Zázračnost, neopakovatelnost a nenapodobitelnost Koránských vyprávění.

Samo vypravování svými prostředky nepotřebuje detailní a promyšlený výběr slov tak jako poezie, avšak výběr koránského výraziva i ve vyprávěních vykazuje stejné rysy, jako výběr slov kdekoli jinde v Koránu. K tomu se připojuje rozčlenění v súrách a verších, jenž respektuje a dotváří gradaci celého příběhu.

 

Pro tyto příběhy je užíváno arabského výrazu kissa, pl. kasas – vyprávění. Je odvozen od kořene evokujícího mnoho dalších významů, základem je sloveso „stopovat.“ Fachruddín ar-Rází uvádí verše, kde se toto slovo, nebo slova jemu příbuzná, vyskytují:

Tím, že ti zjevujeme tento Korán, vyprávíme ti příběh nejkrásnější, zatímco dříve byls věru jedním z těch, kdož o tom neměli tušení. (Júsuf:3)

 A oba se obrátili a po stopách svých se navrátil (Kehf:64)

A řekla sestře jeho: „Sleduj jej!“ A pozorovala jej ze strany, aniž lidé něco tušili. (Kasas:11)

Ve svém výkladu píše: „Příběh je nazván příběhem proto, že vypravěč převypráví jednu příhodu za druhou.“ Koránské příběhy popisuje jako „dokonalý výraz, jehož obsah vybízí k víře, vede k pravdě a naléhá na hledání spásy.“ Působí na duši posluchače a probouzí jeho emoce a fantazii. Navíc působí zároveň i na rozum a přináší důkazy. Působí v rovině historie, alegorie i sdíleného mýtu. Jejich aktéři jsou reálné historické osoby, zároveň vykreslují důležité pojmy a schémata tak, aby byla pochopena širokými masami, a nakonec také působí na společnost jako sdílený mýtus, vykreslující důležité prvky věrouky, vyjasňují reálná fakta, nebo určité otázky, jejichž pochopení je jinak velmi obtížné. Výstavba těchto příběhů není cílem sama o sobě, ale je jen prostředkem pro dosažení cíle vyššího.

 

Ukážeme si to na několika příkladech:

 

V súře Kehf (Jeskyně), verších 83-98 se uvádí vyprávění o dobrém panovníkovi jménem Zú l-Karnejn (dosl. Dvourohý, patrně proto, že vládl dvěma koncům, rohům, světa), pomáhajícím a chránícím dobré a věřící a trestajícím zlé a nevěřící. Ten putuje na Východ i Západ, sjednocuje obrovská území pod vládu víry a spravedlnosti a všude koná dobré činy. Někteří, jako as-Sa’búní, ztotožňují Zú l-Karnejna s Alexandrem Velikým, pravdě je však blíže názor, že šlo o postavu mnohem dávnější, jak tvrdí Ibn Kesír, Ibn Omar, Alí a většina komentátorů, přičemž se nemohou shodnout na tom, byl-li prorokem či nikoli. Mnozí jej popisují též jako spravedlivého krále snědé až temné pleti, vojevůdce a dobyvatele v době Ibráhíma, mír s ním. Součástí tohoto koránského příběhu o něm je i verš:

a když dospěl k slunce západu, shledal, že zapadá v prameni vroucím, a nalezl lid nějaký poblíže. I řekli jsme mu: „Dvourohý, na tobě je, zda potrestáš je, či zda zachováš se k nim dobře.“ (Kehf:86)

Mimo to, že výraz „hámi´atin“ – „kalném, temném“ je možno číst i „hámíjjetin“ – „vroucím,“  je na verši zajímavé i to, že v sousloví „wedžedehá teghrubu fí ‘ajnin hámíjjetin“ – „shledal, že zapadá v  prameni vroucím“ je vynechána předložka po porovnání „ke“ – jako. Jak potom tento verš pochopit, víme-li, že země je kulatá a obíhá okolo Slunce, jež je mnohonásobně větší? Podle Sa’búního znamená, že Zú l-Karnejn dospěl až na samý západní konec pevniny a tím i své cesty, dále již bylo jen moře a žádné osídlení. V dáli viděl sluneční kotouč zapadat do temných mořských hlubin, které se zdály pod rudými paprsky uhasínajícího večerního slunce rozžhavené doruda. Jedná se tedy o optický klam, známý každému, kdo kdy viděl zapadat slunce na moři. Víme, že verše byly zjeveny jako odpověď na otázku Kurejšovců, kdo byl a kam až došel Zú l-Karnejn. Díky tomu můžeme z veršů a této vstupní informace zpětně vykreslit důležité body jeho historie: Byl to spravedlivý vládce ohromné říše, který dospěl až na samý konec tehdy známého světa, za kterým již nežili lidé, a dál se již rozprostírala nedozírná dálava oceánu. 

