بسم الله الرحمان الرحيم
Chvála Alláhu, jen Jeho uctíváme a jen jeho o pomoc a o vedení správnou cestou žádáme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha Jediného, který nemá společníka a dosvědčuji, že Muhammed صلى الله عليه و سلم je jeho služebníkem a poslem, pravdomluvným a důvěryhodným. Vybízejme sebe i druhé k bohabojnosti, dodržování všech pilířů islámu, náboženských povinností a ubírejme se přímou a správnou cestou. Věru nejlepším slovem je slovo Boží, nejlepším vedením cesta Jeho milovaného Muhammeda a nejhorší věcí jsou inovace vnesené do náboženství, protože každá novota je zhoubnou inovací a každá zhoubná inovace končí v Pekelném Ohni.
Vznešený Alláh praví:
يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا اتَّقُوا اللَّهَ حَقَّ تُقَاتِهِ وَلَا تَمُوتُنَّ إِلَّا وَأَنتُم مُّسْلِمُونَ
„Vy, kteří věříte! Bojte se Boha bázní, jež Mu přísluší, a neumírejte jinak, než když jste se do vůle Jeho odevzdali!” (Áli ‘Imrán: 102)
Milí bratři v islámu!
Vznešený Alláh praví:
يَعْلَمُونَ ظَاهِرًا مِّنَ الْحَيَاةِ الدُّنْيَا وَهُمْ عَنِ الْآخِرَةِ هُمْ غَافِلُونَ ﴿٧﴾ أَوَلَمْ يَتَفَكَّرُوا فِي أَنفُسِهِم ۗ
„Znají jen vnější stránky života pozemského, zatímco k životu budoucímu jsou lhostejní. Což neuvažovali o sobě samých?“ (Rúm: 7-8)
V dnešním světě, žel převažuje ohromující vědení o nevědomosti. Píše se a hovoří se se o tom, jak by věci být měly a proč tak nejsou. Avšak nikdy v historii snad ani nebylo více ignorance a neotesanosti. Člověk studuje všechno možné, ale o sobě samém toho zná nejméně. Všichni dookola ho znají naprosto důvěrně, ale on sám sebe zná nejméně ze všech. Abú Hurejra řekl: „Někdo z vás vidí smítko v oku svého bratra, ale trám či kmen v oku vlastním přehlíží.“1
Většina našich problémů nepramení z množství ústrků našeho okolí, ale z nedostatku naší vlastní kultivovanosti, toho, co Arabové odnepaměti nazývají الأدب al-adeb, osobní kulturou či etiketou. Právě ta dělá člověka člověkem a odlišuje ho od zvířete, které samo sebe nedokáže přemoci, zkrotit a ovládnout. A právě tato schopnost učinila nejlepším z lidí Posla Božíhoصلى الله عليه وسلم, jenž měl podle hadísu od ‘Abdulláha ibn Mes’úda, ‘Alího a dalších رضي الله عنهم أجمعين říci:
أدَّبَني ربِّي فأحسنَ تأديبي
„Můj Pán mne zkultivoval a učinil to nejpříkladněji.“2 Ibn Tejmíja říká, že ačkoli není znám žádný autentický isnád tohoto hadísu, jeho význam je správný.3
Vznešený Alláh v Koránu představuje v tomto ohledu tři základní archetypy lidí, které potkáváme i v našem každodenním životě:
Prvním, kterým určitě nechce být nikdo z nás, je zdivočelý a neomalený buran. Obhroublá, nevychovaná, agresivní a někdy i krvelačná kreatura zmítaná chtíči a divokými instinkty, zoufale prahnoucí po tom, Alláh dal jiným. Když se dva takoví srazí, jdou si navzájem přímo po krku a neohlížejí se ani na metody, ani na následky. Vznešený Alláh o takových praví:
لَا يُقَاتِلُونَكُمْ جَمِيعًا إِلَّا فِي قُرًى مُّحَصَّنَةٍ أَوْ مِن وَرَاءِ جُدُرٍ ۚ بَأْسُهُم بَيْنَهُمْ شَدِيدٌ ۚ تَحْسَبُهُمْ جَمِيعًا وَقُلُوبُهُمْ شَتَّىٰ ۚ ذَٰلِكَ بِأَنَّهُمْ قَوْمٌ لَّا يَعْقِلُونَ
„Nebudou bojovat proti vám společně, nýbrž jednotlivě v sídlištích opevněných či za hradbami. Jsou-li mezi sebou, je statečnost jejich velká a ty je pokládáš za sjednocené, avšak srdce jejich jsou rozdělena. A to proto, že jsou to lidé, kteří rozumně neuvažují.“ (Hašr: 14)
a také:
فَإِذَا جَاءَ الْخَوْفُ رَأَيْتَهُمْ يَنظُرُونَ إِلَيْكَ تَدُورُ أَعْيُنُهُمْ كَالَّذِي يُغْشَىٰ عَلَيْهِ مِنَ الْمَوْتِ ۖ فَإِذَا ذَهَبَ الْخَوْفُ سَلَقُوكُم بِأَلْسِنَةٍ حِدَادٍ أَشِحَّةً عَلَى الْخَيْرِ ۚ أُولَٰئِكَ لَمْ يُؤْمِنُوا فَأَحْبَطَ اللَّهُ أَعْمَالَهُمْ ۚ وَكَانَ ذَٰلِكَ عَلَى اللَّهِ يَسِيرًا
„A když přiblíží se strach, vidíš je, jak se na tebe dívají očima v sloup obrácenýma jako ten, jenž již smrtí je omámen. Však jakmile strach odejde, bičují vás jazyky ostrými z lakoty po nejlepší kořisti. Tihle lidé vůbec nevěří a Bůh učiní marnými skutky jejich, a to je pro Boha nadmíru snadné.“ (Ahzáb: 19)
Takoví mají jazyky jako šavle, bezohledně sekají a bodají, přímo, bez servítek a bez ostychu. A tím ničí celou společnost. Náš každodenní život ukazuje, že podobné můžeme nalézt i v našich vlastních řadách – i mezi muslimy, byť by mezi námi teoreticky neměli existovat.
