Mezi znaky lidí štěstí a radosti je, že kdykoli vzroste znalost uctívajícího, jeho pokora a milost vzroste také. Kdykoli zintenzivní své uctívání, jeho strach a bohabojnost vzroste. Kdykoli vzroste jeho věk, jeho hrabivost ochabne. Kdykoli jeho bohatství vzroste, s ní vzroste i jeho štědrost a ochota k dobročinnosti. A kdykoli vzroste jeho status, prestiž a pozice, je tím blíže k lidem, plní jejich přání a je před nimi skromný.
Mezi znaky lidí štěstí a radosti je, že kdykoli vzroste znalost uctívajícího, jeho pokora a milost vzroste také. Kdykoli zintenzivní své uctívání, jeho strach a bohabojnost vzroste. Kdykoli vzroste jeho věk, jeho hrabivost ochabne. Kdykoli jeho bohatství vzroste, s ní vzroste i jeho štědrost a ochota k dobročinnosti. A kdykoli vzroste jeho status, prestiž a pozice, je tím blíže k lidem, plní jejich přání a je před nimi skromný.
Znaky lidí štěstí a lidí bídy
Naopak mezi znaky bídy patčí, že kdykoli vzroste znalost uctívajícího, vzroste i jeho pýcha a arogance. Kdykoli zintenzivní své uctívání, vzroste i jeho chvástavost a pohrdání jinými lidmi, dávaje sobě zisk z pochybnosti. A kdykoli vzroste jeho prestiž a pozice, vzroste i jeho nadutost a egoizmus.
Vše z tohoto jsou zkoušky od Alláha, kterými On zkouší Své služebníky. Díky nim někteří získávají štěstí, zatímco jiní se stávají bídníky.Podobně i jisté věci, kterých si lidé cení a které si považují, jako majetek, vliv a bohatství.
Alláh pravil o Svém proroku Sulejmánovi, že když před sebou uviděl trůn Bilkísin, pravil:
هَذَا مِنْ فَضْلِ رَبِّي لِيَبْلُوَنِي أَأَشْكُرُ أَمْ أَكْفُرُ وَمَنْ شَكَرَ فَإِنَّمَا يَشْكُرُ لِنَفْسِهِ وَمَنْ كَفَرَ فَإِنَّ رَبِّي غَنِيٌّ كَرِيمٌ
Toto pochází z laskavosti Pána mého, aby mne vyzkoušel, jsem-li vděčný či nevděčný. Ten, kdo je vděčný, je jím pro vlastní duši svou, však ten, kdo nevděčný je a Pán můj soběstačný je i štědrý! (An-Neml:40)
Požehnání jsou tedy zkouškami od Alláha, které ozřejmují vděk vděčného a nevděk nevděčného. Podobně i těžkosti jsou zkoušky od Alláha. Alláh zkouší požehnáními i těžkostmi.
Alláh praví:
فَأَمَّا الإنْسَانُ إِذَا مَا ابْتَلاهُ رَبُّهُ فَأَكْرَمَهُ وَنَعَّمَهُ فَيَقُولُ رَبِّي أَكْرَمَنِ وَأَمَّا إِذَا مَا ابْتَلاهُ فَقَدَرَ عَلَيْهِ رِزْقَهُ فَيَقُولُ رَبِّي أَهَانَنِ
Co člověka se týče,když Pán jeho jej zkoušce podrobuje a štědrosti a dobrodiním jeho zahrnuje, pak on hovoří: „Pán můj mi poctu prokazuje. Když naopak jej zkouší tím, že příděl obživy mu odměřuje, pak on hovoří: „Pán můj mě ponižuje.“ (Fedžr:15-16)
Jinými slovy, poctí-li Alláh někoho Svou poctou a požehnáním, neznamená to nutně, že si jej cení. A pokud Alláh někomu ztenčí jeho živobytí a vyzkouší jej, neznamená to nutně, že jej chce ponížit.
Autor: Šemsuddín Ibn Kajjím al-Džewzíjja
Zdroj: al-Fewá’id, č. 112.