 

Vyprávění o Ibráhímově oběti svého prvorozeného syna Alláhu:

وَقَالَ إِنِّي ذَاهِبٌ إِلَى رَبِّي سَيَهْدِينِ رَبِّ هَبْ لِي مِنَ الصَّالِحِينَ فَبَشَّرْنَاهُ بِغُلامٍ حَلِيمٍفَلَمَّا بَلَغَ مَعَهُ السَّعْيَ قَالَ يَا بُنَيَّ إِنِّي أَرَى فِي الْمَنَامِ أَنِّي أَذْبَحُكَ فَانْظُرْ مَاذَا تَرَى قَالَ يَا أَبَتِ افْعَلْ مَا تُؤْمَرُ سَتَجِدُنِي إِنْ شَاءَ اللَّهُ مِنَ الصَّابِرِينَ فَلَمَّا أَسْلَمَا وَتَلَّهُ لِلْجَبِينِ وَنَادَيْنَاهُ أَنْ يَا إِبْرَاهِيمُ قَدْ صَدَّقْتَ الرُّؤْيَا إِنَّا كَذَلِكَ نَجْزِي الْمُحْسِنِينَ إِنَّ هَذَا لَهُوَ الْبَلاءُ الْمُبِينُ وَفَدَيْنَاهُ بِذِبْحٍ عَظِيمٍ وَتَرَكْنَا عَلَيْهِ فِي الآخِرِينَ سَلامٌ عَلَى إِبْرَاهِيمَ كَذَلِكَ نَجْزِي الْمُحْسِنِينَ إِنَّهُ مِنْ عِبَادِنَا الْمُؤْمِنِينَ وَبَشَّرْنَاهُ بِإِسْحَاقَ نَبِيًّا مِنَ الصَّالِحِينَ وَبَارَكْنَا عَلَيْهِ وَعَلَى إِسْحَاقَ وَمِنْ ذُرِّيَّتِهِمَا مُحْسِنٌ وَظَالِمٌ لِنَفْسِهِ مُبِينٌ

I pravil Abraham: „K Pánu svému půjdu, aby mne správně řídil.“ Pane, dejž mi syna, jenž patřit bude mezi bezúhonné!“ A oznámili jsme mu radostnou zvěst o chlapci povahy mírné. A když dospěl do věku, kdy s otcem se mohl podílet na úsilí, řekl Abraham: „Synáčku, viděl jsem ve snu, že tě mám obětovat; uvaž a řekni, jaké mínění máš?“ I odvětil: „Otče můj, učiň, co ti bylo poručeno; a bude-li Bůh chtít, mne věru neochvějným shledáš.“ A když se oba do vůle Boží odevzdali a on položil ho čelem k zemi, zvolali jsme naň: „Abrahame, věru jsi již prokázal, že vidění jsi za pravdu měl – a takto ty, kdož dobré činí, odměňujeme – vždyť byla to jen zjevná zkouška!“ A velkou obětí jsme syna jeho vykoupili a u posledních jsme mu požehnali: „Mír budiž s Abrahamem!“ Takto odměňujeme dobro konající, vždyť on byl služebník Náš věřící! A oznámili jsme mu radostnou zvěst o Izákovi, jenž prorok byl, k bezúhonným patřící. Pak požehnali jsme jemu i Izákovi; a mezi jejich potomky jsou někteří, kdož dobro konají, však jiní sami na sobě křivdu zjevnou páchají. (Sáffát:99-113)

Navazuje ohromujícím způsobem na rozpor v předchozích písmech, kde se jedním dechem tvrdí, že šlo o oběť jediného (potažmo prvorozeného) syna (např. Gn 16,17) a druhým, že obětovaným byl Ishák. Podle mnoha konvertitů z řad medínských židů byl tento fakt následovníkům předešlých zjevení dobře znám a skrývali jej ze závisti vůči synům Isma’íla/Ismaele – Arabům.

