tomto světě přivedli do souladu s Jeho nařízeními, příkazy a zákazy:
Islám byl uzákoněn s cílem vyvést lidi z následování svých vlastních tužeb a stanou se dobrovolně Božími služebníky, kterýmižto jsou tak jako tak. Alláh nás stvořil jedině proto, abychom Jej uctívali a abychom svůj život na tomto světě přivedli do souladu s Jeho nařízeními, příkazy a zákazy:
وَمَا خَلَقْتُ الْجِنَّ وَالإنْسَ إِلا لِيَعْبُدُونِ
A džiny a lidi jsem jedině proto stvořil, aby Mne uctívali, (az-Záríjját:56)
Tajemství správného uctívání Alláha spočívá ve vykonávání všeho toho, co přikázal a zanechávání všeho tohol co zakázal.[1]
Z tohoto bodu vyvodili islámští učenci pravidlo, že „základem v uctívání je nečinit nic, nežli pouze a jen to, co Alláh předepsal skrze Svého Posla صلى الله عليه و سلم.“
Uctíváním (arab. ‘ibádetun عِبَادَةٌ, též překládáno jako akty zbožnosti, bohoslužba, obřad) se myslí vše, co Alláh miluje a s čím je spokojen, ať už se jedná o skutky zjevné, či skryté.[2]
‘Ibáda (uctívání) může být rozdělena na:
I. – Výlučné uctívání.
Sem spadá vykonávání povinností i doporučených skutků modlitby, půstu, pouti apod. Tento druh uctívání věřící vykonává chtě nechtě, bez ohledu na to, zda rozumí tomu, proč byly dané skutky šarí’ou předepsány.
II. – Uctívání, které není výlučným uctíváním.
To jsou naše každodenní činnosti. Pokud je konáme s úmyslem, aby nám dopomohly ke snadnějšímu vykonání první skupiny skutků uctívání, budou nám zapsány dobré činy také za ně, ve shodě se slovy Vznešeného Alláha:
مَا كَانَ لأهْلِ الْمَدِينَةِ وَمَنْ حَوْلَهُمْ مِنَ الأعْرَابِ أَنْ يَتَخَلَّفُوا عَنْ رَسُولِ اللَّهِ وَلا يَرْغَبُوا بِأَنْفُسِهِمْ عَنْ نَفْسِهِ ذَلِكَ بِأَنَّهُمْ لا يُصِيبُهُمْ ظَمَأٌ وَلا نَصَبٌ وَلا مَخْمَصَةٌ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَلا يَطَئُونَ مَوْطِئًا يَغِيظُ الْكُفَّارَ وَلا يَنَالُونَ مِنْ عَدُوٍّ نَيْلا إِلا كُتِبَ لَهُمْ بِهِ عَمَلٌ صَالِحٌ إِنَّ اللَّهَ لا يُضِيعُ أَجْرَ الْمُحْسِنِينَ
Neslušelo se obyvatelům Medíny ani těm z kočovných Arabů, kteří jsou v jejich okolí, že zůstali za zády posla Božího a že dali přednost lásce k sobě před láskou k Němu. A to proto, že je nepostihla ani žízeň, ani únava, ani hlad na cestě Boží; neučinili jediný krok, který by rozhněval nevěřící, a neutrpěli z rukou nepřítele nic, aniž jim to bylo připsáno jako zbožný skutek – vždyť Bůh nedopustí, aby ztratila se odměna těch, kdož dobré činí. (Tewba:120)
Od Božího Posla se traduje, že pravil: „Neudělíš milodar s úmyslem spokojenosti Boží, aniž bys za to nedostal odměnu, dokonce i za každé sousto, které vložíš do úst své ženy.“[3]
To znamená, že zbožný skutek, či uctívání, ‘ibáda, kterým se zamýšlí uctívat Alláha Vznešeného a získat tak Jeho spokojenost, Jím musí být také předepsán a jako takový uznán šarí’ou. Kdo přijde s nějakým činem uctívání, je požádán, aby předložil důkaz, že takový čin uctívání je předepsán a doložen jasným textem z Koránu, nebo Sunny. Věru nikomu není dovoleno uctívat Alláha Nejvznešenějšího něčím, co Alláh nestanovil Zákonem.[4]
Aby byl nějaký čin uctívání přijat Alláhem, musí splnit dvě podmínky:
1. Musí být učiněn s upřímným úmyslem, musí jím být chtěna pouze Boží spokojenost a odměna. To se nazývá upřímností (arab. ichlás, إِخْلاصٌ)
2. Sám čin musí být vykonán způsobem, jaký nám objasnil Boží Posel صلى الله عليه و سلم. To se nazývá následováním Sunny (arab. mutábe’a مُتَابَعَةٌ).
