Pokračuj dál ve své cestě a na nikoho se neohlížej

Vznešený Alláh praví:

 الَّذِينَ قَالَ لَهُمُ النَّاسُ إِنَّ النَّاسَ قَدْ جَمَعُوا لَكُمْ فَاخْشَوْهُمْ فَزَادَهُمْ إِيمَانًا وَقَالُوا حَسْبُنَا اللَّهُ وَنِعْمَ الْوَكِيلُ ‎﴿١٧٣﴾‏ فَانقَلَبُوا بِنِعْمَةٍ مِّنَ اللَّهِ وَفَضْلٍ لَّمْ يَمْسَسْهُمْ سُوءٌ وَاتَّبَعُوا رِضْوَانَ اللَّهِ ۗ وَاللَّهُ ذُو فَضْلٍ عَظِيمٍ ‎﴿١٧٤﴾‏ إِنَّمَا ذَٰلِكُمُ الشَّيْطَانُ يُخَوِّفُ أَوْلِيَاءَهُ فَلَا تَخَافُوهُمْ وَخَافُونِ إِن كُنتُم مُّؤْمِنِينَ ‎﴿١٧٥﴾

A když jim lidé řekli: “Lidé se proti vám shromáždili, bojte se jich!”, tu zvětšila se ještě víra jejich a zvolali: “Nám postačí Bůh, a jak výtečný On je ochránce!” A tak se vrátili díky přízni a laskavosti Boží a nestalo se jim nic zlého. A usilovali o to, co se líbí Bohu, a Bůh pánem je laskavosti nesmírné. Hle, toto je satan, který často vám nahání strach svými přáteli, však nebojte se jich, nýbrž bojte se Mne, jste-li věřící.“ (Áli ‘Imrán: 173-175)

يَا أَيُّهَا الَّذِينَ آمَنُوا مَن يَرْتَدَّ مِنكُمْ عَن دِينِهِ فَسَوْفَ يَأْتِي اللَّهُ بِقَوْمٍ يُحِبُّهُمْ وَيُحِبُّونَهُ أَذِلَّةٍ عَلَى الْمُؤْمِنِينَ أَعِزَّةٍ عَلَى الْكَافِرِينَ يُجَاهِدُونَ فِي سَبِيلِ اللَّهِ وَلَا يَخَافُونَ لَوْمَةَ لَائِمٍ ۚ ذَٰلِكَ فَضْلُ اللَّهِ يُؤْتِيهِ مَن يَشَاءُ ۚ وَاللَّهُ وَاسِعٌ عَلِيمٌ

Vy, kteří věříte! Kdo z vás se odřekne náboženství svého… A Bůh přivede lidi, které bude milovat a kteří budou milovat Jeho a kteří budou pokorní vůči věřícím a přísní vůči nevěřícím, budou bojovat na cestě Boží a nebudou se bát výčitek nikoho. A toto je laskavost Boží a On ji uštědřuje, komu chce, a Bůh je velkorysý, vševědoucí.” (Máida: 54)

Chálid ibn Me’dán vypráví, že ‘Abdulláh ibnu l-Ahtemm vstoupil s několika dalšími prostými lidmi k chalífovi Omaru ibn ‘Abdil’azíz. Omar tím vůbec nebyl překvapen. ‘Abdulláh se postavil přímo před něho a neodešel, dokud se s ním Omar nepodělil o promluvu.

Omar chválil Alláha a oslavoval ho, načež řekl:

„A potom, Alláh stvořil všechna stvoření, vystačí si i bez jejich poslušnosti a je zcela v bezpečí před jejich neposlušností. Lidé jsou od těch dní na rozličných úrovních a zastávají rozmanité názory. Arabové bývali na jedné z nejhorších takových úrovní, zarostlí divoši a obyvatelé kamenitých pustin na samé hranici světa. Blahobyt a rozkoše tohoto světa je míjely, stejně jako život v luxusu. Nevzývali ve svých prosbách pouze Alláha. A nerecitovali pro Jeho potěchu žádné písmo. Kdo z nich zemřel, byl uvržen do Ohně a kdo z nich žil, slepě bloudil a ulpívala na něm špína modloslužby. Nikdo z nich neměl ani pojem o tom, k čemu v touze spět a čeho se naopak zříci. A když se Alláh rozhodl, že Svou Milost rozšíří i na ně, poslal k nim Svého Posla صلى الله عليه وسلم z jejich vlastních řad, jehož tížilo zlo, kterého se dopouštěli, protože mu záleželo na jejich dobru a který byl vůči věřícím blahosklonný a milosrdný. Ať mu Alláh požehná a dopřeje mu mír, Svou Milost a Své Požehnání.