Druhým typem člověka v pohledu jeho vychování je člověk krotký. Není otevřeně agresivní, ale právě on je nejvíce naplněn falší a má největší sklon k pokrytectví a nečestnému jednání vůči ostatním. Druhého do tváře chválí, vlichocuje se mu, usmívá se, plácá po ramenou, ale vzápětí podvede, zradí a podrazí. Nikdy od něj nečekej, že se za tebe postaví tehdy, když bude třeba, protože takový myslí jen na sebe, ač chce před ostatními vypadat dobře. Alláh o takových říká:
وَيْلٌ لِّلْمُطَفِّفِينَ ﴿١﴾ الَّذِينَ إِذَا اكْتَالُوا عَلَى النَّاسِ يَسْتَوْفُونَ ﴿٢﴾ وَإِذَا كَالُوهُمْ أَو وَّزَنُوهُمْ يُخْسِرُونَ ﴿٣﴾ أَلَا يَظُنُّ أُولَٰئِكَ أَنَّهُم مَّبْعُوثُونَ ﴿٤﴾
„Běda těm, kdo míru zkracují, kteří když jim je měřeno plnou míru od lidí žádají, však když pro druhé měří či váží, ztrátu jim působí! Což si myslí, že nebudou vzkříšeni?“ (Muteffifín: 1-4)
Tento koránský příměr ilustruje na příkladu obchodování mnohem hlubší fenomén – nárokovat si pro sebe něco, co dotyčný odmítá poskytnout i ostatním. Takovým lidem chybí objektivita a nestrannost. Kolik je věřících, kteří ostatní lidi podvádí, ale tak nádherně se usmívají jeden na druhého? Takoví lidé jsou praví šiřitelé jedu nedůvěry a negativnosti a navíc odporují vedení Božího Posla صلى الله عليه وسلم, který v hadísu od ‘Abdulláha ibn ‘Amra رضي الله عنهما říká:
مَنْ أَحَبَّ أَنْ يُزَحْزَحَ عَنْ النَّارِ وَيَدْخُلَ الْجَنَّةَ فَلْتُدْرِكْهُ مَنِيَّتُهُ وَهُوَ يُؤْمِنُ بِاللَّهِ وَالْيَوْمِ الْآخِرِ وَيَأْتِي إِلَى النَّاسِ مَا يُحِبُّ أَنْ يُؤْتَى إِلَيْهِ
„Kdo si přeje zachránit se před ohněm a vstoupit do Ráje, nechť dočká svého konce s vírou v Alláha a Poslední den a nechť se k ostatním lidem chová tak, jak by rád, aby se oni chovali k němu!“4
Jen třetí typ je osobností skutečného věřícího – člověk vznešených mravů a pozitivního přístupu k víře i světu, který druhým nebere, ale naopak dává. Vznešený Alláh o takových praví:
وَالَّذِينَ تَبَوَّءُوا الدَّارَ وَالْإِيمَانَ مِن قَبْلِهِمْ يُحِبُّونَ مَنْ هَاجَرَ إِلَيْهِمْ وَلَا يَجِدُونَ فِي صُدُورِهِمْ حَاجَةً مِّمَّا أُوتُوا وَيُؤْثِرُونَ عَلَىٰ أَنفُسِهِمْ وَلَوْ كَانَ بِهِمْ خَصَاصَةٌ ۚ وَمَن يُوقَ شُحَّ نَفْسِهِ فَأُولَٰئِكَ هُمُ الْمُفْلِحُونَ
„Ti, kdož pevně sídlí v tomto obvodu a utvrdili se ve víře ještě před nimi, ti milují ty, kdož se k nim vystěhovali, a nenalézají v hrudích svých žádnou závist kvůli tomu, co jim bylo dáno. A dávají jim přednost před sebou, i kdyby sami měli nedostatek. A ti, kdož ochrání duše své před lakotou, ti budou blažení.“ (Hašr: 9)
Takový člověk je veselý, usměvavé tváře, pozitivní nálady, jasné mysli. A toto mnohým z nás chybí. Lidé jsou zamračení a plní negativity. A opak je sám o sobě odměnou, o kterou je třeba usilovat. Bez této vlastnosti není lásky k bližnímu a bez lásky k bližnímu nestojí život za nic. V hadísu od Abú Zerra رضي الله عنه Posel Boží صلى الله عليه وسلم říká:
تَبَسُّمُكَ فِي وَجْهِ أَخِيكَ لَكَ صَدَقَةٌ وَأَمْرُكَ بِالْمَعْرُوفِ وَنَهْيُكَ عَنِ الْمُنْكَرِ صَدَقَةٌ وَإِرْشَادُكَ الرَّجُلَ فِي أَرْضِ الضَّلاَلِ لَكَ صَدَقَةٌ وَبَصَرُكَ لِلرَّجُلِ الرَّدِيءِ الْبَصَرِ لَكَ صَدَقَةٌ وَإِمَاطَتُكَ الْحَجَرَ وَالشَّوْكَةَ وَالْعَظْمَ عَنِ الطَّرِيقِ لَكَ صَدَقَةٌ وَإِفْرَاغُكَ مِنْ دَلْوِكَ فِي دَلْوِ أَخِيكَ لَكَ صَدَقَةٌ
„Tvůj úsměv do tváře tvého bratra je milodar. Tvé vybízení k dobru a odvracení od zla je milodarem. Když bloudícímu ukážeš cestu, je to pro tebe milodarem. Když slabozrakému poskytneš svůj zrak, je to pro tebe milodarem. Když z cesty odstraníš kámen nebo trní či kost, bude to pro tebe milodarem. Když ze svého vědra odliješ do vědra svého bratra, bude to pro tebe milodarem.“5
(…)
Služebníci Boží!
Všemohoucí Alláh praví:
أَوَمَن كَانَ مَيْتًا فَأَحْيَيْنَاهُ وَجَعَلْنَا لَهُ نُورًا يَمْشِي بِهِ فِي النَّاسِ كَمَن مَّثَلُهُ فِي الظُّلُمَاتِ لَيْسَ بِخَارِجٍ مِّنْهَا
„Zdaž ten, jenž mrtev byl a jehož jsme oživili a jemuž jsme světlo dali, aby s ním kráčel mezi lidmi, je roven tomu, kdo v temnotách dlí, z nichž východiska není?“ (An’ám: 122)
Pracujme na tom, abychom k víře přistupovali tak, abychom byli jako světlo (arab. النور an-núr) a nikoli spalující oheň (arab. النار an-nár). Světlo svítí na cestu a dává růst vegetaci, zatímco oheň stravuje vše okolo sebe a září jen ve tmě, kterou potřebuje k tomu, aby zazářil. Jen pokud budeme životodárným světlem pro druhé, bude naše víra schopna zářit nám na cestu a měnit svět k lepšímu.
Zpytujme své svědomí a nechejme si chvíli jen sami pro sebe. Kde se nacházíme my? Kde se spatřujeme? Dosáhli jsme opravdu příkladných mravů? ‘Abdulláh ibn Mubárek definoval příkladný charakter jako „usměvavou tvář, úsilí šířit dobro a zdržení se ústrků.“6 Staňme se těmi, kteří mají ostatní raději, než mají sami sebe. Jen takoví jsou potom oblíbení i ve svém okolí.
Prosím Alláha, aby nás zkultivoval do nejlepší podoby, aby nás učinil těmi, kteří druhým dávají a neberou, kteří jsou přínosem a nikoli přítěží. Ámín!
- Zaznamenal al-Buchárí v al-Adebu l-mufred, podání č. 592. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu l-Adebi l-mufred, podání č. 460.
- Zaznamenali as-Sujútí v al-Džámi’u s-saghír, 309; as-Sem’ání v Adebu l-imla´, str. 5; aš-Šewkání v al-Fewáidu l-medžmú’a, hadís č. 327; a as-Secháwí v Makásidu l-hasana, str. 73.
- Viz Medžmú’u l-fetáwá, 18/375.
- Zaznamenal Muslim v Sahíhu, hadís č. 1844.
- Zaznamenali at-Tirmizí v Sunenu, hadís č. 1956 jako hasan gharíb; a Ibn Hibbán v Sahíhu, hadís č. 529. Jako sahíh ho doložil al-Albání v Sahíhu t-Terghíb, hadís č. 2685.
- Zaznamenal at-Tirmizí v Sunenu, podání č. 2005.