Toto pravidlo se vztahuje na první i druhou podmínku. Ibn Tejmíjja, nechť je mu Alláh milostiv, praví:
„Uctívání, poslušnost, neochvějnost ve víře, toto vše jsou pojmenování s jedním cílem, ale zakládají se na dvou pilířích:
1. Nesmí být uctíván nikdo, kromě Alláha Jediného
2. Alláh musí být uctíván jedině tak, jak On Sám předepsal, v žádném případě skrze inovaci.
Vznešený Alláh pravil:
قُلْ إِنَّمَا أَنَا بَشَرٌ مِثْلُكُمْ يُوحَى إِلَيَّ أَنَّمَا إِلَهُكُمْ إِلَهٌ وَاحِدٌ فَمَنْ كَانَ يَرْجُو لِقَاءَ رَبِّهِ فَلْيَعْمَلْ عَمَلا صَالِحًا وَلا يُشْرِكْ بِعِبَادَةِ رَبِّهِ أَحَدًا
Rci: „Já pouze smrtelník jsem jako vy a bylo mi vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný. A kdo doufá v setkání s Pánem svým, ať zbožné skutky koná a nechť v uctívání nepřidružuje nikoho k Pánu svému!“ (Kehf:110)
Dobré skutky jsou konáním dobra, které se odráží ve vykonávání dobrých činů. Dobro je pouze to, co Alláh Vznešený miluje a co miluje Jeho Posel. To se odráží ve vykonávání Jeho příkazů a vystříhání se Jeho zákazům.
Inovace v náboženství nejsou nic jiného, nežli pouze to, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم nenávidí. Nikdy nemohou být dobrými skutky, podobně jako nikdy nemůže být dobrým skutkem ani konání zakázaného, jako je ubližování druhým, nebo prostituce. „nepřidružovat k Němu v uctívání nikoho“ znamená upřímně praktikovat náboženství z touhy po Alláhu Vznešeném.
Omar, nechť je s ním Alláh spokojen, prosíval: „Můj Pane, učiň veškerou mou činnost dobrem a učiň ji upřímnou, jen kvůli Tobě.“[5]
Důkazem správnosti tohoto pravidla lze nalézt na mnoha místech v Koránu i v Sunně, na tomto je také idžmá‘, shoda této ummy. Potvrzují to i nesčetná podání od ashábů i tábi’ín, jakož i islámských učenců pozdějších dob.
Lze je rozdělit do několika skupin:
1. Důkazy stanovující, že důkazy pro předpisy a jejich stanovení se mohou přijímat jedině a pouze z textů Koránu a Sunny.