 

V příběhu o Júsufovi ve stejnojmenné súře se dozvídáme výklad králova snu, přinášející zajímavé dodatečné informace:

A po tomto přijde jeden rok, v němž lidem dostane se deště a v němž opět tlačit víno budou!“ (Júsuf:49) je souvislost dodána dalším zajímavým způsobem. Lhostejno na množství srážek v samotném Egyptě, které je i tak skrovné, závisí každoroční životodárné záplavy Nilu na monzunových deštích, které spadnou mnohem jižněji ve východní Africe, blíže pramenům řeky. Použité sloveso „jughásu“ přeložené jako dostane se deště lze též chápat jako „bude poslán déšť“ nebo „bude hojnost vláhy“ nebo „bude hojnost úrody, šťavnatých plodů a mléka, či plodin, jež lze lisovat.“[2] Výběrem slova je vykreslen celý příběh v mnoha barvách.

Podobně také Korán užívá různých názvů pro vládce Egypta v době proroků Júsufa a Músáa, mír s nimi oběma. Jen Músáův protivník je označován jako faraon, což je plně v historickém kontextu s dostupnými daty egyptologie. Titul faraon se totiž začal používat až od 18. dynastie, tj. přibližně od poloviny 16. století př. kř. érou, v období nové říše. Pro označení panovníka v době Júsufa, za vlády 12. dynastie v období střední říše, používá Korán správně neutrální pojem vládce, na rozdíl od Starého Zákona.[3] 

 

Korán také popisuje úchvatné a nevysvětlitelné zázraky dávných proroků, které měli napomoci lidem v příslušné době utvrdit se o pravdivosti poselství. Proto přichází Mojžíš k faraonovým kouzelníkům, znalým okultních nauk, s holí měnící se v hada a s bíle světélkující rukou. Proto též Ježíš, v době helénské vědy a filozofie, před očima svých posluchačů křísí ptáka vyrobeného z hlíny.

 

Korán však nemá být knihou historickou. Je především textem náboženským, který má uvést na správnou cestu. Proto podněcuje i fantazii a emoce posluchače a přináší drobné historické detaily s nečekanou přesností – aby je přesvědčil o své pravdivosti a Božském původu. Předkládá ve svých příbězích reálné a skutečné historické události, ale vypráví je vznešeným, uměleckým a alegorickým jazykem.

 

Například:

 

A také ´Ádovci prohlásili za lež Naše znamení a jaký byl Můj trest a Mé varování? A vyslali jsme proti nim vítr svištivý v den neblahý, nekonečný, jenž lidi vytrhával tak, že byli jak palem vyvrácených kmeny. A jaký byl Můj trest a Mé varování? (Kamer:18-21)

Lidé ‘Ád představují skutečný národ, který kdysi žil na jihu Arabského poloostrova a byl zničen přírodní pohromou. Existenci jeho sídel prokázala i soudobá archeologie. Korán na jednu stranu nepřináší mnoho detailů ani o národu ani o jeho proroku, chybí mnohé klasické aspekty vyprávění, jako dialogy atd., na druhou stranu však výjevy ledového větru a dojem obětí povalených jako stromy po polomu je více než impresívní.  Koránské vyprávění přichází hned přímo k jádru věci, stručně a jasně k podstatě, z jednoho prostého důvodu – ohromit současníky zjevení a otřást jimi. Proto také výtky na začátku i konci výjevu.

 

Podle Sejjida Kutba je Korán knihou víry především a cílem jeho vyprávění není nic jiné, než šířit pravdu. Tento cíl je neoddělitelně spojen s výběrem příslušných umělecko-literárních prostředků, které jsou podřízeny tomuto cíli. Proto přináší převyprávění známých událostí novým a ohromujícím způsobem:

 