Avšak ani to jim nebránilo, aby Posla Božího صلى الله عليه وسلم zraňovali na těle a uráželi na jeho jménu. Leč on s sebou přinesl Boží Knihu, která hovoří sama. Nelze se udržet na správné cestě, leda následováním jejích příkazů a nelze postupovat dále, leda s jejím svolením.

Když pak Posel Boží صلى الله عليه وسلم přikázal rozhodnost na její cestě a vydal se do džihádu za Alláha, nadlouho u nich ztratil veškerý respekt, který si u nich předtím vydobyl. Alláh mu však seslal důkazy, jenž rozdělily mezi nimi. Poskytl jeho slovům Svou autoritu a jeho výzvě umožnil triumfovat. A Posel Boží صلى الله عليه وسلم tak díky tomu opustil tento svět jako bohabojný, čistý a ctnostný člověk.

Potom se postavil do čela ummy Abú Bekr رضي الله عنه. Následoval Sunnu Posla Božího صلى الله عليه وسلم a ubíral se po jeho cestě. Avšak Arabové mezitím od své víry odpadli – anebo aspoň ti z nich, kteří tak učinili – a odmítli jeho autoritu  po smrti Božího Posla صلى الله عليه وسلم přijmout tak nepochybně, jako kdysi přijímali i vůdcovství Proroka صلى الله عليه وسلم a odepřeli mu zekát. Proto byly taseny meče ze svých pochev a vzplály ohně války, načež následovníci falši zažili zdrcující porážku z rukou následovníků pravdy. Kdekoli se jich domohl, Abú Bekr popřetínal jejich klouby a zalil zem jejich krví. Přivedl je znovu zpět k tomu, co předtím odvrhli a co už opustili. Pevně je usadil v tom, od čeho předtím běželi. Museli pak zaplatit jimi odpíraný zekát za vše, co měli, dokonce i za velblouda, kterým zalévali svou úrodu či habešskou služku, která kojila jejich děti. Abú Bekr na smrtelném loži se soustem úzkosti v hrdle odevzdal vládu dalšímu chalífovi po něm. A tento svět potom opustil jako bohabojný, čistý a ctnostný muž, následující způsoby svého druha, Posla Božího صلى الله عليه وسلم.

Pak se do čela ummy postavil Omar ibnu l-Chattáb رضي الله عنه, dospěl až do nejvzdálenějších krajů a vládl jak silou a přísností, tak i jemností a dobrotivostí. Vyhrnul si rukávy a dal se do práce. Pro každou záležitost určil ty, kteří jsou pro danou věc nejvhodnější a nejlépe připravil říši do boje. Když ho pak postřelil čeledín Mughíry ibn Šu’by, pověřil Ibn ‘Abbáse رضي الله عنهما vyšetřováním. Ten se ptal lidí: „Můžete dosvědčit, kdo je jeho vrahem?“ Bylo řečeno: „Čeledín Mughíry ibn Šu’by.“ Omar, zatímco umíral, nahlas velebil Alláha, chválil Ho a dekoval Mu za to, že ho nezasáhl někdo, kdo by vznášel nárok na podíl z válečné kořisti a měl námitky proti tomu, jak ji Omar rozdělil. Pokud by tomu tak bylo, Omar zamýšlel uspokojit jeho nároky ještě předtím, než spravedlnosti povolí prolít jeho krev. A chalífou získaná válečná kořist již ve státní pokladnici dosáhla výnosu osmdesáti a několika tisíc zlatých. Omar tento majetek rozdělil na čtvrtiny a své děti odvracel od toho, aby žili z peněz státu. Výnosy, které nashromáždil, naopak odkázal dalšímu svému nástupci v úřadě chalífy. Tento svět opustil jako bohabojný, čistý a ctnostný muž, následující způsoby obou svých druhů, Posla Božího صلى الله عليه وسلم a Abú Bekra رضي الله عنه.

Potom Omar pokračoval, hovoříce k sobě samému: „A ty, Omare, jsi taktéž dítětem tohoto světa, porodili tě jeho králové, odkojila tě ňadra lidské matky, na tomto světě jsi vyrůstal, dotýkal ses prostředí tohoto světa. A když jsi ho ovládl, krmil jsi ho ty, odkud ho krmil Vznešený Alláh, vzdálil ses od tohoto světa a odvrátil ses od něj jako od špinavého, kromě toho, čím ses z něj zásobil. Chvála Alláhu, který tebou plně odhalil naše hříchy a sňal z nás naši tíseň. Pokračuj dál a na nikoho se neohlížej, protože věru člověka nikdy nic nepozvedne více, než pravda sama a nikdy ho nic neponíží více, nežli sama faleš. Toto je můj proslov, prosím Alláha, aby odpustil věřícím mužům i ženám.“