Vznešený hovoří:
إِنِ الْحُكْمُ إِلا لِلَّهِ أَمَرَ أَلا تَعْبُدُوا إِلا إِيَّاهُ
Rozhodnutí náleží jedině Bohu a On poručil, abyste neuctívali nikoho kromě Něho. (Júsuf:40)
إِنِ الْحُكْمُ إِلا لِلَّهِ عَلَيْهِ تَوَكَّلْتُ وَعَلَيْهِ فَلْيَتَوَكَّلِ الْمُتَوَكِّلُونَ
rozhodnutí je věru jen u Boha. Na Něj se spoléhám a nechť na Něj se spoléhají všichni, kdož se spoléhají. (Júsuf:67)
2. Důkazy dokládající povinnost následování Zjevení (arab. wahj, وَحْيٌ) a postupování na základě jeho textů, držíce se Koránu a Sunny.
Vznešený praví:
كِتَابٌ أُنْزِلَ إِلَيْكَ فَلا يَكُنْ فِي صَدْرِكَ حَرَجٌ مِنْهُ لِتُنْذِرَ بِهِ وَذِكْرَى لِلْمُؤْمِنِينَ
Toto je Písmo, které ti bylo sesláno – nechť není v hrudi tvé ohledně něho obavy žádné abys jím varoval a aby bylo pro věřící připomenutím. (A’ráf:2)
قُلْ أَطِيعُوا اللَّهَ وَالرَّسُولَ فَإِنْ تَوَلَّوْا فَإِنَّ اللَّهَ لا يُحِبُّ الْكَافِرِينَ
Rci: „Poslouchejte Boha a posla Jeho! Jestliže se obrátíte zády. . . Bůh věru nemá rád nevěřící.“ (Álu ‘Imrán: 32).
Dále je zde ze Sunny případ trojice zbožných uctívačů, kteří rozprávěli s Božím Poslem صلى الله عليه و سلم, o uctívání a poté, co byli zpraveni o uctívání Prorokově صلى الله عليه و سلم, řekli:
„Jak daleko jsme my od toho, jak uctívá Boží Poselصلى الله عليه و سلم , ač je mu již odpuštěno!“ Jeden řekl: „Promodlím se celou noc.“ Druhý pravil: „Já se budu každý den postit.“ A třetí dodal: „A já se nikdy neožením.“ Když se o tom dozvěděl Boží Posel صلى الله عليه و سلم, pozval si tyto tři k sobě a pak jim řekl: „Více se obávám Alláha, nežli vy. A více si přeji být co nejlépe přijat svým Pánem. Ale navzdory tomu se postím, ale půst také přerušuji, modlím se, ale též spím a jsem i ženat. Kdo si přeje něco jiné, než mou Sunnu, ten není ode mne.“[6]
Abú Bekrovi, nechť je s ním Alláh spokojen, bylo oznámeno, že nějaká žena nechce mluvit se svým lidem. Podivil se a zeptal se: „Co je s ní?“ Řekli mu: „Takto vykonala i pouť.“ Abú Bekr pravil: „Vzkažte jí, aby se svým lidem promluvila. Čin, který činila, je činem nevědomosti.“[7]
Ibn Tejmíjja, nechť je mu Alláh milostiv, komentujíc slova Abú Bekra, ohledně slov „čin, který činila, je činem nevědomosti“ pravil: „To bylo charakteristické pro obyvatele v době předislámské. Není to předepsáno islámem a spadá to do oblasti považovat za ‘ibádu cokoli, co islám nepředepsal.“[8]
3. Důkazy zakazující ustavování činů uctívání z neznalosti.
Vznešený Alláh praví:
إِنَّمَا حَرَّمَ عَلَيْكُمُ الْمَيْتَةَ وَالدَّمَ وَلَحْمَ الْخِنْزِيرِ وَمَا أُهِلَّ لِغَيْرِ اللَّهِ بِهِ فَمَنِ اضْطُرَّ غَيْرَ بَاغٍ وَلا عَادٍ فَإِنَّ اللَّهَ غَفُورٌ رَحِيمٌ
On zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co někomu jinému než Bohu bylo zasvěceno. Ten však, kdo z donucení tak učiní, aniž po tom toužil či přestupníkem byl – tedy Bůh zajisté je odpouštějící, slitovný. (Nahl: 115).