Tys nebyl přítomen na západním úbočí Sinaje, když rozkaz jsme Mojžíšovi vydali; a nebyls jedním ze svědků toho. Dali jsme však vzejít mnoha pokolením, jichž životy jsme dlouhými učinili. A také jsi nesídlil mezi obyvateli Madjanu přednášeje jim Naše znamení, My však jsme posly k nim vyslali. A nebyls ani na úbočí hory Sinaje, když Mojžíše jsme volali, nýbrž byls vyslán jako milosrdenství od Pána svého, abys varoval lid, k němuž až dosud nepřišel varovatel žádný – snad se vzpamatují (Kasas:44-46)

Právě proto Korán nejvíce rozpracovává posly synů Izraele – Júsufa/Josefa Egyptského, Músá/Mojžíše, ‘Ísá/Ježíše a pak také Ibráhíma/Abraháma, mír s nimi všemi, což jsou mimo jiné také důležité postavy v židovství a křesťanství, o kterých bylo známo mnoho a jejichž příběhy se staly námětem mnoha dalších vyprávění a legend.

 

Nyní s nimi však přichází negramotný muž, který ani jednu ze zmíněných náboženských tradic nestudoval. Korán však jasně ukazuje na bratrství všech proroků, mír s nimi všemi, přicházejících s tímtéž poselstvím Jedinosti Boží. O tom čteme v súře Anbijá´ (Proroci):

 

A dali jsme již kdysi Mojžíšovi a Árónovi spásné zjevení, osvícení, i bohabojným připomenutí, (Anbijá´:48)

A darovali jsme již předtím Abrahamovi správné vedení, neboť jsme o něm věděli. (Anbijá´:51)

A dali jsme Lotovi osvícení a vědění a zachránili jsme ho z města, jež nepravosti páchalo (Anbijá´:74)

 (A zmiň) se o Noem, který již dříve Nás volal, a vyslyšeli jsme jej a zachránili jsme jej i rodinu jeho od pohromy nesmírné (Anbijá´:76)

A vnukli jsme Šalomounovi pochopení věci té a oběma jsme darovali osvícení a vědění. A donutili jsme hory a ptáky, aby spolu s Davidem Naši pěli chválu.  (Anbijá´:79)

A zmiň se o Jóbovi, jenž volal k Pánu svému: „Postihlo mne neštěstí, však tys nejslitovnější ze slitovníků!“ A vyslyšeli jsme jej a odvrátili od něho neštěstí, jež nesl, (Anbijá´:83-84)

A zmiň se o Ismaelovi, Idrísovi a Dhu l-Kiflovi – a ti všichni byli trpěliví, (Anbijá´:85)

A zmiň se o Muži s rybou; když odešel rozzloben a domníval se, že proti němu nic nezmůžeme. A volal nás v temnotách říkaje: „Není božstva kromě Tebe, sláva budiž Tobě! Věru jsem patřil k nespravedlivým! (Anbijá´:87)

A zmiň se o Zachariášovi, když volal k Pánu svému: „Pane můj, neponechávej mne samotného, Ty, jenž z dědiců jsi nejlepší!“ Vyslyšeli jsme jej a darovali jsme mu Jana (Anbijá´:89-90)

 

Pramen výzvy a její podstata jsou u všech těchto proroků stejné. Stejné jsou i prostředky a způsoby, jakými své poselství hlásají a podobného druhu jsou i reakce jejich národů:

 

A řekli velmoži, ti z lidu jeho, kdož nevěřili: „Nevidíme v tobě nic jiného než smrtelníka nám podobného. A vidíme, že tě z nás následují bez rozmyšlení jen ti nejnižší, a nevidíme, že nějakou přednost nad námi měli byste, ba spíše soudíme, že vy jen lháři jste!“ (Húd:27)

Odpověděli: „Noe, již dost ses hádal s námi, a ještě spor s námi rozmnožuješ. Přines nám tedy to, co nám slibuješ, jsi-li z pravdomluvných!“ (Húd:32)

Odpověděli: „Húde, nepřinesl jsi nám žádný důkaz jasný a my neopustíme božstva svá jen na slovo tvé a my ti nevěříme. (Húd:53)

 

Podobně i u ostatních proroků – Músá´a, ‘Ísáa i u Ibráhíma, jenž je popisován jako oddaný služebník Jediného Boha, tj. muslim.

 

Společným rysem všech vyprávění je i odměna zbožným a trest popíračům víry, povzbuzující k vytrvalosti jedny a varující druhé.