Abú Ajjúb as-Sichtijání řekl: „Omar ibn ‘Abdil’azíz často říkával tato slova, která mi opakoval i Ibnu l-Ahtemm: „Pokračuj dál a na nikoho se neohlížej!“1

Spíše než o hadís se zde jedná o historické podání, které má svá sic slabá místa, nicméně historici a autoři sbírající moudra dávných generací ho velmi často citují.2

Někteří také uvádějí, že v posledním odstavci naopak někdo promlouvá k Omarovi ibn ‘Abdil’azíz, ovšem identita tohoto spolubesedníka není zmíněna, avšak Muhammed al-Amín aš-Šenkítí říká:

Musíme nahlížet na podstatu těch slov, na jádro samotného sdělení. Nikoli na totožnost a pravou identitu toho, kdo je vyřkl! Pravda zůstává pravdou, ať už ji odhalí a vyřkne i někdo naprosto bezvýznamný.3

Tak tedy pokračuj dále v cestě a na nikoho se neohlížej. Tato slova jsou učiněná škola života a vždy vedou k úspěchu. Pokud jsi upřímný a konáš dobré, krásné a užitečné skutky, držíce se principů této víry a příkladu těch nejlepších z řad této ummy, potom si buď jist, že vždycky narazíš na takové, kteří se nikdy nebudou umět smířit s tvým úspěchem. Budou tě napadat, urážet, pomlouvat, ostouzet a osočovat.

Pokud se ve svém životě budeš neustále jen ohlížet na to, co říkají, pokud jim budeš stále jen odpovídat a snažit se je přesvědčit o správnosti svého počínání, nikam bys nedošel. Oni nejeví pražádný zájem o to, aby poznali a pochopili pravdu. Oni dobře vědí, kde pravda je. Oni jen nedokážou překousnout tvůj úspěch. Je naprostá ztráta času jim cokoli vysvětlovat. Kde je řešení? Řešení je ignorovat je. Proto si dobře zapamatuj tuto větu: Pokračuj dál svou cestou a neohlížej se.

Není hanba sloužit Všemohoucímu Alláhu. Hanba je nevědět, proč vlastně žiješ, proč jsi byl stvořen a nemít ponětí o tom, jaké nároky u tebe má tvůj Stvořitel.

Není hanba následovat Sunnu Božího Posla صلى الله عليه وسلم uvnitř i navenek. Hanba je naopak následovat své nízké tužby a chtíče a vědět o sportovcích, zpěvácích, hercích či jiných populárních osobnostech dnešního světa více, nežli o Poslu Božím صلى الله عليه وسلم a jeho společnících رضي الله عنهم أجمعين.

Není hanba, že se modlíš, žes začal dodržovat modlitbu. Hanba je vědět, že její čas nastoupil, ale přitom se dál dívat na sportovní utkání či seriál, dál popíjet v kavárně, dál si užívat výletu či pokračovat v práci, aniž bychom se pomodlili.

Není hanba být zahalená a nosit hidžáb. Hanba je, když ti Alláh dá krásu, zdraví a další dary Své přízně, ale ty Ho neuposlechneš v tom, co ti přikazuje.

Není hanba nepít alkohol. Hanba je, když tě Alláh obdaří pevným zdravím a bohatstvím majetku a ty beze studu tímto vším mrháš a využíváš to k páchání hříchů, které navíc ničí i tvé zdraví.

Není hanba učinit pokání, zanechat svých hříchů a změnit se. Hanba je naopak pokračovat ve špatné cestě a životě v hříchu a neposlušnosti dál a dál a myslet si, že člověk nikdy za své činy nebude hnán ke zodpovědnosti!

Není hanba být poctivý, čestný a morální ve světě, kde je málo takových. Hanbu naopak nesou všichni ti, kteří své mravní principy prodávají za hrstečku vezdejších pozlátek!

Na cestě pravdy neváhej a nerozhlížej se dvakrát okolo. Nechť tě obrovské množství následovníků lži a zanedbatelné množství následovníků pravdy nezviklá a neodvede tě od tvého cíle.

Tak tedy pokračuj dál ve své cestě a na nikoho se neohlížej.

  1. Zaznamenal ad-Dárimí v Sunenu, podání č. 92. Řetězec jeho vypravěčů končí u Ibnu l-Ahtemma a jako hadís ho nelze přímo doložit kvůli dvěma neznámým osobám v isnádu. Viz Sunenu d-Dárimí, 1/225.
  2. Viz např. al-Džáhiz v Kitábu l-bejáni we t-tebjín, 2/82.
  3. Viz Adwáu l-beján, 1/6.