Ibn Kajjím, nechť je mu Alláh milostiv, věnoval ve svém díle I’lámu l-Muweki’ín celou jednu kapitolu otázce zákazu odpovídat (vydávat fetwy, tj. islámsko-právní výnosy) o Náboženství Božím bez znalosti. Ohledně toho dokonce uvádí idžmá‘, tedy konsenzus muslimů.
4. Důkazy zavrhující vnášení inovací (arab. bid’a, بِدْعَةٌ) v náboženství.
Vznešený praví:
وَأَنَّ هَذَا صِرَاطِي مُسْتَقِيمًا فَاتَّبِعُوهُ وَلا تَتَّبِعُوا السُّبُلَ فَتَفَرَّقَ بِكُمْ عَنْ سَبِيلِهِ ذَلِكُمْ وَصَّاكُمْ بِهِ لَعَلَّكُمْ تَتَّقُونَ
A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!“ (An’ám: 153).
Od al-Irbáda ibn Sáríjji, nechť je s ním Alláh spokojen, se udává, že Boží Posel صلى الله عليه و سلم pravil: „Odkazuji vám vystříhat se hříchů a odkazuji vám poslouchat vaše předáky, i kdyby jím byl habešský otrok. Kdo bude žít po vás, uvidí mnoho rozkolů, proto se povinně držte mé Sunny a sunny pravověrných chalífů (arab. chulefá ar-rášidún, خُلَفَاءُ الْرَاشِدُونَ). Přidržujte se toho pevně, přidržujte se jako zuby stoličkami, protože zajisté každá nově vnesená věc je novota a každá novota vede k bludu.“[9]
5. Toto pravidlo potvrzuje skupina nejvýznamnějších islámkých učenců, jako imámové Ahmed ibn Hanbel, Ibn Tejmíjja, Ibnu l-Kajjím, aš-Šátibí, al-Karefí. As-Sa’dí, Ibn Báz, Ibnu l-‘Usejmín, nechť je ke všem Alláh milostiv.
Ibn Tejmíjja praví: „Lidské skutky, slova a chování jsou buď uctíváním, kterým se dodržuje víra, nebo mezilidskými činy, kterými se lidé k sobě chovají. Základní předpisy náboženství nám ukazují, že uctívání, které Alláh předepsal, nebo povolil, nejsou směrodatné, dokud nejsou předepsány právě Jeho Zákonem, Šarí’ou. Skutky mezi lidmi jsou většinou dány obyčeji nějakého národa. Základem pro ně je, že nejsou zakázány, jedině v tom, co zakázal Sám Alláh, skrze Svého Posla صلى الله عليه و سلم. Tak je, neboť příkazy a zákazy jsou Božími rozsudky.