 

Podobně, pro povzbuzení víry, je popisováno stvoření Ádama, vyjmenovávány jsou podoby Boží přízně, jíž se dostalo dávným prorokům, jejich zázraky, mající jim pomoci přesvědčit odmítající národy, stejně jako Boží důkaz Ibráhímovi o zmrtvýchvstání v jeho oslu, podobenství o dvou majitelích zahrad, kdy je zahrada chvástavého nevděčníka zničena, nebo podobenství o úrovních znalosti v příběhu o Mojžíši a Chidrovi. Vždy jsou určité detaily zvýrazněny a jiné ponechány stranou, z důvodů lepšího účinku. Jde o příběhy umělecké i historické zároveň.

 

Co se týče alegorických příběhů, jejich postavami jsou bezejmenní lidé, čas a místo události není nijak vyznačeno. Styl je vznešený a naléhavý a poselství je plné rétorických hříček, je mnohoznačné a hluboké. Vše, co je v Koránu obsaženo, se skutečně stalo a veškeré jeho příběhy jsou pravdou, neboť je řečeno:

… A o Ádovcích; hle, vyslali jsme proti nim vichřici zničující, jež nic z toho, nad čím se převalila, nenechala, aby v prach to neproměnila. (Záríjját:41-42)

To se týká i těchto příběhů alegorických, i když je z nich vyňato jen to, co je potřeba k dosažení zamýšleného poselství Koránu. Korán se jen obrací, sice v nadlidské kompozici, ale lidským jazykem k obyčejným lidem, čerpaje z historie, tradice, myšlenek i obrazotvornosti svých recipientů.

 

Příkladem mohou být slova Boží:

 

وَهَلْ أَتَاكَ نَبَأُ الْخَصْمِ إِذْ تَسَوَّرُوا الْمِحْرَابَ إِذْ دَخَلُوا عَلَى دَاوُدَ فَفَزِعَ مِنْهُمْ قَالُوا لا تَخَفْ خَصْمَانِ بَغَى بَعْضُنَا عَلَى بَعْضٍ فَاحْكُمْ بَيْنَنَا بِالْحَقِّ وَلا تُشْطِطْ وَاهْدِنَا إِلَى سَوَاءِ الصِّرَاطِ إِنَّ هَذَا أَخِي لَهُ تِسْعٌ وَتِسْعُونَ نَعْجَةً وَلِيَ نَعْجَةٌ وَاحِدَةٌ فَقَالَ أَكْفِلْنِيهَا وَعَزَّنِي فِي الْخِطَابِ قَالَ لَقَدْ ظَلَمَكَ بِسُؤَالِ نَعْجَتِكَ إِلَى نِعَاجِهِ وَإِنَّ كَثِيرًا مِنَ الْخُلَطَاءِ لَيَبْغِي بَعْضُهُمْ عَلَى بَعْضٍ إِلا الَّذِينَ آمَنُوا وَعَمِلُوا الصَّالِحَاتِ وَقَلِيلٌ مَا هُمْ وَظَنَّ دَاوُدُ أَنَّمَا فَتَنَّاهُ فَاسْتَغْفَرَ رَبَّهُ وَخَرَّ رَاكِعًا وَأَنَابَ

Dostalo se ti zvěsti o těch dvou ve sporu, když do paláce vystoupili? Když vstoupili k Davidovi, zalekl se jich. I pravili: „Neboj se, my dva jsme ve sporu a jeden z nás učinil příkoří druhému. Rozsuď mezi námi podle pravdy a nebuď stranický, nýbrž uveď nás na stezku rovnou! Toto je můj bratr a devadesát devět ovcí má, zatímco mně patří jen jediná. I řekl mi: Svěř mi ji! a přemohl mne v půtce slovní o ni.“ Odvětil David: „On vskutku ti ukřivdil žádaje ovci tvou, aby ke svým ji připojil. A zajisté většina společníků se vzájemně podvádí kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, však takových málo je.“ A dovtípil se David, že jsme jej pouze zkoušeli, a poprosil Pána svého o slitování a pak padl klaně se a čině pokání. (Sád:21-24)

Figuruje zde historická postava, prorok, dvě strany soudního sporu, v jádru jednoduchého a ve skutečnosti komplikovaného tak, že i moudrý muž zareaguje zbrkle a přeslechne druhou stranu. Stranami sporu jsou de facto dva andělé, spor v reálu neexistuje, ale pointa celé věci je upozornit Dawúda na zlé činy některých stran určitých soudních sporů, aby si jich více všímal a byl obezřetný. Tento příkaz je představen obrazotvornou příhodou, aby byl zdůrazněn.