Aby bylo uctívání směrodatné, musí být předepsáno přímo od Něho, Vznešeného. Zde vyvstává otázka: Jak můžeme určit, že některý čin je uctívání, pokud nebyl předtím již předepsán? A také mezilidský čin, pokud není zakázaný, jak může být zakázán? Z tohoto důvodu imám Ahmed a někteří učenci hadísů vyvozují základní pravidlo při uctívání, že je zakázáno činit cokoli, s jedinou výjimkou toho, co Alláh předepsal a uzákonil skrze Svého Posla صلى الله عليه و سلم. Protože jinak překračujeme Boží zákaz:
أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُمْ مِنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَنْ بِهِ اللَّهُ وَلَوْلا كَلِمَةُ الْفَصْلِ لَقُضِيَ بَيْنَهُمْ وَإِنَّ الظَّالِمِينَ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil? Kdyby nebylo slova rozhodnutí, bylo by už mezi nimi rozsouzeno, však nespravedlivé trest bolestný očekává. (Šúrá:21)!“[10]
Ibn Kajjím praví: „Musíme vědět, že je zakázáno (arab. harám, حَرَامٌ) je jen to, co sám Alláh zakázal a hřích je pouze ten čin, jehož pachatele odsoudil Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم jako hříšníka. A povinnost je jen to, co Alláh přikázal. Proto základním pravidlem v uctívání nečinit nic, kromě toho, pro co existuje důkaz, ustavující daný čin jako předepsaný akt uctívání. Naproti tomu základním pravidlem mezilidských vztahů je, že vše je povoleno, kromě toho, co je šarí’atsky platným důkazem zakázáno. Rozdíl mezi těmito dvěma věcmi tkví v tom, že Alláha nelze uctívat, nežli pouze toliko těmi obřady a akty uctívání, které předepsal skrze Svého Posla صلى الله عليه و سلم a jen s tímto je On, Nejvznešenější, spokojen. Mezilidské vztahy jsou Jeho milostí povoleny, dokud nejsou prokázány zakázanými.“[11]
Abdurrahmán as-Sa’dí pravil: „Základním pravidlem v uctívání je nečinit, nesmí se činit ani předepsat nic, kromě toho, co Alláh a Jeho Posel صلى الله عليه و سلم učinili předepsaným.“[12]
Toto pravidlo je široce aplikováno v mnoha dalších oblastech islámské právní vědy.
Šejch Ibnu l-‘Usejmín v odpovědi na otázku, zda je dovoleno recitovat súru al-Fátihu mrtvým, odpověděl: „Nemám na to důkaz ze Sunny, podle toho toto není dovoleno dělat, protože základním pravidlem pro uctívání je zákaz, tj. nečinit nic, kromě toho, co je dokázáno jako předepsaná část Božího Náboženství. Důkazem toho je koránský verš, kde Alláh odvrhuje ty, kteří do Boží víry cokoli přidávají bez Jeho dovolení:
أَمْ لَهُمْ شُرَكَاءُ شَرَعُوا لَهُمْ مِنَ الدِّينِ مَا لَمْ يَأْذَنْ بِهِ اللَّهُ وَلَوْلا كَلِمَةُ الْفَصْلِ لَقُضِيَ بَيْنَهُمْ وَإِنَّ الظَّالِمِينَ لَهُمْ عَذَابٌ أَلِيمٌ
Což mají nevěřící společníky, kteří jim jako náboženství uzákonili to, co Bůh nedovolil? Kdyby nebylo slova rozhodnutí, bylo by už mezi nimi rozsouzeno, však nespravedlivé trest bolestný očekává. (Šúrá:21)
Také je známo od Božího Posla صلى الله عليه و سلم, že pravil: „Kdokoli učiní skutek, který jsme mu nepředepsali (tj. se kterým jsem nepřišel, který není ze Sunny), tento je odmítnut.“[13] Čin, který je odmítnut, je marný, snaha o něj je marná, bližší je hře a Alláh Vznešený je toho uchráněn a dalek, abychom se Mu takovým činem přibližovali!“[14]
[1] Viz aš-Šátibí v al-Muweffekát.
[2] Viz Fetáwá Ibn Tejmíjja.
[3] Zaznamenal imám al-Buchárí.
[4] Viz Kawá’idu s-Sádíjja; Fetáwá Ibn Báz.
[5] Viz Fetáwá Ibn Tejmíjja.
[6] Zaznamenal al-Buchárí.
[7] Zaznamenal al-Buchárí.
[8] Viz Iktidá´u s-siráti l-mustakím.
[9] Zaznamenávají Abú Dawúd a at-Tirmízí, který jej označuje za hasan sahíh. Al-Albání hadís oceňuje jako sahíh.
[10] Viz Fetáwá Ibn Tejmíjja.
[11] Viz I’lámu l-Muwekki’ín.
[12] Viz al-Kawá’idu we l-usúlu l-džámi’a.
[13] Zaznamenal al-Buchárí.
[14] Viz Fetawá al-islámíjja.