 

Podobný je i příběh o lidech, kteří postupně zabili celkem tři proroky, kteří je vyzývali k pravdě a odvraceli od lži, a navíc i svého věřícího druha, který jim chtěl bránit ve zlu, vyprávěný ve 13. – 27. verši súry Jásín – též v něm není vzpomenuto ani názvu města, ani národa, ani proroků, ale křivda těchto obyvatel je vykreslena dopodrobna. Jde o reálnou historickou událost, ale detaily vzpomenuty nejsou, protože pro pointu celé věci – mučednickou smrt člověka, který odvracel svůj vlastní národ od zlého jednání, načež byl zabit, nejsou tyto důležité. Důležité z tohoto příběhu je totiž ponaučení, že vyzyvatelé k cestě dobra se mohou střetnout s nebezpečími, obtížemi, útlakem a bezprostředním ohrožením života.

 

Posledním typem koránského vyprávění je i to, co vyvěrá z existující mytologie – tzv. kissatu l-ustúríjja. Jde o různé verze příběhů, které na území, kam byl Korán v počátku sesílán, podněcovaly aktivní mýtotvorbu. Setkáváme se s ní např. zde:

A následovali to, co hlásali satani v době vlády Šalomounovy. Šalomoun nebyl nevěřící, avšak satani jimi byli, učíce lidi kouzelnictví a tomu, co bylo v Babylóně sesláno dvěma andělům, Hárútovi a Márútovi. Ti dva nezačali nikoho učit, aniž řekli: „My jsme toliko pokušitelé, nebuď tedy nevěřící!“ A od nich dvou se naučili, jak se zasévá rozkol mezi muže a manželku jeho – avšak oni tím neuškodí nikomu, leda z dovolení Božího. A naučili se lidé tomu, co jim škodí, ale neprospívá; a věděli, že ten, kdo toto koupí, nebude mít podíl na životě budoucím. Jak hnusně pro sebe nakoupili – kéž by to byli věděli! (Bekara:102)

Tento příběh pochází původně z prostředí staré Mezopotámie a po celé generace se předával ústně. Z důvodu zmíněných andělů stojí na začátku této legendy reálná událost, ale na její motivy následně vzniklo množství rozprávění. Korán však namísto toho, aby vždy podrobně rozebíral, co z toho je pravda, někdy vykresluje jen základní body příběhu.

 

Tento význam příběhu dokládají i narážky na lidi Knihy a staroarabské modloslužebníky, kteří Korán nazvali povídačkami dávných (arab. asátíru l-awwelín):

A jsou mezi nimi někteří, kdož ti naslouchají, ale pokryli jsme srdce jejich clonou a uši jejich hluchotou, aby nepochopili, a i když vidí znamení všemožná, nevěří v ně, a když potom přijdou k tobě, aby se s tebou hádali, říkají ti, kdož nevěří: „To jsou jen povídačky starých!“ (An’ám:25). Tj. příběhy o dávných národech, které byly zničeny pro neposlušnost Boží, jim připomínaly smyšlenky.

 

Používání narážek, nebo zmínek o příbězích, které na daném území kolovaly předtím ve formě mýtů a pověstí, však není nic špatného. Stejné rysy je možno pozorovat ve všech literárních dílech i kniháh jiných náboženství. Samo tvrzení o existenci takových vyprávěních není nikde přímo popřeno, popírána je však úplná a holá mytologičnost Koránu, jež má posloužit jako důkaz, že nejde o zjevení od Boha. Ar-Rází si všímá, že tato vyprávění odkazující na rozšířené pověsti, nikdy nenesou konkrétní detaily, které jim mytologie připisuje, a objevují se jen v období před hidžrou. To pro důležitou úholu židů, kteří udávali svébytný ráz kultuře Hidžázu. V jejich svatých písmech se tyto příběhy právě nacházely a Korán je kriticky reflektoval, měníce a upravujíce jejich pointu a učení, které z nich vyplývá.

---